Igor Františák: „Hudební chvění může člověka i polepšovat“

Autor: , 29. 8. 2016

Vážná, duchovní hudba. Nic pro vás? Možná máte mylnou představu. O pravém kouzlu ne tak úplně „vážné“ hudby jsme si povídali s ředitelem a zakladatelem Svatováclavského hudebního festivalu, docentem Igorem Františákem.


Klarinetista Igor Františák z Fakulty umění Ostravské univerzity je zároveň zakladatelem a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu.

Už za několik dní opět procitnou kostelíčky i katedrály v celém Moravskoslezském kraji. Od 1. do 28. září 2016 bude probíhat Svatováclavský hudební festival – festival převážně duchovní hudby, který do kraje již 13 let přináší světově proslulá jména evropských hudebníků – a to i do těch nejmenších obcí. Nakolik je ale tato hudba „vážná“? Čím dokáže oslovit i tvrdé rockery a proč je dobré dát jí šanci? Přinášíme rozhovor s docentem Igorem Františákem, zakladatelem, ředitelem a dramaturgem Svatováclavského hudebního festivalu, který zároveň působí jako proděkan pro umění a vnější vztahy na Fakultě umění Ostravské univerzity. Možná, že po jeho přečtení budete mít nutkání vyrazit na jiný koncert, než na jaký jste zvyklí…

Vážná nebo duchovní hudba – pro mnoho mladých lidí je to naprosto cizí, někdy až odpuzující představa. Myslíte si, že je to třeba tím, že na takovém koncertě ve skutečnosti nikdy nebyli?

Řekla jste to přesně. Raději používám název artificiální, tedy umělecká hudba, protože to slovo „vážná“ s sebou přináší tu představu snobů v černých oblecích, kteří jsou strašně vážní a sofistikovaně o umění diskutují. I já si pamatuji výchovné koncerty, kdy k nám přijelo nějaké smyčcové kvarteto opravdu velice naštvaných vážných postarších pánů, a začali hrát Janáčka, kterého mimochodem dneska miluji, ale u třináctiletých kluků se jeho nádherná muzika samozřejmě minula účinkem. Nic takového se však na koncertech Svatováclavského hudebního festivalu neděje.

Jsou to ale silně zakořeněné předsudky, nejspíše i ve spojitosti s českým ateismem. Je něco, co lidé o této hudbě nevědí a mohlo by je to nalákat?

V období například baroka byla tato hudba regulérní „popina“. Světská hudba, která sloužila k tanci a pobavení, ne k rozjímání, přitom dneska už je považována za vážnou hudbu. V této době papež zakázal operu, protože se mu zdálo, že zachází příliš daleko – reagovala na politickou atmosféru a dělala si často srandu ze systému a vlastně ze všeho možného. Spousta skladatelů už měla ale připravenou muziku, no a tak inteligentní hudebníci, jako byl třeba Georg Friedrich Händel, vzali duchovní text, který napasovali na již zkomponovanou hudbu. Když takové oratorium (jednalo se o Vzkříšení G. F. Händela) doznělo před zhruba pěti lety na našem festivalu ve svinovském kostele, tak bezprostřední reakce publika byly „standing ovation“ a řev jako na rockovém koncertě nebo fotbalovém stadionu. Takže v první řadě by měli všichni na takový koncert vyrazit a zbavit se těch předsudků, které mají ze školy, z rodiny, z médií, nebo já nevím odkud.

Proč si myslíte, že to stojí za to? Co tato hudba člověku přináší?

Jde o celoživotní potřebu se dovzdělávat po všech stránkách, to je podle mého úsudku přirozená součást normálního moderního člověka. Jsem přesvědčen, že to hudební chvění je něco, co může člověka nejen naplňovat a obohacovat, ale také polepšovat. Když se v dnešní bláznivé době máte na jednu, dvě, tři hodiny zastavit, vypnout telefon a poslouchat něco, co napsal někdo před více než dvěma sty  lety, najednou to k vám promlouvá a vy se s tím sžijete, je to něco neopakovatelného. Často v médiích říkám, že hlavním poselstvím Svatováclavského hudebního festivalu je navracet duchovní hudbě její původní poslání a rozměr – tj. znění v sakrálních prostorách. Jedná se ve výsledku o geniální propojení krásné hudby s neopakovatelný prostorem kostelů a to vše podtrženo společným sdílením ve společnosti návštěvníků našich koncertů. A když někdo tu „hroznou“ bariéru, železnou oponu prolomí, tak věřím, že se začne vracet a tuto emoci vyhledávat. I já mám ve svém okolí známé, kteří poslouchají spíše rock nebo tvrdou muziku a původně nechtěli přijít na koncerty tohoto druhu. No a teď z nich máme pravidelné návštěvníky našeho festivalu. A čím více tu hudbu posloucháte, tím více jí rozumíte a tím více na ní „pofičíte“. Třeba časem zjistíte, že to byla nějaká 13. komnata, a ono je občas dobře nějaké ty dveře pootevřít…

Bývají v programu festivalu i koncerty právě pro tyto „začátečníky“ – něco snáze stravitelnějšího pro toho, kdo k této hudbě teprve hledá cestu?

