Chlap na zabití dává především odpověď na otázku, v jaké formě se tato scéna nachází po rok a půl trvající pauze zapříčiněné pandemií. Jde o první představení od nuceného uzavření divadla v březnu 2020, kdy se rozloučilo několika reprízami autorské inscenace Štěpána Kozuba a Davida Vyhnánka Trochu hodně mimo. Mezitím stihlo mladé ostravské divadlo více vybrousit svou video značku Tři Tygři, zaznamenat celostátní úspěch se seriálem sKORO NA mizině a vybudovat svůj „ostravský Netflix“ pojmenovaný MírPlay.

I díky tomu se Mír dostal do povědomí za hranicemi našeho regionu a stává se z něj divadlo, kam se nechodí tolik na samotné hry jako spíše na jeho hlavní představitele. V tom kopíruje osud prvorepublikových scén postavených na popularitě svých hlavních hvězd (Divadlo Vlasty Buriana, Osvobozené divadlo), k jejichž tradici se ostatně principál Míru Albert Čuba hlásí. A to nejen komerční formou vedení divadla, ale také uváděním představení v blocích.

V současnosti originální (a v meziválečném období tradiční) způsob nasazování stejné hry po několik týdnů v kuse si divadlo vyzkoušelo už s dramatem Bull. Nyní se pro stejný model rozhodlo i v případě Chlapa na zabití. Že šlo o správný tah, dokazuje už fakt, že velká část vstupenek vypsaných termínů zmizela ještě před premiérou.

S Chlapem na zabití naplnil Mír nejen své hlediště, ale i očekávání, o čemž svědčil téměř kontinuálně zaznívající smích z hlediště. Divadlo se vrátilo ve stejné formě, v jaké před 18 měsíci končilo, a navíc v tomto představení ubralo lascivností a dvojsmyslů, které provázely mnohé z předchozích inscenací. Už nejde o bulvární divadlo s nevyrovnanou úrovní gagů, režie Petera Gábora zde vsadila na chytrou situační komiku a vkusný humor.

Fotografie: Jan Lipovský

Jako druhá se u této inscenace nabízela otázka, zda bude mít co nabídnout i bez přítomnosti Tygrů Štěpána Kozuba, Vladimíra Poláka a potažmo i Robina Ferra, který v roli doktora Wolfa pouze alternuje. I tady je odpověď kladná. Exbezručovský Michal Sedláček zvládá titulní postavu sebevraha na zabití Pignona s přehledem a herci v epizodních rolích také obstáli.

Samotnou kapitolou je pak Albert Čuba, který v roli nájemného zabijáka ukazuje, že jevištní pohyb na Janáčkově konzervatoři v Ostravě nevyučoval náhodou. Jeho výstupy „pod sedativy“ a „gekon nabitý amfetaminem“ jsou vysokou školou pohybové komiky. Nejde přitom o etudy na pár minut – Čuba musí v těchto polohách strávit většinu představení a díky svému provedení role je hlavní hvězdou inscenace právě on. Nejen na papíře, ale i na jevišti.

Oporou hereckých výkonů je už zmiňovaná režie Petera Gábora. Hra má (i díky hudbě, o kterou se postaral také Gábor) skvělé tempo a zároveň postupem času graduje, což je u komedií důležité. Vše navíc podporuje dekorace scény, která využívá velké šířky jeviště a může tak dát dvěma sousedícím hotelovým pokojům dostatek prostoru i větší detaily. Pokoj nájemného vraha navíc obsahuje pravidelné svislé bílé pruhy, které připomínají vězeňské mříže, což působí vzhledem k jeho rezidentovi jako dobrý vizuální vtip.

Slabiny představení vyplývají spíše z původního textu než z jeho provedení. Ženská postava není příliš zajímavá a propracovaná, jak už bývá u hrdinek Francise Vebera zvykem. Stejně tak u ústředního dua – užvaněného dobrosrdečného blbce a uštěpačného cynika – máte pocit, že už jste takovouto dvojici někde viděli. A pokud znáte filmy Drž hubu nebo Blbec večeři, tak si také uvědomíte kde.

Francis Veber je koneckonců podepsaný nejen pod těmito snímky, ale jeho stopa vede i do filmografie nedávno zesnulého Jeana-Paula Belmonda, protože se podílel na titulech jako Bezva finta nebo Muž z Acapulca. I z tohoto výčtu je zřejmé, že komické dialogy jsou Veberovi bližší než psychologie postav a že právě přes ně se vysmívá každodenní hlouposti kolem nás, díky čemuž je jeho humor většinovému divákovi blízký.

Dramaturgie divadla se prostě s tímto kusem navzdory některým jeho slabinám trefila. I proto, že odpovídá naturelu jeho herců a principála. Až se chce poznamenat, že tahle inscenace byla ušita Albertu Čubovi a spol. na m(M)íru.