Podle kulturního a sociálního antropologa z Filosofické fakulty doktora Jana Kajfosze postavily události na Ukrajině a v Ruské federaci pravoslavný a celý křesťanský svět před zásadní otázku:

„Co to vlastně jsou různými diktátory (např. Franco, Salazar, Pinochet nebo Putin) tak často vzývané ‚křesťanské hodnoty‘? Jsou jejich primárním zdrojem kulturní tradice nějakých národních kolektivit, anebo spíše učení a praxe Ježíše Krista, hlavní postavy velikonočního příběhu? S první odpovědí se ztotožňuje moskevský patriarcha Kyrill, ideolog mesianistického nacionalismu a podporovatel Kremlu. Druhou odpověď zase prosazují jeho odpůrci, mimo jiné 342 prominentních pravoslavných teologů, signatářů deklarace z thesalského Volu, zveřejněné 13. března 2022. Měřítkem rozdílu mezi Dobrem a Zlem je pro tyto signatáře bližní, potažmo každý neopakovatelný jednotlivec, kvůli kterému se – jak věří nejenom východní křesťané – udál celý velikonoční příběh.“

Procházka každoročně znovuzrozeného velikonočního příběhu začíná na Popeleční středu, letos 2. března a končí Velikonočním pondělím 18. dubna. Cesta je to dlouhá, 40 dní a šest postních nedělí, radím Vám, zakousněte se teď do něčeho čokoládového.

Prvním dnem postního období je Popeleční středa. Bylo zvykem, že se posvětily kočičky (jívové ratolesti), které sloužily jako ochrana domu. Kočičky se světily na Květnou neděli, vždy rok předem. Na Popeleční středu se kočičky spálily a kněz poté udělal lidem na čele znamení kříže z popele. Dnes se tento rituál odehrává především v kostele. Připomíná se nám, že čas utíká den za dnem velmi rychle a jednoho dne zemřeme. Bible se ptá: jak žijeme? Máme pamatovat na to, že vše dobré před Bohem obstojí, ale vše zlé bude spáleno na popel. Věřící mohou z úst kněze slyšet tato slova:

„Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19)

Popel se kdysi užíval i jako čistící prostředek. Odtud tato symbolika s vnitřním pročištěním. Za celý rok se naše srdce poskvrnilo různými hříchy a je zapotřebí náš vnitřní svět důkladně pročistit. Očištění nám má navrátit pokoru a radost.

Postní období končí šestou postní nedělí, které se říká Květná (Palmová) neděle. Připomíná příjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy na něj lidé mávali palmovými ratolestmi. Ježíš přijížděl na oslátku, nedůstojném zvířeti. Králové totiž přijížděli na koních, obchodníci pak na velbloudech. Tímto oslavným dnem také začíná svatý Velikonoční týden, známý jako Pašijový týden (passio – bolest, utrpení), který vyvrcholí zmrtvýchvstáním Páně.

Trošku jsme na naší cestě pospíchali, ale teď je před námi poslední týden procházky. Svátečně se oblečte, vydechněte a můžeme vykročit. S velikonočními svátky v naší postmoderní době se pojí právě tento týden.

„Konkrétní podoba velikonočních oslav byla vždycky regionálně podmíněna. Ne všechno se vyskytovalo všude. Kromě toho se ty oslavy proměňují v čase. Jinak ty zvyky vypadají ve dvacátých letech 20. století a jinak o sto let později. Pro antropologický (ne národopisecký) přístup je charakteristická určitá skepse vůči veškerým syntézám a zevšeobecněním. Každý dnes slaví velikonoční svátky do značné míry jinak a různými způsoby jim také rozumíme. Pro některé je to blíže nespecifikovaná doba jarních dovolených, pro jiné radostné svátky jara, které nás upomínají na nekonečný přírodní (a kosmický) cyklus zániku a znovuzrození. Pro ještě jiné je to připomínka tajemství Velkého pátku. Pro ještě jiné všechno dohromady,“ vyjmenovává Jan Kajfosz.

O Škaredé středě neboli Sazometné se vymetaly komíny na znamení odstranění hříchů a vyhánění zlých duchů. Připomíná se zrazení Ježíše Jidášem.

Zelený čtvrtek je první den velikonočního „třídenní“ (latinský název triduum). V tento den se peče sladké pečivo jidášky. Jsou ve tvaru provazu, na znamení toho, že Jidáš zradu Ježíše neunesl a oběsil se. Jidáš byl jedním z 12 apoštolů, který se rozhodl Ježíše zradit a vydat jej Farizejům. Ježíšovi nepřátelé hledali dlouhou dobu záminku, jak se Ježíše zbavit, a Jidášův návrh jim přišel vhod. Slíbili mu za to odměnu 30 stříbrných. Od té chvíle hledal Jidáš příležitost, jak Ježíše zradit. A ta nastala o poslední večeři.

Jste svátečně oblečení? Pokud ano, můžeme zasednout k poslední večeři Páně. Přesuneme se v čase a prostoru na Horu Sion do Jeruzaléma, kde Ježíš se svými učedníky slavil židovské Velikonoce. Židé slavili Velikonoce rodinnou večeří (pro Ježíše byli rodinou jeho učedníci), při které si připomínali velké činy, které Bůh vykonal během útěku svého zotročeného lidu z Egypta. Abychom byli ještě autentičtější, omyjte si prosím před večeří nohy. Takto to učinil i Ježíš svým učedníkům, kteří byli z toho celí zkoprnělí, protože to byla práce pro služebníky.

„Jestliže jsem já, váš Pán, vykonal gesto lásky k vám, mnohem víc takových projevů lásky musíte vy ukázat jeden k druhému. Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás: podle toho poznají, že jste mí učedníci.“ (odkud?) (Jan 13, 34)

Nohy si navzájem umývat nemusíme, místo toho si raději projevme více laskavosti.

Během večeře také Ježíš řekl, že je mezi nimi zrádce. Jeho učedníci zkoprněli podruhé a chvíli nastalo úplné ticho. Kdo jen to může být? Ježíš odpověděl: „Je to ten, kdo si se mnou máčí chléb v míse.“ Jidáš se zeptal: „Mistře, jsem to snad já?“ A Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi to řekl.“ A tehdy Jidáš viděl, že je odhalen, a odešel do temné noci, aby dokonal, co připravil.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme v neposlední řadě Eucharistii. Křesťanský obřad připomínající poslední večeři, při které se konzumoval chléb jako tělo Kristovo a pilo víno jako krev Kristova.

Jsme u Velkého pátku, dne utrpení, ukřižování a smrti Ježíše. Je to den modliteb a půstu, který provází mnoho zákazů: „Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“ My sice pohnout zemí nesmíme, ale k tomu dni se váže jeden zázrak, a to ten, že země se nám sama otvírá a vydává své poklady. Tedy vzhůru do lesů a skal.

Vstupujeme do Bílé soboty, den velkého úklidu a bílení. Ježíš leží v hrobě a jeho učedníci prožívají těžkou deziluzi a smutek, nevědí, co si počít. Bílá sobota je posledním dnem půstu, pečou se mazance a velikonoční beránci, v židovské tradici symbolizovaly ovce Izraelitu jako člena „Božího stáda“, i židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí. S Bílou sobotou se pojí množství lidových tradic.

„Zřídka si uvědomujeme, že i tradice se může stát samoúčelnou a člověku nebezpečnou. Tradice může dokonce dojít určitého zbožštění. Může se tak stát idolem (jinak: bůžkem), který si žádá oběti, dokonce i lidské,“ upozorňuje Jan Kajfosz.

Jsme u cíle. Velikonoční neděle. Kluci mohou ještě plést pomlázky a my děvčata se můžeme vydat k Ježíšově hrobu a přinést tam vonné masti, abychom jej pomazali. Jaký je to ale šok, když dojdeme ke hrobu a jeho vstupní kámen je odvalen, a Ježíšovo tělo nikde. Stal se největší ze všech zázraků. Ježíšovo zmrtvýchvstání. Je tady den velikého svátku a oslav. Končí půst a my můžeme zasednout k bohatě prostřenému obědu. Mládež se u stolu neustále vrtí. Nemůže se dočkat pondělní pomlázky.

Velikonoční pondělí patří k prodloužení oslav nedělního zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V naší době jsou Velikonoce nejvíce spjaté s volnem a s bohatými lidovými oslavami.

„Už jenom rituální činnosti, na první pohled stejné, mohou být svými aktéry chápány velmi odlišně. Pokud se kupříkladu nechá dívka „vyšupat“ karabáčem nebo jalovcovou větvičkou, může tak učinit z mnoha nepřeberných důvodů: aby byla po celý rok zdravá, aby se stalo zadost tradici, aby nevybočovala z řady, anebo aby z ní naopak vybočila. Aby udělala radost tomu, kdo za ní přišel s pomlázkou, aby se tím mohla pochlubit na sociálních sítích atd.,“ poznamenává Jan Kajfosz.

Křesťanský liturgický rok je uspořádán tak, aby připomínal Ježíšův život, a vede nás k tomu, abychom se k němu připomínáním křesťanských svátků přibližovali. O Velikonocích bychom měli nechat zemřít to staré a nefunkční v nás a otevřít se novému. Řečeno nábožensky, narodit se do nového, duchovního světla. Už jen proto, že svátky spadají do jarní rovnodennosti, kdy jarní světlo začíná převládat nad zimní tmou.

“Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.”
(1Kor 5,8)

Za poetické fotografie z archivu spolku NaKrojené Ledničanky děkujeme naší absolventce Lucii Krejzové, která na Ostravské univerzitě studovala sociální geografii a regionální rozvoj a s Ostravskou také vyjela na Erasmus do španělské Sevilly. V současnosti pracuje v mezinárodním obchodu se specializací na Latinskou Ameriku a je zároveň zastupitelkou obce Lednice.