Od začátku jsme se snažili zařazovat projekty, které jsou „mírně“ přesahové. Že bychom ale vymýšleli přímo populární program v sakrálních prostorech, to ne. Podbízení za každou cenu není dobré. Kvalita našich koncertů je postavená na jiných hodnotách, proč to tedy degradovat. Když už něco realizujeme v tomto duchu, tak se snažíme, aby to mělo co nejvyšší profesionální úroveň. Interpreti musí být dostatečně dopředu seznámeni s prostorem, ve kterém budou vystupovat, s jakým publikem budou vlastně hudebně komunikovat, a co se od nich očekává. V minulých letech jsme realizovali například projekty s Jarkem Nohavicou v Evangelickém kostele v centru Ostravy. Jeho filozofické a intimní texty se často dotýkají lidského nitra a jsou do toho sakrálního prostoru naprosto vhodné. Ten koncert měl mimořádnou atmosféru, sám Jaromír říkal, že je strašně rád, že se nakonec nechal do toho „uvrtat“ a že i pro něj to byla jiná emoce – v tom sakrálním prostoru se člověk chová pokorněji a zažívá to vše trošku jinak.

Letos je něco takového připraveného?

Letos máme připravený krásný projekt s Markem Ebenem, který už u nás vystupoval před třemi lety. Jsem velice rád, že je nositelem umění, které mu předal jeho otec Petr Eben. Tentokrát to bude jeho mistrovské dílo Job, které je napsáno pro sólové varhany a je považováno za jednu z nejkomplikovanějších skladeb pro varhany 20. století. Marek Eben bude na tomto projektu přednášet ze starozákonních textů Joba. Je to posluchačsky velice náročná muzika, ale na druhé straně se jedná o projekt, který návštěvníci koncertů nemůžou běžně vidět a slyšet. A do budoucna bychom chtěli v rámci festivalu realizovat také více workshopů a mistrovských kurzů s pozvanými umělci a otevřít se více veřejnosti, připravit besedy, doprovodit je výstavami…

Zmínil jste „popinu“ – jak se na populární masovou hudbu díváte?

Pokud někoho považujeme za kvalitního skladatele, neměl by pro něj být problém zkomponovat komerčně úspěšnou „pop-písničku“, která se bude líbit všem. Stačí sociologický průzkum, vytvořit model struktury nenáročné muziky, přidat příjemný text a vznikne super šlágr – hitovka, kterou budou všichni milovat. Ale když se ohlédnete za rok, vůbec ve vás nezůstane ten hudební kód, ta emoce, která má mít trvalou hodnotu. Ale to není k podivování, kýče a plagiáty kolem sebe vidíme neustále. Jsme zavaleni „zvukovým marasmem“, jak tomu říkám – všude něco hraje, v obchodě, na úřadě, v restauraci. To kdysi nebylo, dříve člověk opravdu musel přijít na koncert, aby si mohl muziku vychutnat. Ale nechci, ať to vyznívá negativně vzhledem k populární hudbě – je i kvalitní pop-muzika. Já osobně preferuji jazz a z moderní muziky spíše muzikantské „bardy“, jako je např. Sting, Freddie Mercury nebo legendární Pink Floyd, které poslouchali naši tátové, poslouchám je já a líbí se také mému šestiletému synovi.

Když se vrátíme k vážné hudbě a festivalu: z jakého impulzu vlastně vznikl a co je jeho posláním?

Při studiu na konzervatoři a potom i na Ostravské univerzitě jsem měl možnost hrávat koncerty v různých prostorách a dostal jsem se i k těm sakrálním, které se mi vždycky jevily akusticky nejvhodnější, a taky architektonicky nejhezčí. V Moravskoslezském kraji bohužel nemáme příliš mnoho sálů, ve kterých by bylo možné realizovat koncerty „vážné“ hudby. No a uvědomil jsem si, že tady v regionu neexistuje žádná platforma, která by nabízela kompletní koncertní řadu či festival, vždycky to byly jenom nahodilé koncerty, nejčastěji v období adventu. Toto byl zjevně zásadní spouštěč, který nastartoval vznik Svatováclavského hudebního festivalu. Ten je dnes již neodmyslitelnou součástí nejen kulturního dění v Moravskoslezském kraji, ale v celé České republice. Další zásadní myšlenkou bylo přivézt profesionální umění – a bavíme se o tom nejlepším, co v Evropě je – do míst, která nejsou přirozenými kulturními centry. Vedle velkých měst jako je Ostrava, Opava či Frýdek-Místek dnes realizujeme festivalové koncerty např. v Dětmarovicích, Sudicích či Bystřici nad Olší.

