Jaká budoucnost teď čeká mladé Rusy, studenty? Zachovají si ti, co jsou stejně jako vy v emigraci, národní identitu? Vidíte v tom nějaký závažný problém? 

Víte, ona ta lidská identita, nejen ta ruská, je velice intimní záležitost. Vůbec nezáleží na tom, kde se člověk nachází, kde žije. Ruská identita ve mně není, protože jsem v Rusku žil. Já přemýšlím a myslím rusky, já píšu v ruštině, takže vůbec nezáleží na tom, kde jste, záleží na tom, co cítíte vnitřně. Ruský básník Chodasevič, který přesně před sto lety emigroval z Ruska, utíkal před bolševikem v roce 1922. Vzal si s sebou osmisvazkového Puškina a říkal: „Já si Rusko nosím ve svém batohu.“ To je Rusko, a ne nějaké území. Za sovětských dob, kdy bylo všechno uzavřené, jsme neměli žádnou možnost komunikovat se světem. I tak ale byli mladí lidé, kteří žili jako Američané, cítili se jako Američané, a dokonce si přisvojili i americkou identitu. Když k nám přijeli Američané, třeba jako turisté, tak se je snažili odchytit a získat nějaké moderní desky, knihy, cokoliv, co by je spojovalo. Člověk žil v Sovětském svazu, bydlel tam a cítil se jako Američan. Nedávno jsem se setkal s dámou, která žije padesát let ve Spojených státech, nenávidí Spojené státy a miluje Putina. Vaši vrstevníci jsou dnes v Rusku generace, která nepoznala nic jiného než putinovské Rusko. Je to velice silná propaganda, takové ozařování říšským Ruskem.

Teď jste mi nahrál na moji další otázku. Myslíte, že má Rusko ještě nějakou šanci na obnovu nezávislých médií a svobodného projevu? Jak náročná by tato cesta byla a co se pro to musí stát?  

Před 25 lety jsem měl to štěstí a tu čest pracovat v nezávislé televizi. Tehdy ještě v Rusku byla svoboda slova, byla možnost svobodně tvořit a všechno se změnilo poté, co přišel Putin k moci. První, co udělal, bylo, že zrušil svobodná média, svobodu slova a zavedl cenzuru. Všechno je ale možné, protože je veliká potřeba po informacích. V Rusku ale neexistuje společenské vnímání nutnosti svobody slova nebo tradice o ni bojovat. Bylo to v roce 2000, kdy zrovna Putin uzavíral naši televizní společnost, de facto ji likvidoval. V Česku se ministerský předseda pokoušel o to samé. V desetimilionové Moskvě vyšlo do ulic 30 000 lidí, aby bojovali o nezávislou televizi. V Praze to byl milion. Útok na nezávislou novinařinu je útok na každého člověka.

V Rusku je dnes opravdu hodně dobrých, odvážných, čestných a velice kvalitních novinářů. V tomto smyslu ten mocenský tlak vytváří odpor a velice talentovanou schopnou generaci. Jsou lidé, kteří jsou nuceni přestat být novináři v pravém slova smyslu a působí jako obslužný personál. Protože dnešní státní novinářství, to není novinařina, to je opravdu obslužný personál státní moci. Ale ti, kteří chtějí zůstat opravdovými novináři, jsou nuceni stát se nepříteli tohoto světa. A já bych si dovolil říct, že v generaci, která je o trochu starší než vy, je opravdu několik desítek velice odvážných a poctivých novinářů. Mladá dívka, která se mnou dělala rozhovor ve Varšavě před dvěma měsíci, teď zahynula na Ukrajině. Dá se říct, že ten tlak moci vytváří selekci, odděluje lidi, separuje dobré od zlého a nic uprostřed není. Je buď, anebo. Buď jsi pro Putina, anebo proti němu.

Svojí činností v Rusku jste se dostal na seznam „zahraničních agentů“. Jak je možné, že to přišlo až minulý rok? Jak si to vysvětlujete?

Já nevím, jak pracuje naše byrokracie. V Rusku vám gratulují, když získáte takový titul, že jste nepřítel lidu nebo zahraniční agent. To svědčí o tom, že jste slušný člověk. Když tento stát, ve kterém jsem žil, vás uznává jako svého nepřítele, to znamená, že jste v pořádku.

A dovolíte si predikovat další vývoj v Rusku? Jak může Rusko vypadat, až všechno jednou skončí?

Bude vypadat jinak. Válka, kterou Rusko na Ukrajině vede, nejen že je strašně krutá a podlá, ona je pro Rusko sebevražedná. Nemá žádný smysl. To je nějaká halucinace, kterou má člověk posedlý říšskými zájmy. A tato válka už dostala Rusko do stagnace a do velice dramatických změn. Rusko se buď odrazí ode dna, změní svůj postoj a otočí se tváří k Evropě, anebo bude hnít, umírat někde na okraji lidskosti.

A která z těch variant podle vás nastane?

Já doufám, že ta první varianta. Ale to si tady jenom babsky věštíme z lógru.

Co byste teď přál Rusku? 

Ono je to velice jednoduché, protože ruská civilizace je evropská civilizace. Několik století to tak bylo. My se učíme evropské jazyky, my i naše děti čteme Shakespeara, Maupassanta, Balzaca, americkou klasiku. Bezesporu jsme evropská země. Ruská civilizace je určitá část světové civilizace a světová civilizace bez Ruska nemůže existovat. Přál bych si jediné, aby ruská civilizace, která dala světu Tolstého, různé kulturní a vědecké směry, aby přežila ruskou říši. Dnes je velice nebezpečná doba, protože ta říše, která hnije a rozkládá se, se sebou může stáhnout jazyk, kulturu a celou ruskou civilizaci. Několik milionů Rusů dnes nuceně žije v zahraničí. To není tak, že si člověk řekne, že dnes bude žít tam, zítra tam a má volný pohyb, oni jsou nuceni. Utíkají. Půl druhého měsíce trvá válka a za tu dobu skoro 400 000 Rusů uteklo ze své vlasti. A to je samozřejmě inteligence, vědci, novináři, a tedy potenciální elity tohoto státu. Problém je v tom, že ti nejlepší lidé, nejlepší mozky jsou vyhnáni ze země. A víte, co bych si přál? Aby ty desítky lidí, které znám, kteří jsou opravdu výkvětem ruského národa a kteří byli nuceni utéci před Putinem, aby měli možnost stát se ruskými elitami. A když budou takoví lidé v Rusku, svět se přestane Ruska bát. Rád bych se toho dočkal.

Foto: Roman Polášek

V souvislosti s válkou se setkáváme s tím, že je Rusko považováno za zlo a Ukrajina za dobro. Přeci jen je ale rozdíl mezi Putinem a ruským občanem. Setkáváte se v exilu s touto generalizací? 

Setkával samozřejmě, a ne jednou. Žiji teď ve Varšavě a několikrát se mi stalo, že když někdo slyšel ruštinu, tak jeho reakce byla urážející a nepěkná. Je to velice smutné. Ale já rozumím na kolik jsou teď ty emoce vyostřeny a co musí cítit ukrajinští běženci. Když se abstrahujeme od emocí, tak existují miliardy lidí, ale jazyků jenom tisíce. A my bohužel přiřazujeme jazyk i vrahům. Není jazyk, který je speciálně určen pro vrahy, zloděje, pro nějaké podvodníky. Ale jazyk nepatří státu, jazyk patří lidem, je to pro ně možnost vyjadřovat se. Lidé se nedělili podle národností, náboženství, jazyků,  ale dnes je ruština pro miliony lidí jazyk Putinových vrahů. Například moje babička přežila válku a nemohla slyšet němčinu. A Rusové jsou dnes totéž, co byli Němci ve 40. letech minulého století. Rusové jsou nenávidění jenom proto, že jsou Rusové.

Velice mile mě překvapilo, že premiéra mojí hry zde v Ostravě nebyla zrušena. (pozn. red. Pan Ein a problém požární bezpečnosti v Komorní scéně Aréna) Protože existuje jiné evropské divadlo, které se mi velice omlouvalo, ale řeklo, že za této situace nemůže moji inscenaci hrát.

Ano, s tím se setkáváme. Tady v Česku byla z připravovaného repertoáru vyřazena Čajkovského opera. 

Emočně to lze pochopit. To je jak taková koule, na kterou se dá podívat z různých úhlů. V Rusku se teď diskutuje o tom, že ve světě se chtějí úplně zříct ruské kultury. Ale věci se mají tak, že Tolstoj, Rachmaninov, Puškin, Chagall, technologické a vědecké věci, které byly vynalezeny v Rusku, to všechno už je kultura světová. Shakespeare už také nepatří jenom Anglii, Grieg nepatří jen Norsku, ale celému světu. Ale pro nás Rusy je dnes důležitější jiná otázka. Jaký my máme vztah k Tolstému?

A jak?

My dnes patříme k Tolstému asi tak, jak dnešní Řekové patří k aténské škole a k Parthenónu, ta aténská filozofie tam vůbec není, pouze to místo. Jak jsem říkal, to vůbec nemá nic společného se zeměpisnou lokací, nezáleží na tom, kde žijete. Víte ale, v čem je hrůza této situace? Že Putin je vlastně dědic, kontinuita těch lidí, kteří zničili ruskou civilizaci. Když Putin hovoří o ochraně ruské civilizace, to je jako kdyby Hitler říkal, že bude bránit židy. Lev Tolstoj je jeden z hlavních ideologických nepřátel Putina. Člověk, který byl v Moskvě na demonstraci, četl v metru článek Lva Tolstého o válce a byl odsouzený. V tom verdiktu je to vyloženě napsané, že Lev Tolstoj je extremista. Proto já chci říct, že pro ruskou kulturu není hrozbou a rizikem západ. Tolstoj, Rachmaninov, Čajkovskij to přežijí. Nic se jim nestane. S námi se něco stane, ale s nimi ne.

Chtělo by to nějakou pozitivní věc na závěr, tak se zeptám jednoduše. Jaké jsou vaše plány do budoucna? 

Všechno zlé je k něčemu dobré. Nemohu se sice vrátit do Ruska, ale najednou mám možnost cestovat po Evropě. Včera v Krakově jsem se zúčastnil benefičního koncertu na podporu ukrajinských běženců. Pozítří bude něco podobného v Berlíně. Pak jedu do Paříže, kde bude konference ochránců lidských práv a budu tam mít svůj večer, podobné vystoupení mě čeká v Izraeli. Opravdu nezáleží na tom, kde jsem, jestli píšu v Moskvě, v Izraeli nebo v Americe. Pro mě je to vyhnanství mnohem jednodušší než pro mnohé moje kolegy. Jsou to třeba vědci, kteří museli opustit svoji práci, učitelé, kteří byli vázaní na univerzity a podobně. Moje pracoviště je jenom metr vzdálené od mého lůžka. Probudím se, přejdu a pracuju, takže můj život se vlastně změnil jen velice málo.

Takže, kdybyste nebyl nucen Rusko opustit, zůstal byste tam? 

Já nevím, jak bych se zachoval. Mohl bych ze sebe dělat nějakého nebojácného člověka a říkat, že bych tam zůstal, šel bych na náměstí a protestoval. Ale tak poctivě vám odpovědět nemůžu, protože tato doba je skutečně těžká. Mnozí moji přátelé zůstali, byli uvězněni, někdy je propustí a dostávají se tam znovu. Mnozí ale odjeli. Jakmile začala válka, tak asi polovina mých přátel na Facebooku odjela. Utíkali z Ruska, protože je odchytávali, ponižovali, prohledávali, vyslýchali, na dveřích, kde bydleli, kreslili písmeno Z. To není emigrace v evropském slova smyslu, kdy nasednete na vlak a prostě se rozjedete do Paříže.

Ale vy jste chtěla na závěr něco pozitivního. Čas je teď mnohem rychlejší. Je to velice dramatická doba, ale utíká opravdu rychle. A to nám dává nějakou naději. Já nepochybuji o tom, že lidé vašeho věku, moji přátelé a známí se vrátí jednou do Ruska a budou dělat, co je třeba. Všechno ještě bude dobré.

Úvodní foto: Marie Půčková