Jak dlouho jste součástí Fakulty umění, kde stále učíte?

V roce 1994 jsem se vrátila do Česka a začala jsem učit na Janáčkově konzervatoři. Následně jsem v roce 2006 přešla se svým studentem Janem Martiníkem na Fakultu umění a od té doby tam učím.

V popkultuře je zpěv oblíbenou záležitostí, spousta mladých lidí by si přála živit se zpěvem, účastní se talentových soutěží, nicméně operní zpěv je specifický. Proč jste se rozhodla věnovat jemu?

Já jsem se rozhodla už v šesti letech, že chci být operní zpěvačkou.

Vážně jste už v šesti letech věděla, že chcete být operní zpěvačka?

Toužila jsem po tom od šesti let, protože jsme v tom období bydleli v Opavě, tatínek tam hrál v divadelním orchestru na flétnu a já jsem do divadla chodila s ním. Díky tomu jsem tehdy viděla svou první operu, Butterfly. Zpívala v ní ostravská zpěvačka Věra Heroldová, byla nesmírně krásná, krásně zpívala a fantasticky hrála. Od té doby, kdy jsem ji viděla a slyšela, jsem nechtěla dělat nic jiného. Protože to bylo po válce, lidé v souboru se měli hrozně rádi a byli tak moc přátelští vůči sobě navzájem, že jsem si jiné povolání ani nedokázala představit. A to přestože jsem velice dobře rýsovala a chvíli jsem vážně uvažovala o tom, jestli bych neměla jít na stavební průmyslovou školu. Zvítězila ale hudba.

Rodina vás v tom podporovala?

Ano, rodina mě v tom podporovala. Protože tatínek hrál velice dobře na klavír a krásně zpíval, tak jsme spolu stále hráli a zpívali různé písničky. Vždy, když trénoval na flétnu, seděla jsem na malé stoličce pod jeho nohama a zpívala to, co zrovna trénoval. Nechodila jsem tedy na hodiny zpěvu na žádnou hudební školu. Od první třídy až do patnácti let jsem ale chodila do pěveckého sboru na základní škole k panu profesoru Žídkovi. Chodívala jsem také na hodiny klavíru, nejprve do kláštera k sestrám, a když klášter zrušili a sestřičky odešly, začal mě učit na klavír pan Jaroslav Foltýn. To byla moje příprava na konzervatoř.

Jak to probíhalo poté, co jste dokončila studium na vyšší odborné škole? Mohla jste si tehdy vybírat, do jakého angažmá půjdete? Pokud ano, proč jste si vybrala Slovensko?

Vztahy tady v Čechách se mi moc nelíbily a na Slovensku se otevíralo, to bylo v 59. roce, úplně nové divadlo v Banské Bystrici. Mně tam tehdy odešly moje spolužačky tanečnice, které mi psaly: Eliško, pojď k nám, je tady vypsaný konkurz! Byla jsem v 5. ročníku vyšší odborné školy a brzy jsem měla absolvovat, tak jsem tam napsala. No a přesně na Velikonoce, na Velký pátek ve tři hodiny, jsem dělala konkurz do divadla v Banské Bystrici. A protože jsem věřící, říkala jsem si, že mě Bůh asi potrestá, protože Kristus umírá na kříži ve tři hodiny, a já jdu zpívat. Stal se ale opak, přijali mě a 20. června jsem už byla angažovaná v tamním souboru.

Těmi vztahy v Česku myslíte minulý režim?

Ano.

Ovlivňoval vás? Konkrétně vaši kariéru?

Mě naštěstí ne, protože na Slovensku vše probíhalo trochu jinak. Z Banské Bystrice jsem odešla v 63. roce až úplně na východ do Prešova, kde jsem byla 11 let, a tam byl úžasný kolektiv a báječný vedoucí. I město bylo úžasné! My jsme ten 68. rok a celé to těžké období, které tady bylo často vyhrocené, prožívali tak nějak jinak, soudržně. Tam se prostě neřešily nějaké postihy a tresty. My jsme vždy stáli jeden za druhým, takže buďto by museli zavřít celé divadlo, nebo nás nechat být. U nás to byla ta druhá možnost, takže nás to nijak neovlivnilo.

Od roku 1974 jste dalších 20 let působila ve Státním divadle v Košicích. Tam jste hrála titulní postavy z opery Giuseppe Verdiho, Franze Lehára nebo Johanna Strausse…

Ano, ale hrála jsem i Pucciniho, Dvořáka, Smetanu, prostě všechno.