Co je na festivalu unikátní?

Byl jsem v minulosti přítomen mnoha festivalových koncertů, na kterých zazněla skvěle provedená duchovní muzika, např. Mozartovo Requiem, ale v ryze koncertním prostoru to se mnou vůbec nehnulo. Ten sakrální prostor má mnohem větší dozvuk a hlavně diametrálně odlišnou atmosféru, než koncertní sál. Vyznění duchovní hudby je prostě v kostele jiné, než v pohodlných sedačkách sebelepšího sálu. A upřímně si myslím, že to je právě fenomén našeho festivalu – to sdílení muziky v sakrálním prostoru, to vnitřní chvění, které tam vzniká, to je právě „genius loci“. To je to jedinečné, co nemůže zaznamenat a předat dál žádné nahrávací médium – proto je potřeba být osobně toho účasten.

Jaká byla vaše cesta k hudbě a čím je pro vás dnes?

Hudbě se věnuji od dětství a zhruba od svých 10 let jsem hrál folklór, který jsem zbožňoval a vlastně jej miluji dodnes. O něco později, když jsem studoval postgraduál na Norwegian Academy of Music v Oslo, jsem si uvědomil, že v životě nebudu moci žít jinde, než v moravskoslezském regionu. Právě tam jsem si uvědomil, jak je pro mě tento region, rodina, přátelé a také samotný folklór důležitý. A když jsme u toho domova, zmíním moji kamarádku Martinu Jankovou, hlavní hvězdu letošního festivalu, absolventku Ostravské univerzity, která byla dlouholetou sólistkou Curyšské opery a nyní je jednou z nejvýznamnějších sopranistek na světě. Na letošním festivalovém koncertu bude zpívat program sestavený z české muziky – Biblické písně Antonína Dvořáka a písně Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. V úvodním slově k tomuto programu právě krásně rozepisuje to, že Dvořák napsal ty nejvýznamnější písně v době pobytu v Americe, Martinů ve Francii – ta bytostná potřeba vztahu k rodné zemi, když to člověk v sobě má, je strašně emotivní. Dnes je pro mě hudba naprosto vším. Jsem jí naprosto oddán a především můj osobní kontakt s živou hudbou na mých koncertech mě naplňuje štěstím a uspokojením. Neměnil bych za nic na světě!

Mluvíte o svém vztahu k Česku, přitom zrovna Češi se nejeví jako na kulturu orientovaný národ ve srovnání například s Polskem. Co je o tolik odlišné u dvou sousedících států?

Poláci byli v tomto ohledu často výrazně před námi, co se týče kultury, a právě z kulturní politiky Polska bych si bral vzor. Často jezdím učit na klarinetové kurzy, hrát koncerty nebo jsem zván jako člen porot na mezinárodní soutěže. Z toho všeho, co jsem měl možnost v posledních letech na různých místech Polska zaznamenat, si dovolím tvrdit, že Polsko je v hudebním školství a také hudebním progresu srovnatelné s Francií. Každé větší město má novou koncertní síň primárně postavenou pro hudbu; v Česku nic podobného bohužel neexistuje. Všechny „kulturní hudební stánky“ jsou pouhé multifunkční domy či „socialistické“ kulturáky. Ale přejedete hranice a ujedete necelých 100 km do Katowic a máte pocit, že jste v jiné galaxii: Szymanowského hudební akademie s akusticky dokonalým koncertním sálem pro cca. 500 lidí s hydraulicky se měnící možností nastavení akustiky, nádherné foyer s šatnou a barem, a totéž je v Gdaňsku, Poznani nebo Wroclavi. Polsko investovalo nemalé finanční částky za podpory dotací evropské unie do kultury. Strategické bylo mít kulturně vzdělaný národ a lidi s potřebou kulturního seberozvoje. A to je, dle mého názoru, opravdová a smysluplná cesta: mít vzdělané a kulturní lidi. Proto bych nám všem přál, abychom v co nejbližším časovém horizontu měli také v Ostravě podobné možnosti, jako např. ve srovnatelném průmyslovém městě, jakými jsou nedaleké Katowice.

www.shf.cz