Je tady teprve měsíc, ale její postřehy o Česku a jeho kultuře jsou pozoruhodné: Proč má ateistická země tolik kostelů? Jak to, že si lidi na ulici nepomáhají a že naše vztahy se vzdálenou rodinou nejsou tak vřelé, jako s tou nejužší? Vafa z Ázerbájdžánu jakoby přijela do jiného světa, který jí připadá na jednu stranu krásný, na druhou trochu prázdný.
Vím, že jsi tu teprve měsíc, ale jaký dojem na tebe zatím dělá Ostrava a Česko obecně?
Ostrava jako město se mi líbí, je klidná a uspořádaná. Připomíná mi město ve hře The Sims, všechno je tak nějak na svém místě: tady je banka, tady obchod, a dává to smysl. Lidi mi připadají v pohodě, jen jsem zvyklá, že si u nás všichni více pomáhají – třeba když jsem se snažila dostat fakt těžký kufr do autobusu, kluci seděli a koukali na mě… Vím, že součástí české kultury je i pivo, ale to jsem nezkoušela, protože nepiju.
Zrovna se chci zeptat, zda je muslimka, když k nám přicházejí dvě postarší polsky mluvící dámy, podávají nám obrázek Ježíše, zvou nás na křesťanskou událost do Krakowa a ptají se na naše jména. Taktně je odbývám momentálním pracovním vytížením, avšak jsem za tuto událost vděčná: otevírá zajímavé téma.
Znáš tyto lidi? Taky u vás chodí muslimové po ulicích a lákají lidi na islám?
To ne, u nás nic takového není. Ale žila jsem v Rusku, tam jsem si zvykla. Někdy dokonce klepali na dveře. A to je vlastně jedna z věcí, která mě tady překvapila: Česko je ateistická země, a přesto má tolik kostelů. To jsou prázdné a nikdo do nich nechodí? Na druhou stranu je to hezké, mám ráda zvuk kostelních zvonů.
To mě nikdy nenapadlo, ten nepoměr mezi počtem kostelů a věřících. Ty jsi muslimka?
Ano, jsem.
Jak se tady vlastně cítíš se svým vyznáním, cítíš se vítána?
Ještě jsem neměla problém. Evropané vědí, že islám není synonymum terorismu. Je velký rozdíl v interpretaci náboženství jednotlivými zeměmi – Ázerbájdžán je mírumilovný a poklidný stát. A já se tady tak trochu cítím v roli reprezentanta své země – ráda lidem dávám najevo, že i když jsem jiného vyznání, jsem normální člověk.
Slyšela jsi o tom, jaká atmosféra v současnosti panuje v české společnosti vůči islámu a imigrantům?
Ne, to jsem neslyšela. I když je pravda, že když jsem dala na Facebook fotku s vlajkou Ázerbájdžánu se svými studenty, otec jednoho z nich tam napsal něco ve smyslu „Doufám, že to nejsou islamisti.“ Mě to nijak neranilo, spíše zarazilo. Asi to neregistruji proto, že trávím čas s dost mladými lidmi, které to ještě nezajímá (Vafa učí v letní škole rutštinu a angličtinu).
Dodržuješ i tady v Česku pravidla – modlíš se pět krát denně?
Já se nemodlím vůbec.
To není pro muslimy tak nějak povinné?
To je o přístupu. Můj otec vždycky říká, že být muslim neznamená modlit se a zahalovat se, ale být dobrý člověk.
Můžu se zeptat, jak vnímáš nižší postavení žen v islámské společnosti?
To je taky hodně o kultuře. Blíže k Africe se musí ženy zahalovat, u nás ne. Na druhou stranu ženy u nás nepijí a nekouří, ale to nemá moc společného s vírou, spíše s mentalitou a zvyklostmi. Nejsme tak „volné“ jako Evropanky – nechodíme domů pozdě v noci a žijeme s rodinou až do svatby. Ale jak říkám, to není povinnost, spíše tradice. A taky se to liší v každé rodině.
Jaká je v tomto tvá rodina?
Dost demokratická. Když mluvíme o té rodině – napadá mě ještě jeden výrazný kulturní rozdíl. U nás rodina drží opravdu pohromadě. Potkáváme se každý týden, všechny tety, strýcové, bratranci. Vždycky si přineseme nějaký dárek, povídáme si o svých životech, chybách, minulosti. Vlastně jsem vůbec netušila, jak moc mi budou chybět. Plánovala jsem odjet na dva roky do Španělska, ale ještě to zvážím. Jsem tady měsíc a už se nemůžu dočkat, až se s nimi všemi zase potkám. Máme o dost hlubší vztahy, než jak to vnímám v Evropě.
Jsi za to ráda? Za to, že jsi muslimka, Ázerbájdžánka, z demokratické rodiny?
Ano, jsem. Až budu mít děti, chci je vést stejně, jak mě vedli rodiče. A můžu se taky na něco zeptat? Jaké to je žít bez Boha? Když se nemáš na koho obrátit?
Svou odpověď jsem Vafě dala. A její reakce?
Je důležité navzájem respektovat svá vyznání nebo ateismus. Každý by měl mít právo dělat si co chce a věřit čemu chce, pokud tím neomezuje ostatní.