Mám tady recenzi na vaše ztvárnění Bess v opeře George Gershwina, která zní:

Paní Pappová vytvořila postavu ženy s širokým spektrem citového života – milující, vášnivou, slabou, a současně vzdorující, s mnohými nuancemi při přechodu do jiné psychologické polohy, s obdivuhodným sjednocením herecké a zpěvácké složky, nevyjímaje pohybovou stránku této náročné postavy. Pappová dokázala, že je velkou zpěvačkou.

 

Napsala to tehdy do deníku Pravda muzikoložka Lidie Urbančíková. Jak na tu roli vzpomínáte a je to jedna z vašich nejoblíbenější rolí?

Je to jedna z mých zvláštních rolí, která mě zase posunula někam jinam, na dramatičtější polohu. Pak už jsem zpívala Aidu, Toscu, Abigail a různé těžké role. Začínala jsem úplně jako lyrická koloratura a postupně přicházely zlomy. Například mě hodně posunula, do takového zralejšího hlasu, Líza v My Fair Lady v 66. roce. Můj manžel říkal, že tam jsem dozrála hlasově a stal se ze mě skoro mladodramatický soprán, hrozně jsem ho překvapila. Byla jsem jí vděčná za všechno, protože tam jsem se naučila pohyb, musela jsem hodně tančit. A to všechno jsem vlastně použila a zúročila zase v roli Bess, protože to je role velice náročná. Bess je feťačka, takže jsem se musela naučit to, jak se feťáci pohybují. Poprosila jsem o pomoc lékaře – psychiatra, zda bych mohla chvíli pozorovat lidi, kteří byli v nemocnici na léčbě, abych to dokázala na jevišti důvěryhodně ztvárnit. Abych věděla, jaká je Bess tehdy, když třeba zrovna kouří marihuanu.

Takže opera ztvárňuje i taková témata, jako je problematika drog?

Tato Gershwinova opera ano.

O operu je menší zájem, ale i tak je dost studentů. Je to pro ně ale těžké, protože když přicházejí na školy, ať už je to konzervatoř nebo vysoká škola, mají svoji představu a očekávání vycházející z populární hudby. Operní zpěv je ale zcela jiný, náročný, a to zejména v tom, že vám učitel nemůže ukázat JAK ze sebe ten tón vydat, tak jako ukazují houslisté přesně prstoklad, který děti zopakují. Jako operní pěvec musíte opravdu vnímat celé své tělo, protože zpěv není záležitost krku.

Máme na Fakultě umění nějaké obzvlášť talentované studenty operního zpěvu?

Ano, máme! Je jich málo, ale jsou. Mám vynikající studentku, je to mezzosoprán, Dominika Škrabalová, a doufám, že se jí podaří dostat do operního angažmá. Je nesmírně pracovitá, vlastně nechodila na žádnou konzervatoř, má bakalářský titul ze studia žurnalistiky v Brně, ale od malička chtěla zpívat a je velice ctižádostivá. S tou se mi nádherně pracuje. A pak je u nás ještě Patricia Janečková, to je obrovský talent.

Kdybyste si teď měla ještě jednou zazpívat některou z vašich rolí, která z nich by to byla?

Nechtěla bych si už zazpívat žádnou. Hlas mi slouží v celé poloze mým studentům, ale už bych nechtěla vystoupit. Já jsem kariéru uzavřela v 95. roce jedním slavnostním představením Tosca a zpívala jsem opravdu dobře, takže všichni chtěli, abych zůstala a neodcházela. Já jsem ale řekla ne, pódium patří mladým a mě už kde co bolí a musím stále více cvičit a pracovat na sobě, abych byla dobrá. Přestože byla moje práce mým koníčkem, právě kvůli té stále větší dřině mě to přestávalo těšit. Musela jsem odejít až do Čech, protože kdybych zůstala v Košicích, tak by mi to nedalo, a kdyby mě požádali, zpívala bych a nedokázala je odmítnout.

Dal se profesionální zpěv skloubit s rodinným životem?

Bylo to těžké a děti mi to vyčítaly hrozně dlouho. Můj syn mi dodnes trochu vyčítá, že jsem zpívala v Německu, zatímco on byl nemocný.

Děti ale máte…

Mám 2 děti, 4 vnoučata a teď mám malé pravnouče.

A jde někdo z nich ve vašich stopách?

Ne, to bych nechtěla.

Ani kdyby měly zdědit váš talent? 

Víte, hudba je strašně složitá a my tehdy prostě udělali konkurz, byli jsme zařazeni do určité skupiny, pak jsme se sice dále vyvíjeli, ale dirigenti věděli, co od nás mohou čekat, a tak jsme postupovali. Dnes musí soustavně i sólisté, kteří zpívají geniálně, na své role dělat konkurzy, a to je hrozně ponižující a svým dětem a vnukům bych to nepřála.

A co tedy radíte svým studentům, ke kterým máte blízký vztah?

Někteří to už zažili a v podstatě to přijímají, protože to neznají jinak. Je jiná doba, je to těžší, je to jiné a já bych jim moc přála, aby se to vrátilo zpátky do mé doby. Aby to bylo takové, jaké jsme to měli my, protože nás lidé měli rádi, opery byly hojně navštěvované, měli jsme báječné dirigenty a výborné režiséry. Dneska jsou dobří dirigenti, ale většinou jsou vychováváni ke koncertnímu stylu, a to je velký rozdíl.

A máte představu, jak by se to dalo změnit? Pomohla by spolupráce univerzit a fakult? 

Trendy v opeře a umění jsou celosvětové a jestli se nezmění někde výše, tak se to nezmění ani u nás. My teď kopírujeme západní trendy, jejichž zastánci například tvrdí, že je finančně výhodnější, když je v divadle velice malý soubor a podle potřeby se zvou hosté. Je to levnější pro divadlo, ale náročnější pro operu. Nás bylo 15 sólistů, dnes je jich třeba 5.

A jaké tedy ty trendy jsou? Je vidět ze strany režisérů snaha jít s dobou a modernizovat představení?

Někteří režiséři operu úplně převracejí, nevím vlastně, co chtějí, zda chtějí být moderní, ale ta představení se mi vůbec nelíbí. Někdy mě představení natolik odradí, že to v půlce vzdám a odejdu. Zpěváci mohou zpívat dobře a často i zpívají, ale není tam žádná přidaná hodnota, nic mi to nedá. Vadí mi například to, že se soubory skoro nelíčí, nemívají paruky, takže třeba někdo, kdo nemá vlasy, hraje někoho dle předlohy velmi vlasatého. Scéna pak ztrácí kouzlo. Já často vypadala nalíčená úplně jinak, takže mě lidé vůbec nepoznávali, přestože jsem stála vedle nich.

Jakou operu byste tedy doporučila těm, kdo o ni mají zájem?

Každou. Když jsem studovala na vyšší odborné pedagogické škole, tak jsme chodili na každé představení a každý koncert, protože se člověk učí vším. Učím se dobrým, učím se špatným a tady byli v té době vynikající zpěváci, opravdu vynikající opera i činohra, takže jsem chodila nejen na operu, ale i na činohry a balet. V divadle jsem byla denně, ve středy jsme museli chodit všichni povinně na koncerty a pedagog u vstupu kontroloval docházku. Pokud bychom nepřišli několikrát, vyloučili by nás ze školy. V té době to bylo přísné, ale bylo to správné, protože dnes nechodí studenti nikam. I studenti, kteří zpívají ve sboru, často nevědí, o čem daná opera je a jaké jsou hlavní role. Já jsem od těch svých šesti let znala všechny operní příběhy, všechny role a dodnes si mnohé pamatuji.

Zníte trochu zklamaně.

To zase ne. Operu miluji. Neměnila bych své povolání nikdy v životě. Kdybych se narodila podruhé, tak bych si ho zase vybrala, protože jsem se díky němu setkala s báječnými lidmi. S režiséry, s panem Oldřichem Novým nebo s panem Františkem Paulem, potom s geniálním režisérem panem Karlem Smažíkem. Ten nás naučil, jak máme na jevišti sedět a stát. Byly to těžké zkoušky, kdy jsme stáli na jevišti třeba od sedmi hodin ráno do půlnoci. Měli jsme báječné kostýmové výtvarníky. Třeba Olgu Filipi, která nás nechávala projít po baletním sále v plavkách a na každou postavu dělala kostým tak, aby vám zakryl všechny nedostatky, které by mohly vyniknout. Dokázala udělat každého člověka hezkého. Věřím ale, že se zase vrátí jak péče o herce, tak i snaha o to, propracovat každý detail hry.