Dobrý den, jsem studentka Ostravské univerzity z projektu Dobrovolník na telefonu. Máte čas a chuť si teď povídat?” Takto vždy zněla první věta studentů psychologie na Ostravské univerzitě, kteří od poloviny dubna do konce května nahrazovali práci volnočasových dobrovolníků. Za normálních okolností rodinní příslušníci nebo dobrovolníci navštěvují seniory a klienty sociálních zařízení osobně, povídají si s nimi o příjemných věcech a jednoduše s nimi tráví čas. V době pandemie byl ale vstup do těchto zařízení zakázán. Rodiny přestaly navštěvovat své starší příbuzné, nechávaly nákupy za dveřmi a veškerá komunikace se točila kolem vět “Nepotřebuješ nakoupit? Máš co jíst? Hlavně nikam nechoď a buď doma!” Každý jsme toto období prožívali jinak, ale jedno jsme měli společné. Byla to potřeba nějakého kontaktu: “Mnozí z klientů sú ľudia, ktorí sú sami, nemajú nikoho, kto by sa s nimi porozprával, okrem personálu, ktorí sa o nich stará a ten častokrát nemá čas. Sú radi už len za to, že im vôbec niekto zavolá a opýta sa ich, ako sa majú, čo robili,” popisuje student psychologie na Ostravské univerzitě svou dobrovolnickou zkušenost. 
“Klienti nám vykládali o svém životě, osudu, vzpomínkách na to pěkné i těžké, co je na jejich cestě životem potkalo. A vždyť víte, je to překrásný pocit, slyšet v jejich hlase opět radost ze života, smích a nějakou nostalgii,” vysvětluje jeho kolegyně Tomiris, která byla jedním z pěti dobrovolníků, kteří v průběhu dubna a května volali seniorům, a pokračuje: “Samozřejmě, nemůžeme jim pomoci tak, jako lékaři nebo lidé, kteří se o ně každodenně starají i po fyzické stránce. Přesto jim naše rozhovory darují teplo, lidské vnímání, pochopení a jednoduše možnost vlídného rozhovoru, kterého je momentálně nejen v těchto časech pandemie tak žalostně málo. A na oplátku se my obohacujeme zajímavými životními zkušenostmi, životními příběhy, dobrou náladou a vlastně také motivací.”
V průběhu dvou měsíců dobrovolníci Ostravské univerzity oslovili s nabídkou přes 80 organizací v Moravskoslezském kraji . S šesti organizacemi jsme navázali intenzivní spolupráci a volali opakovaně více než 20-ti klientům. “Našim cílem nebyla kvantita telefonních hovorů, ale osobní přístup a opakovaný kontakt. Máme krásnou zpětnou vazbu jak od samotných klientů, kteří si přejí, ať v této službě pokračujeme, tak od spolupracujících organizací,” komentuje projekt koordinátorka Kateřina Žvaková, která se na Ostravské univerzitě v běžném režimu stará o studenty se specifickými potřebami. “Mně, jako koordinátorovi, dal tento projekt opravdu hodně. Nejvíce mi ale otevřel oči příběh pána, který byť měl rodinu velmi blízko svého bydliště, cítil se osamělý a myslel na to nejhorší. Díky našemu projektu jsme ho nasměrovali na odbornou pomoc a věříme, že už mu je lépe,” poukazuje na případ, který ilustruje, jak důležité je ptát se svých blízkých, jak se mají a jednoduše se o ně zajímat. 
Jak to vidí další dobrovolníci? 
David
“Jsem velice rád za možnost se projektu zúčastnit, po osobní zkušenosti můžu s jistotou říci, že je projekt pro seniory velice prospěšný a je jen škoda, že povědomí o projektu, i přes naši snahu, není tak velké, jak by si zasloužilo.”
Kamila
“Jak se dneska cítíte?” činí tu nejdůležitější větu celého rozhovoru – nejen proto, že se je na to někdo se zájmem ptá, ale také proto, že oni nám to chtějí opravdu říct. A odpovědi jsou různorodé – někdy veselé, někdy smutné. Za dobu našeho fungování máme pozitivní odezvy. Nyní nás již klienti vítají familiárním hlasem ve sluchátku. A my je zase rádi slyšíme znova.”
Anna-Marie
“Za sebe musím říci, že bylo velmi přínosné v tak hojném počtu interagovat s lidmi, se kterými se jinak bohužel nemám šanci pobavit na jiné, než zdvořilé úrovni. Jakmile měli senioři pocit, že se baví s někým, komu se mohou vypovídat, začali se mnou sdílet své životy, vzpomínky a zážitky z minulosti, často velmi komplikované a tvrdé. Mnohým i přesto nechyběl životní optimismus a byli pro mne velkou inspirací. Častokrát jsme se půl rozhovoru smáli a se smíchem se i loučili. Ze strany seniorů byl cítit vděk a radost z toho, že si mohou s někým popovídat.”