Cesta žen ke vzdělání byla zdlouhavá a náročná. Teprve na přelomu 19. a 20. století se jim otevřela možnost studia na některých univerzitách a k většímu nárůstu akademiček došlo až v 70. letech minulého století. Jak ženy vnímají vědecké prostředí dnes? A proč je důležité podporovat rovné příležitosti pro ženy ve vědě? V rozhovoru pro OU@live téma s  profesorkou Andreu Pokludovou z Katedry historie Filozofické fakulty OU probrala studentka Adéla Tomanovicsová.

Profesorka Andrea Pokludová je urbánní historička z Katedry historie Filozofické fakulty OU. Zabývá se sociální a městskou historií českých zemí v devatenáctém století v kontextu vývoje střední Evropy. Zkoumá roli a funkci společenské skupiny inteligence v procesu nacionalizace v mnohonárodnostní společnosti. Stále více ji zajímá postavení žen v meziválečné Ostravě, kterou vnímá jako víc než jen průmyslové město. Ráda fotografuje místní památky a objevuje krásy regionu.

Ve své odborné činnosti se zaměřujete na sociální a kulturní dějiny 19. století. Jaká byla pozice žen v této době? Měly možnost studovat a věnovat se vědecké kariéře, nebo byla věda výhradně doménou mužů?

Přístup žen ke vzdělání byl důležitou součástí modernizačního procesu konce 19. a začátku 20. století. V českých zemích jej podpořil školský zákon z roku 1869, který zavedl osmiletou povinnou školní docházku. Díky němu mohly ženy studovat na učitelských ústavech a stát se učitelkami pro obecné školy, avšak s podmínkou celibátu.

Kdy a jak se ženám začalo otevírat studium na univerzitách?

Přijetí prvních studentek na předlitavských univerzitách předcházelo složitému procesu, kdy ženy musely nejprve složit maturitu na gymnáziích. Od akademického roku 1897 bylo ženám umožněno řádné studium na filozofických fakultách a od roku 1900 na lékařských fakultách.

Po první světové válce se ženám otevíraly další studijní obory a jejich podíl ve vědě postupně rostl. Výraznější nárůst vysokoškolsky vzdělaných žen nastal od 70. let 20. století a od roku 2010 jich je více než mužů, avšak ve vědě stále tvoří menšinu.

Beseda s autorkami knihy Ženám žádný obor vědecký od přírody není uzavřen

V září jste moderovala besedu v OUshopu s autorkami knihy Ženám žádný obor vědecký od přírody není uzavřen. Jak se zněním titulu knihy souhlasíte? 

Podle mého názoru je kolegyněmi zvolený titul knihy výstižný a knihu mohu vřele doporučit. Kolegyně v knize představují mnohdy složité cesty prvních univerzitně vzdělaných žen z českých zemí k profesorským titulům. I pro dnešní svět vědy a výzkumu podle mého platí jejich zjištění, že otevřenější byly nové vědní obory s celospolečenským aplikačním potenciálem.

Když jste si v minulosti vybírala obor svého studia, vnímala jste nějaký jako vám uzavřený?

Ve chvíli, kdy jsem si podávala přihlášky ke studiu na vysoké škole, jsem žádný z vědních oborů za uzavřený nepovažovala. Mezi mé preference nepatřilo studium chemie a fyziky, ale uvažovala jsem například o studiu geologického inženýrství na VŠB. Vyrůstala jsem ve dvoukariérovém manželství workoholických rodičů a teprve s odstupem let si uvědomuji, jak si za svou kariérou šla má matka, což nebylo v ostatních rodinách v dané době samozřejmostí.

Gymnázium Hladnov nás připravovalo na studium bez genderových stereotypů, přičemž jsme byli lépe připraveni na technické, ekonomické a přírodovědné obory než na humanitní. Nakonec jsem se rozhodla pro studium historie.

Andrea Pokludová přebírá profesorský dekret, zdroj: MŠMT

Co bylo hlavním důvodem, proč jste se rozhodla věnovat právě historii?

Můj zájem o historii nepodnítily hodiny dějepisu, protože se soustředily na přehledy dat a memorování faktů. V první řadě to byli rodiče, kdo se mnou a bratrem od nejútlejšího dětství navštěvovali hrady, zámky, historická jádra měst, muzea a galerie v tehdejším Československu.

V mládí jsem byla náruživou čtenářkou a můj zájem o historii se prohluboval skrze literaturu. Zmínila bych zejména román Anna Karenina či tvorbu Emila Zoly a Viktora Huga. Fascinovaly mě proměny společnosti a každodenního života v průběhu 19. století a chtěla jsem je poznat do větší hloubky, nejen skrze literární tvorbu zahraničních autorů.

Na konci minulého roku jste převzala z rukou prezidenta profesorský jmenovací dekret. Byl pro vás tento okamžik v něčem speciální? Jaké je pro akademika dosáhnout tohoto nejvyššího titulu?

Jednalo se o mimořádný okamžik, během kterého jsem si uvědomila, že se jedná o jistý přelom v kariéře. Část výzkumu a pedagogické činnosti je již za mnou, ale vnímám to zejména za závazek pro budoucí působení v oboru a na univerzitě. Kromě jiného jsem si vzpomněla na bývalé kolegyně ze Slezského ústavu Slezského zemského muzea, paní doktorky Janu Machačovou, Gabrielu Sokolovou a Oľgu Šrajerovou, které mi byly na počátku kariéry cennými mentorkami.

Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, vyhlášený OSN v roce 2015, připadá na 11. února – jeho cílem je podpora rovných příležitostí pro ženy ve vědeckém prostředí. Přestože ženy jsou mezi vědeckými pracovníky v Evropské unii zastoupeny přibližně 33 procenty, v Česku je to pouze kolem 24 procent. Tento den připomíná význam žen ve vědě a motivuje k dalším krokům směřujícím k genderové rovnosti ve výzkumu.

Jaký význam podle vás mají mezinárodní dny, které připomínají témata jako rovnost žen?

Mezinárodní den žen a dívek ve vědě byl poprvé vyhlášen Valným shromážděním OSN 22. prosince 2015 a uznává významný přínos žen ve vědeckých a technologických oborech. Stejně jako Mezinárodní den žen 8. března nám připomíná důležitost rovnosti žen nejen v České republice, ale i v širším globálním kontextu. Je to příležitost důstojně si připomenout významné celospolečenské procesy a témata.

Jaké poselství byste ráda předala mladým ženám uvažujícím o kariéře ve vědě, které se ale obávají náročnosti nebo nedostatku podpory?

Začala bych s odpovědí na tuto otázku od konce, neboť v otázce podpory lze za poslední léta hovořit o značném posunu. Konkrétně bych uvedla například zkušenost z doby, kdy jsem byla členkou jednoho z hodnoticích panelů GA ČR (Grantová agentura České republiky, pozn. red.). V pravidlech v současnosti najdete možnost přerušení řešeného projektu z důvodu mateřství. Novinkou jsou taky návratové granty, které od tohoto roku pomáhají vědcům a vědkyním restartovat kariéru po rodičovské dovolené nebo péči o závislou osobu. Tato otázka by měla být vnímána z pohledu genderové rovnosti.

Svět vědy a výzkumu je enormně náročný nejen časově, nýbrž i dopady stresových faktorů na vědkyně i vědce. Řekla bych, že je důležité najít si hranice mezi výzkumem a soukromým životem. Být otevřené týmové práci. Být připravené na časově náročné zpracování administrativy výzkumných projektů a umět si najít malé každodenní radosti.