Vaše práce je extrémně náročná na čas i psychiku. Začněme raději volněji: Co vám v životě dělá největší radost?

Radost mi dělají malé věci. Pocit dobře odvedené práce, kolo, hezké počasí v Beskydech a radost mé dcery a manželky.

Co vás žene dál v medicíně a výzkumu?

Moje práce mě baví. Samozřejmě je tam i ekonomická stránka, protože mám rodinu, o kterou se chci postarat, ale dost mě baví být dobrý v tom, co dělám.

Do výzkumu musí proudit daleko více financí, a to jak ze státního rozpočtu, tak od různých soukromých osob – filantropů.

Klinika, věda, rodina… kde na to všechno berete energii? Máte nějaký systém, díky kterému to zvládáte?

Systém na to nemám. Čerpám z toho, že chci kombinovat klinickou praxi a vědu. Tuhle cestu považuji za správnou, i když je v současném nastavení systému nesmírně těžké toto skloubit – a do budoucna se zdá, že je to v takovém formátu neudržitelné. Je málo lidí, kteří to dělají. Podle mě je právě toto síla našeho týmu tady v Ostravě a je to i důvod, proč jsme úspěšní.
Ve výzkumu i v léčbě si klademe relevantní otázky. Když na něčem pracujeme, tak se snažíme pracovat na tématech, která dávají smysl, mají potenciál pro naše pacienty a dříve nebo později se dostanou do klinické praxe. Zároveň dotahujeme nápady do konce, což je někdy extrémně náročné. Je relativně jednoduché něco začít, ale abychom uspěli v konkurenci Evropy i světa, musíme k věcem přistupovat tak, že ďábel se skrývá v detailu. A určitě chci zdůraznit týmovou práci – sám bych neuspěl, ani omylem.

Princip by měl být jednoduchý: pokud někdo dostane grant, ať ho dostane. Na konci musí vykázat výsledky – publikace, patenty nebo jiné indikátory.

Váš výzkum dosahuje světových parametrů, přesto máte „kouli na noze“ – jakou?

Hlavním problémem v celém Česku je byrokracie a administrativa. Kdybych měl kvantifikovat čas, který strávím administrativou namísto výzkumu, jsme klidně na poměru 50 na 50. Snažíme se mít v týmu lidi dominantně na administrativu, ale ti většinou nevydrží a odejdou, protože je to prostě nebaví. A rád bych, aby i tohle bylo jedno z poselství našeho rozhovoru – je to skutečně významný problém pro celé Česko, potažmo Evropu.

Máte bohaté zkušenosti ze zahraničí. V čem se můžeme inspirovat a co konkrétně lze zavést hned?

To je na samostatný rozhovor. Dříve byly vzorem USA, ale ty dnes v inovacích postupně ztrácejí na úkor Číny. Spousta nových molekul byla v poslední době objevena v Číně a americké společnosti je pak odkupují.

Evropa i Česká republika dramaticky nestíhají. V tom, do čeho vidím – což je biomedicínský, klinický a preklinický výzkum – a budu-li to brát z pohledu čistě lékařského, jde o financování výzkumu a lidí v něm. V Česku není práce lékařů-vědců doceněná. Podívejme se, jak se u nás dělá Ph.D. Lékaři na něm pracují prakticky zadarmo, často ve volném čase, jelikož jsou plně vytížení čistě klinickou prací. V zahraničí znamená dosažení doktorátu nebo docentury automatický postup v hierarchii, v platu i v celkové kvalitě života. Ti lidé pracují tvrdě, ale jsou za to adekvátně odměněni. To tady úplně nefunguje.

Je to i o celkové podpoře výzkumu a inovací napříč společností. Musíme si všichni uvědomit – politici i obyčejní lidé – že je to jediná cesta, která nás může dovést jako společnost k prosperitě. Tedy obecně musí do výzkumu proudit daleko více financí, a to jak ze státního rozpočtu, tak od různých soukromých osob – filantropů.

Do jaké míry je to o penězích a do jaké míry o nastavení systému?

Lékař na západní klinice má k dispozici větší množství sester, výzkumných sester, farmaceutů, projektových manažerů a administrativních pracovníků, aby tu papírovou práci nemusel dělat sám.
U nás je navíc zakořeněné myšlení – možná pozůstatek minulosti, komunismu – že jakmile získáte grantové peníze, každý automaticky předpokládá, že je chcete zneužít. Systém vám hází klacky pod nohy nesmyslnými výběrovými řízeními i u malých částek. Nejsme schopni si včas koupit přístroj nebo službu, kterou potřebujeme. Často vysoutěžíme přístroj nebo službu, které nechceme či nepotřebujeme. Je to zdlouhavý a úmorný proces, navíc často než něco vysoutěžíme, ostatní ve světě nás předběhnou.

V USA je minimálně polovina výzkumu financována z filantropie. V Česku to nemá tradici, ale bylo by skvělé tuto oblast oživit.

Jaké by tedy bylo ideální řešení?

Princip by měl být jednoduchý: pokud někdo dostane grant, ať ho dostane. Na konci musí vykázat výsledky – publikace, patenty nebo jiné indikátory. Pokud vše splní, tak pokračuje dále, pokud nikoliv, neměl by žádat o další granty. Ale neházejme mu klacky pod nohy byrokracií v průběhu nebo hned na začátku. Těch pár procent lidí, kteří by chtěli peníze zneužít, si cestu stejně najde, ale zbylých 98 % to extrémně brzdí. Je to naprosto zmařený čas.

Do jaké míry by pomohly peníze filantropů?

Velmi. V USA je minimálně polovina výzkumu financována z filantropie. V Česku to nemá tradici, ale bylo by skvělé tuto oblast oživit. Tyto peníze jsou zásadní, protože nejsou spojeny s tak náročnou administrativou. Někdo vám ty prostředky svěří s důvěrou a dobrým úmyslem – většinou těm potenciálně nejšikovnějším lidem, a jejich úkolem je použít je co nejefektivněji. Cena Neuron je skvělým příkladem podpory lidí, kteří jsou ve svém výzkumu skutečně dobří.

Když už víte, že výsledek dopadl dobře, jak vypadá cesta do prestižních časopisů jako Blood nebo Journal of Clinical Oncology?

Zde musím zmínit pana profesora Hájka, přednostu naší hematoonkologické kliniky a předsedu České myelomové skupiny. Je to jeden z mála lidí v české medicíně s opravdovou vizí, který mě i celou naši skupinu výrazně podpořil. A ten proces je standardní. Když vidíme, že jsou výsledky relevantní a silné, zpracujeme výstup do článku, submitujeme do co nejprestižnějšího časopisu, a pak už to jde standardním procesem peer review. Je to o schopnosti dotahovat nápady do konce, protože právě v relevanci a originalitě témat a v detailech se rozhoduje o úspěchu v celosvětovém měřítku.