K pomoci druhým se Ladislav Fabián dostal především díky tomu, že si sám prošel cestou intenzivního užívání drog. V terapeutické komunitě začínal pracovat v době, kdy se adiktologické a sociální služby u nás začínaly teprve rozvíjet a vzdělání si dodělával během své profesní praxe na Ostravské univerzitě. Jak sám říká, při studiu na FSS měl možnost doplnit svou osobní zkušenost o odborný rozměr a při tom potkal plno přátel a inspirativních lidí. Nyní je již přes dvacet let sociálním poradcem a terapeutem v ostravském doléčovacím centru neziskové organizace Renarkon. Rovněž je členem neformálních platforem, kde mají odborníci příležitost sdílet své zkušenosti a společně pracovat na inovativních přístupech. Jednu z nich také sám založil – Klub Absolvent – otevřený všem, kteří prošli léčbou drogové závislosti i těm, které tato oblast zajímá. 

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, v mém myšlenkovém pochodu náhle zazněla legendární věta od Prago Union: „Všichni končej na drogách, jen my jsme na nich začali.” Je to jen má asociace, nebo máš taky pocit, že je tam určitá paralela ke tvému příběhu? 

Takto se mě na to nikdy nezeptal. Kdybych nebral drogy, tak tu spolu asi dnes nesedíme, možná bych ani neměl tuto práci. Logicky jsem na svou zkušenost navázal – byl to pro mě i jakýsi léčebný prvek, hledání se.

Jakou roli pro tebe v životě drogy hrály? 

Dost podstatnou. Začal jsem užívat ve 14 letech, takže jsem asi přeskočil pubertu a dozrávání. Když jsem začínal, tak jsem určitě nevěřil, že tomu tak rychle propadnu, ale během dvou let jsem v tom byl až po uši a byla to každodenní záležitost.

Proč myslíš, že to mělo tak rychlý spád? Co to pro tebe vlastně znamenalo? 

Asi to byl svým způsobem osobní protest proti totalitě. Chtěl jsem vybočovat, být jiný, k čemuž samozřejmě patřil určitý životní styl – mít dlouhé vlasy, poslouchat určitou muziku, scházet se s určitýma lidma. To se však začalo postupně vytrácet, až jsem se dostal do fáze, kdy jsem nedělal nic jiného, než že jsem užíval. Když se vrátím zpět do rodiny, tak si myslím, že tam byla i jistá predispozice. Možná jsem si tím užíváním spustil něco, co ve mně do té doby dřímalo. Proto to asi mělo tak rychlý spád. Jako bych byl do té doby v křeči. Díky drogám jsem zažil jisté uvolnění a pak už jsem bez toho nemohl být.

A víš, z čeho jsi byl v křeči? 

Zázemí doma nebylo úplně harmonické a v těch lidech, co se pohybovali okolo drog, jsem asi našel náhradní rodinu. Více méně jsem utíkal.

Jak se k tomu stavěli tví rodiče? 

Nějak mi chtěli pomoct, ale já jsem nechtěl, protože to pro mě bylo výjimečné, což vytvářelo napětí a rozpory. Už v 16 letech jsem byl s rodinou čím dál tím míň, jelikož jsem je tím nechtěl zatěžovat, nechtěl jsem, aby mě viděli u toho, jak se propadám.

Pamatuješ si, jaké to bylo úplně poprvé? 

To si pamatuju moc dobře. Byl rok 1982 – na záchodě jsem si střelil dvě nebo tři třicítky kodeinu přímo do žíly. Bylo to natolik silné, že jsem tam málem odpadl. Zároveň jsem však pocítil uvolnění, jako kdyby mi můj vnitřní hlas řekl: „Tak, to je to, co jsi hledal.” 

Když už jsem „magořil” z perníku, tak jsem to srážel opiáty anebo jsem to míchal. Zpětně jsem rád, že jsem v té době nepotkal heroin…

Za jak dlouho jsi to po prvním užití vyhledal znovu? 

