Nikdo nezpochybňuje, že si učitelé za svou práci zaslouží důstojnou odměnu, bohužel se při navyšování platů učitelů zapomnělo na to, že i vysokoškolský pedagog humanitního oboru je mimo jiné také učitel. Jejich platy tak zůstaly bez povšimnutí hluboko pod celostátním průměrem. O důvod víc, proč bychom měli intenzivněji vysvětlovat, co všechno obnáší práce pedagoga a vědce humanitního oboru.

Protestní akce filozofických fakult s názvem Hodina pravdy stočila pozornost médií a veřejnosti k humanitním oborům. V této souvislosti jsme se rozhodli ukázat konkrétní tváře naší fakulty, představit, co humanitní vědci dělají a čím se zabývají, jak se jejich výzkum či práce projevuje v praxi. Dokázat, že humanitní vědy nejsou nepotřebné pavědy zavřené ve slonovinové věži, ale sehrávají v naší společnosti důležitou roli, a aniž bychom si to uvědomovali, že nás neustále obklopují a že se na ně podvědomě či zcela vědomě spoléháme. (Náš oblíbený seriál či knížka by asi nebyl takový zážitek, kdyby nám ho překladatel nepřeložil…)

Náš oblíbený seriál či knížka by asi nebyl takový zážitek, kdyby nám ho překladatel nepřeložil…

Na sociálních sítích postupně představíme naše pedagogy a mnohdy i vědce v jedné osobě. Všichni tito lidé jsou také učitelé – svým studentům předávají nejnovější a hluboké poznatky ze svého oboru, aby jako absolventi obstáli v konkurenci na evropském pracovním trhu nebo aby se mohli stát třeba středoškolskými učiteli, úředníky, kteří se budou umět kompetentně rozhodovat, novináři, kteří budou mít všeobecný přehled, překladateli, tlumočníky, kteří jsou nepostradatelní pro tuzemský byznys, památkáři, kteří chrání naši kulturu a národní identitu a dalšími odborníky v mnoha oblastech lidské činnosti…

Zbytečné pavědy?

Nejsmutnější na celé situaci jsou debaty, které se nezřídka vedou na sociálních sítích a v diskuzích pod články, kde se přemítá nad tím, zda mají humanitní a společenské vědy – typicky hlavně filozofie, kulturní antropologie či gender studies jako symbol nemístného aktivistického feminismu, vůbec smysl. Tím se některé obory staví do pozice, kdy by si měly před veřejností (a bohužel i před některými politiky) obhajovat smysl své existence. (Kdyby byly tak úplně na nic, asi by vůbec nevznikly, natož aby byly životaschopné…) Problém humanitních věd spočívá především v určité neuchopitelnosti, neměřitelnosti, se kterou si člověk často neví rady. Jsou příliš abstraktní nebo naopak tak samozřejmé, že si v očích některých nezasluhují hlubší pozornost. Tak jako každá oblast lidské činnosti, i humanitní disciplíny se vyvíjí a mění, tak jako se mění lidé a svět kolem nás a my musíme umět tyto změny reflektovat a včas na ně reagovat. Humanitní vědy nelze kvantifikovat, nelze jejich přínos vyčíslit penězi, nezachraňují přímo životy ani po nich nezůstávají postavené domy, silnice a mosty. Zůstávají po nich texty. Obtížné a mnohdy těžko srozumitelné, protože zkoumají iracionální, duchovní či uměleckou složku lidské povahy a společnosti, která ale velmi silně ovlivňuje a mění svět, v němž žijeme. A to je důvod, proč musí sami humanitní vědci komunikovat a vysvětlovat veřejnosti, co je jejich úkolem, co se za dveřmi fakult a vědeckých pracovišť humanitních věd děje, co všechno se na filozofických fakultách vyučuje, jaký má ten který obor dopad na společnost, jak se promítá do praxe a lidského konání.

