„Pocházím z chudé rodiny a možná to nezvládnu, ale nechci být definován svými okolnostmi, chci být definován svými úmysly.“

Javan Ochieng Kennedy – tenhle drsně vypadající kluk je studentem střední školy na „Ostrově Naděje“ v Keni. Na první pohled se zdá, že byste ho mohli s největší pravděpodobností najít někde na hřišti hrát fotbal. Nicméně Javan za mnou jednoho dne přišel, když jsem si v komunitním centru kreslila s dětmi ze sirotčince. Přidal se k nám a zatímco si se mnou povídal, skicoval si na papír. Ne, nebaví ho fotbal – baví ho poezie, jeho snem je vydat knihu a jeho oblíbený autor je Jaroslav Seifert. Hned další ráno mi přinesl své texty, které stihl sepsat předchozí večer.

V Africe najdete plno dětí z rozpadlých rodin, dětí bez rodin, dětí na ulici, nechtěných, ponechaných napospas svému osudu. Jak píše Javan „Hello! Bara, welcome to Africa. Where everyone has a sad story.“ Díky Centru Narovinu mají takové děti přístřeší a příležitost ke vzdělání. A je fascinující, kolik v sobě mají naděje a lásky, i po tom všem, čím si prošly. Javan a jeho texty jsou toho důkazem.

Můžeš nám říct něco o Tvém životě?

Život pro mě nikdy nebyl snadný, díky čemuž mohu psát miliony básní. Prošel jsem bolestí ze ztráty milovaných; ztratil jsem dva bratry a jednu sestru, moje matka byla částečně postižena během operace dělohy. Ve 14 letech se moje rodina rozdělila a my jsme zůstali s matkou. Byla přetížena našimi potřebami a kvůli jejímu zdravotnímu stavu jsme byli nuceni přestěhovat se do domu mé babičky, kde jsme společně bojovali o přežití. Život byl drsný a vím, že ne každý má zájem poslouchat mé smutné příběhy, ale právě to mě přivedlo k poezii. Psal jsem básně o babiččině zakouřeném domě, kde jsme se společně choulili. Kde jsme přežívali z vyprošených drobných, které jí byly moje tety schopné poslat.

Kvůli všem těmto problémům já a můj starší bratr žijeme nelehkým způsobem, abychom ulehčili život našim mladším sourozencům. Neměli jsme nic jiného, a tak jsme veškerou naši sílu vkládali do knih a školy. Doufajíc, že jednoho dne budeme mít příležitost odložit své břemeno. Můj bratr jako první usedl na závěrečnou zkoušku z KCSE a získal výborné známky. To nám dávalo naději a žili jsme ve víře, že se k nám blíží milosrdenství. Nakonec však nedostal šanci vstoupit na univerzitu kvůli školnému. Kvůli tomu všemu byl život tak žalostný, že jsem se téměř vzdal svého vzdělání. Od té doby jsem věřil, že mi nezbývá nic jiného než poezie.

Co pro Tebe poezie znamená?

Za svůj krátký život mohu přiznat, že poezie v mém životě hrála hlavní roli. Dala mi naději na zítřek a setřela mi slzy, kdykoli jsem se potýkal s obtížemi. Někdy jsem měl pocit, že držím celý svět ve svých rukou, psal jsem o místech, která jsem nikdy nenavštívil, psal jsem o budoucnosti, o které jsem jen snil. Skrz poezii jsem prožíval své každodenní pocity, naděje a citoval jsem své životní sny. Považoval jsem to za svou každodenní činnost a pomohlo mi to urovnat emoce. Pamatuji si, že ještě než jsem uměl psát a číst, tiše jsem šeptal poetická slova v našem místním jazyce. Poezie zahání smutné emoce, ochlazuje hořící srdce, je plná naděje. Slibuje autorovi i čtenáři lepší zítřky a zobrazuje životní období jako prostou filmovou scénu.

Kdo je Tvůj oblíbený básník?

Jaroslav Seifert je nejlepší básník, kterého znám. Mezi všemi velkými autory, včetně Shakespeara, jsem se zamiloval do sbírky tohoto muže z České republiky. Bylo to 14. května, kdy jsem poprvé navštívil naši školní knihovnu „Humanistic Second School“ a na polici jsem našel knihu s názvem „Poetry of Jaroslav Seifert”, kterou z češtiny do angličtiny přeložil Ewald Osers a s překlady prózy upravil George Gibian, vítěz Nobelovy ceny za literaturu v říjnu roku 1984. Básně Jaroslava Seiferta jsou hluboké, a když jsem je poprvé četl, plně jsem věřil, že život nezávisí na ničem jiném než na poezii. Ze všech jeho básní si nelze vybrat pouze jednu oblíbenou, nicméně báseň s názvem „Song of a Native Land“ (Píseň o rodné zemi) mi dala naději a četl jsem ji nespočetněkrát.

Jaký je tvůj největší sen?

Miluji psaní víc než cokoliv na tomto světě, psaní je pro mě život. Nic nedokáže pozvednout mého ducha natolik, jako když zapisuji své myšlenky. Mým největším a jediným snem je tudíž psát básně a psát knihy, které se budou číst po celém světě. Také chci navštívit Žižkov, vlast Seiferta.

Pocházím z chudé rodiny a možná to nezvládnu, ale nechci být definován svými okolnostmi, chci být definován svými úmysly. Udělám cokoliv, co bude v mých silách, a půjdu do nekonečna, abych svůj sen vynesl na světlo.

O autorce: Bára Branná je studentka psychologie Ostravské univerzity, která v rámci univerzitního programu OU AID během léta odcestovala do Keni, kde více než měsíc pomáhala jako dobrovolník v komunitní centru „Ostrově Naděje“ na Rusinga Island.

Pokud by vás zajímal koncept Centra Narovinu a něco ze života lidí na Ostrově Naděje, můžete se podívat na webové stránky: centrumnarovinu.cz