Možná po dvou dnech? Začal jsem brát kodein, který byl v té době volně dostupný. A během roku jsem začal užívat každodenně. Nejdřív jsem bral především opiáty, ale pak jsem narazil na pervitin, tím pádem jsem se dopracoval ke kombinované závislosti. Ono se to svým způsobem doplňovalo. Když už jsem „magořil” z perníku, tak jsem to srážel opiáty anebo jsem to míchal. Zpětně jsem rád, že jsem v té době nepotkal heroin…

Takže tě ani nenapadlo, že by to pro tebe mohlo mít nějaké nepříjemné důsledky… 

Vůbec ne. Právě naopak – nabyl jsem dojmu, že jsem Někdo. Bylo v tom tajemno, jelikož jsem dělal něco zakázaného, navíc s lidmi, ke kterým jsem chtěl patřit.

Byl jsi třikrát ve výkonu trestu a pětkrát v psychiatrické léčebně. Něco takového musí být psychicky dost náročné. Zajímá mě, jak tě tyto zkušenosti ovlivnily a zda ti přinesly i něco, z čeho jsi následně mohl čerpat? 

Zpětně říkám, že mi kriminál zachránil život. V té době jsem bral každý den, každou hodinu, možná i každou půl hodinu a nechtěl jsem být střízlivý, jelikož střízlivost hrozně bolela. Vždycky jsem se zastavil až ve výkonu trestu. Zároveň to bylo opravdu těžké, jelikož tenkrát nikdo nebral ohled na to, že máš absťák. Skoro jsem tam třískal hlavou o zeď a nikoho to nezajímalo. Můj nejdelší trest byl dvacet měsíců, kdy jsme i v minus 20 stupních jezdili v montérkách rozdělávat koleje. To byla „léčba”!

Psychiatrické léčebny za komančů byly v podstatě druhé vězení. V té době se předstíralo, že žádní uživatelé neexistují, a když už se někdo takový objevil, tak se s ním velmi rychle zametlo. Tenkrát nás zavírali na uzavřené oddělení, cpali do nás Plegomazin (antipsychotika, pozn. red.). Chtěli nás umrtvit, utišit, vyhrožovali nám zbavením svéprávnosti. První dvě léčby jsem podstoupil kvůli rodině, to byly dokonce situace, kdy jsem užíval i v průběhu. Chodil jsem se tam vlastně schovat, spravit. Když se pak blížila vojna, tak jsem záměrně přišel tak zdevastovaný, že jsem se nemohl udržet na nohách. Na otázku, jestli užívám, jsem jim odpověděl: „Užívám a nepřestanu!”, díky čemuž jsem dostal modrou knížku.

V jakém momentu nastal onen zlom, kdy sis řekl: „Dost, takhle to dál nejde.”   

Když jsem se dostal do sebedestruktivní fáze. Měl jsem 45 kilo i s oblečením, kolapsy, stihomamy z perníku, pár lidí okolo mě zemřelo. Už jsem bral jen proto, že jsem musel a moje tělo to nezvládalo. Párkrát mě navštívila i „zubatá” a začal jsem mít prostě strach… Bylo to buď, anebo – buď tu léčbu zkusím, nebo zemřu na drogách.

Pamatuješ si na nějaké zážitky blízké smrti?

Je těžké rozklíčovat, nakolik byly ony zážitky „reálné” a nakolik umocněné působením drog. Jednou jsem odpadl někde ve sklepě a když jsem se probral, tak kolem mě byli lidé, kteří se mě snažili vzkřísit. Další kolaps jsem zažil, když mi za chůze praskla křečová žíla a začala z ní stříkat krev. Upadl jsem kdesi v lese, bylo chladno a na chvíli se mi zatmělo. Cítil jsem, jak kdybych se začal propadat dolů do země, ale zároveň jsem u toho viděl světlo. Pak jsem měl ještě sebevražedný pokus, kdy jsem si dal do stříkačky asi 20 dávek pervitinu – to byla beznaděj. Po těchto zážitcích jsem taky cítil strach, ale vždycky jsem do dvou dnů začal znovu.

Co následovalo potom, když ses rozhodl s drogami přestat?

Doplazil jsem se na psychiatrii, vyloženě po čtyřech, a poprosil jsem o léčbu. Bylo to úplně poprvé, kdy jsem se chtěl léčit já. Už bylo po revoluci, takže byl systém nastavený trochu jinak, díky čemuž jsem tam cílil lidskost a přijetí, což mi hodně pomohlo. Učil jsem se, co je to den, a že má 24 hodin. Co je to noc, a že se spí. Měl jsem absťáky a vystřídaly se na mně snad všechny nemoci, protože jsem měl oslabený organismus. První dva měsíce jsem tím pádem jen ležel na posteli a učil jsem se pomalu fungovat. Zároveň jsem se pral s myšlenkami typu „Toto chceš? A nechceš se vrátit zpátky?“ V průběhu léčby jsem pak měl ještě týdenní recidivu. Se životem na drogách jsem se rozloučil tak, že jsem si na nádraží v Bruntále naposledy dal a stříkačky jsem symbolicky spláchl do záchodu. To bylo úplně naposledy.

Motto Ladislava: „Je to o tom, co bylo předtím, aby mohlo být teď.”

Co následovalo po léčbě? Pokud se nepletu, lidem se závislostí jsi začal pomáhat již v roce 1997 a stál jsi v podstatě u zrodu Renarkonu.  

V té době všechno začínalo, terapeutická komunita v Čeladné teprve vznikala. My jsme vlastně tvořili léčebné jádro, systém léčby i pravidla. Když jsem byl v Polsku na stáži, mohl jsem si to nastavit podle sebe. Pro mě v tu chvíli bylo nejpřirozenější být těm lidem co nejblíže – pracoval jsem s nimi, společně jsme vařili, trávil jsem s nimi čas, díky čemuž jsem jim víc porozuměl. V Čeladné jsem byl nejdříve v roli dobrovolníka a pomocného terapeuta. Pak jsem pracoval i v K-centru a vzdělání jsem si začal dodělávat až při práci.

Jak se vyvíjela/měnila tvá abstinence poté, co jsi přestal užívat? 

Měl jsem jednu dobu „kalící” období, kdy jsem se dočasně „propil do úplné abstinence”. V současné době alkohol umím užívat. Můžu si i dovolit se opít, protože vím, že tím nic neřeším. Už jsem se dopracoval do fáze, kdy se nepovažuji za závislého – teď už jsem spíš člověk se zkušeností. Prošel jsem určitým vývojem. Nejdřív to pro mě bylo černobílé, buď abstinuješ, nebo bereš, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že to může být i jinak. Takto k tomu přistupuji i při práci s klienty. Přece nemůžeme vyrábět roboty – každý si v sobě musí vytvořit svůj dobrovolný a svobodný systém, ve kterém bude fungovat.

Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby drogy do tvého života nevstoupily? 

To asi ne. Spíš jsem přemýšlel nad tím, jak to celé přijmout, že i to jsem já.  V tom se snažím podporovat také své klienty, protože to pro ně často bývá to nejtěžší.

Můžeš shrnout, co ti práce v doléčovacím centru přináší a čemu se jinak věnuješ ve volném čase? 

Vidím v tom vzájemné obohacení. Zažil jsem už hodně příběhů a stále mě to naplňuje – i po těch 20 letech. Klienti ví, že mám vlastní zkušenost a jsem rád, pokud jim mohu posloužit jako podpůrný nebo názorný příklad. Práce se stala takovou další „závislostí”. Jinak mě těší, když svůj volný čas můžu trávit s inspirativními lidmi, s rodinou, cestováním, nebo třeba v přírodě.

Drogy tady byly, jsou a budou a je jenom na nás, jestli je budeme brát, jestli s nimi budeme experimentovat. Třeba nám to může i něco dát, ale zároveň je dobré si uvědomit, že se jedná o velmi tenký led, který může kdykoliv prasknout…

Chtěl bys na závěr říct něco, co ještě nezaznělo? 

Skrze svoji zkušenost mám pochopení pro to, proč lidé užívají. Drogy tady byly, jsou a budou a je jenom na nás, jestli je budeme brát, jestli s nimi budeme experimentovat. Třeba nám to může i něco dát, ale zároveň je dobré si uvědomit, že se jedná o velmi tenký led, který může kdykoliv prasknout… A pokud se náhodou stane, že se led prolomí, je zcela v pořádku požádat někoho o pomocnou ruku.