Zůstávají po nich texty. Obtížné a mnohdy těžko srozumitelné, protože zkoumají iracionální, duchovní či uměleckou složku lidské povahy a společnosti

K uším veřejnosti za celé roky nedolehly ani tak základní informace, jako například že středoškolští učitelé dějepisu, cizích jazyků, češtiny či základů společenských věd nejsou absolventi pedagogických fakult, nýbrž filozofických, tak jako psychologové nebo třeba novináři či tiskoví mluvčí a řada dalších profesí. Lidé mimo akademický svět často netuší, čím se zabývá politologie, kulturní antropologie či současná filozofie (například i tím, jak nejlépe implementovat kritické myšlení do výuky na školách či jak učinit tuto společnost co možná nejvíce spravedlivou).

Tisíce uchazečů o studium jsou rovněž důkazem, že je stále mnoho těch, kteří touží porozumět sobě a světu kolem sebe, protože až poznání humanitních věd dává mnoha známým jevům a informacím hlubší smysl a staví je do nových a srozumitelnějších souvislostí (tzv. aha efekt). Jsou to také filozofové či sociologové a další vědci humanitních a společenských disciplín, kteří vytváří analýzy, metodiky a studie, díky nim se mohou politici (ale i manažeři) kompetentně rozhodovat, řídit a zvažovat určité dopady svých rozhodnutí na společnost, rodiny, zaměstnance, firmy…na nás na všechny. To, že tak mnohdy politici nečiní, není problém těchto věd, ale jejich ignorování v klamném přesvědčení, že trh, technologie a průmysl všechno spasí. Nespasí, neboť v celé rovnici bude chybět jeden díl skládačky, jenž představují právě humanitní vědy analyzující a sledující společenské dopady. Tedy to, jak člověk či společnost v analogických situacích reaguje či v minulosti reagovala a jaké to mělo následky…

Na co tolik filozofů či sociologů?

Rovněž představa, že ona filozofie je v jednadvacátém století přežitkem, je pouze neznalostí toho, co všechno představuje. Ani oblíbený argument diskutujících na sociálních sítích, že společnost nepotřebuje tolik historiků, etnografů, filozofů či kulturních antropologů neobstojí, neboť tito absolventi díky svému všeobecnému přehledu, kompetencím a znalostem nemají problém uplatnit tyto dovednosti v jakékoli profesi, kterou si zvolí. Naopak výhoda absolventů humanitních věd spočívá hlavně v jejich flexibilitě, nejsou oborově determinováni, což je nezbytné pro společenskou diverzitu a zdravý hospodářský a společenský rozvoj země. Společnost STEM/MARK provedla v roce 2019 sociologické šetření mezi zaměstnavateli v Ústeckém, Moravskoslezském a Královohradeckém kraji, z něhož vyplynulo, že téměř 70% oslovených firem potřebuje absolventy humanitních a společenských oborů. Zároveň se ukázalo, že ve veřejném sektoru, školství a státní správě tvoří absolventi humanitních a společenských oborů 60% – 70% všech zaměstnanců. Jejich největší devízou, jak vyplynulo z výzkumu, je vedle jazykových znalostí flexibilita, samostatnost, komunikativnost a schopnost pochopit a rychle se naučit nové věci. Příběh o nezaměstnatelném filozofovi je mnohokrát vyvrácený mýtus a otřepané klišé.

Pokud nemá být do budoucna Česká republika jen jednou velkou montovnou s levnou pracovní silou, mělo by být vzdělání naprostou prioritou

Česká republika je země, kde je hospodářství založeno na průmyslu. Podíl zaměstnanců pracujících v průmyslu je v České republice o 11% vyšší než je průměr ve zbytku Evropy. To je důvod, proč se politici a technokrati domnívají, že nepotřebují humanitní vědce, ale inženýry a další levnou pracovní sílu pro naše montovny. Pokud nemá být do budoucna Česká republika jen jednou velkou montovnou s levnou pracovní silou, mělo by být vzdělání naprostou prioritou, k němuž neoddělitelně patří i to humanitní. Aby byl český vzdělávací systém konkurenceschopný a obstál v evropském měřítku, je třeba kvalitně zaplatit všechny, kdo se na vzdělávání podílí. Bez rozdílu a bez výjimek.