Dostaneme do Ostravy World Press Photo!

Autor: , 25. 5. 2015

Studují Tvůrčí fotografii na Ostravské univerzitě a letos se rozhodly splnit si svůj velký sen: Dostat do Ostravy neprestižnější výstavu žurnalistické fotografie: World Press Photo.


Zpovídali jsme pro vás dvě ze tří organizátorek prvního ročníku Ostrava Photo 2015. Na co se můžete na festivalu těšit a jak pokračují přípravy?

Je dost možné, že 10. červnem počínaje ostravské ulice více než cinkot tramvají ovládne cvakání spouští. Ostrava toho dne totiž ožije fotografickým festivalem, který pořádají dvě studentky Tvůrčí fotografie z Fakulty umění Ostravské univerzity. Třetí členkou týmu je Dita Pepe – výrazná ostravská fotografka, která sklízí úspěch v Česku i ve světě. Alexandra Bočková a Lucia Petrůjová si v nabitém programu udělaly čas na rozhovor pro @LIVE, ve kterém se dozvíte něco ze zákulisí pořádání festivalu a taky na co konkrétně se můžete těšit.

Jak vlastně vznikl nápad uspořádat v Ostravě fotografický festival Ostrava Photo 2015, a hlavně přinést sem i World Press Photo?

Alexandra: Máme neziskovku, která pořádá kulturní akce, takže k tomu nebylo daleko. S World Press Photo mě inspirovala žena, kterou jsem potkala v Barceloně. Ona tuto výstavu dostala právě tam, a já si říkala, že i Ostrava by si tento zážitek zasloužila.

Jste v týmu tři – jak máte rozděleny role?

Lucia: Já to vnímám tak, že je to takové Sašino dítě, její myšlenka, i proto je ředitelkou festivalu. Já jí pomáhám s organizací a Dita má na starost spíše tu „art“ složku organizace. Ale není to striktní rozdělení.

Co na organizaci bylo zatím nejtěžší?

Alexandra: Samozřejmě sehnat peníze. Získali jsme podporu od města i kraje, od nizozemského velvyslanectví, či soukromých firem, ale k pokrytí všech nákladů to nestačí – v tom spoléháme na vstupné na výstavy, workshopy, a další akce. Zajímavé je, že některé výstavy se budou konat v nevyužitých komerčních prostorech – teď, koncem května už stěží majitelé těchto prostor najdou nájemce na červen, a tak se nám povedlo vyjednat několik krásných míst v historickém centru Ostravy s nájmem „za náklady na provoz“.

Jak se k tomu majitelé prostor staví, nejsou vyděšení?

Lucia: Ten první kontakt je obvykle s realitkou, ne přímo s majitelem, ale i ty byly docela vstřícné.

Alexandra: Ano, čekala jsem, že to bude složitější, ale setkala jsem se převážně s otevřeností.

V tiskové zprávě zmiňujete inspiraci podobnými festivaly ve světě – které vás nejvíce ovlivnily?

Lucia: Za mě jednoznačně Bratislava. Je to živý festival, který jsem si za posledních pět let nenechala ani jednou ujít, vždycky tam potkám spoustu zajímavých, inspirativních lidí z řad fotografů i laické veřejnosti. Inspirace zahraničím je u nás velmi silná a věřím, že když to funguje tam, bude to fungovat i tady.

I z vašeho festivalu je cítit důraz na setkávání, proč to považujete za důležité?

Alexandra: Myslím si, že klasická konzumace umění ve sterilním prostředí galerií je překonaná forma, lidi chtějí mít možnost dostat se co nejblíže, osahat si to, a taky posedět a pokecat si, družit se, setkávat se. U nás na to bude prostor, a není to sekundární, ale rovnocenný cíl festivalu.

Na co se tedy lidé mohou těšit z tohoto hlediska?

Alexandra: Třeba přednášky a workshopy na originální témata, ale taky burza autorské fotografie, což bude až taková společenská hra, nebo portfolio review, kdy budou návštěvníci mít možnost pobavit se o svém portfoliu s uznávanými osobnostmi fotografie. Čeká nás i veřejný piknik! A máme program i pro děti, ať mají možnost se s tímto médiem také setkat. Někdy to může být spouštěč něčeho velkého: třeba Gregory Crewdson, výjimečný světový fotograf, ve své biografii také popisuje, jak jej ovlivnila návštěva vernisáže v jeho deseti letech.

A na co se vy osobně na festivalu nejvíce těšíte?

Lucia: Já se těším na přednášky – sednu si, pohovím si s nimi, nechám se inspirovat. Za tímto totiž vidím konkrétní lidi, kteří jsou mi blízcí.

Alexandra: Nejvíce se asi těším na to, až ty akce budou probíhat – bude hrát hudba po vernisáži a my budeme mít dobrý pocit, že ten největší stres a shon je za námi a všechno dobře dopadlo. Ale taky se těším například na to, až se osobně potkám s Jurrem Janssenem z World Press Photo, se kterým komunikuji zatím jen přes Skype, až se obejmeme a řekneme si: „Ono to fakt klaplo…“.

Nakonec mi prozraďte, jak to všechno stíháte – máte děti, školu, práci, zaměstnání…

Lucia: Bez podpory lidí kolem by to nešlo. Moje děti jsou starší a taky hodně samostatné, takže namísto starosti v nich mám taky oporu, stejně jako u manžela i zaměstnavatele.

Alexandra: Pomáhají nám vlastně všichni kolem. Taky to, že obě studujeme v ateliéru u Michala Kalhouse, což je mimochodem jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem kdy potkala, nám to usnadňuje. Hodně mi pomáhá moje maminka, že mi hlídá malou Lunu, ale podporují nás i kamarádi a naši spolužáci, a to přímo pomocí s organizací, nebo třeba jen radou – i taková institucionální pomoc je důležitá.

Související články: