Zápisky z Číny: Zvykám si

Autor: , 4. 12. 2018

Autor: Jan Malčok

Začal říjen a já si začínám zvykat na nové místo i zaměstnání. Nastoupily nové první ročníky, takže se mi více než zdvojnásobil počet hodin, které týdně učím. Dorazili i další zahraniční učitelé, jelikož Hebei Foreign Studies University se zaměřuje mimo jiné na studium cizích jazyků. Učitelská budova alespoň oživla a já mám možnost seznámit se s novými lidmi. A jakými! Nejen „tradiční“ evropské země jako Itálie, Portugalsko, Chorvatsko, Norsko, Ukrajina, Dánsko nebo Polsko, ale také Srí Lanka, Indie, Pákistán, Írán nebo Republika Jižní Afrika.

Život na univerzitě se dostává do něčeho, co by se dalo nazvat standardním režimem. Zajímavou zkušeností pro mě bylo chystat a posléze opravovat první testy. Moje starší třída tak pochopila, že to s učením myslím vážně. Při chystání testů jsem si opět vzpomněl na mnohé se svých vlastních vyučujících, napůl zděšen a napůl potěšen, protože vím, jak moc mě toho naučili… a taky kolik času jsem strávil přípravou. Na druhou stranu, pokud má třída dotaci deset hodin týdně, tak by taky měla něco umět. I když chápu, že se studentům kolikrát nechce. Sám jsem nebyl jiný. Oproti svým starším kolegům jsou mé dvě nové třídy prváků plné nadšení, i když jsem zvědav, jak dlouho jim to vydrží. Na konci měsíce jsem zadával další testy a konečně pochopil, proč to opravování některým učitelům trvá tak dlouho. Když člověku během jednoho dne přistane na stole asi 90 několikastránkových testů, tak se opravdu v následujících dnech nudit nebude, zvláště pokud má být hodnocení transparentní a férové.

Začínám si zvykat na jiný denní režim, především celkově pomalejší tempo. Je fajn, nemuset neustále spěchat a mít více času na polední jídlo (90 minut nebo dokonce 2 hodiny, takže kam se hrabeme my s naší půlhodinou nebo hodinou), ale taky to znamená, že pokud člověk něco zařizuje, tak se tam zdrží. Není výjimkou zdržet se v bance kvůli relativní drobnosti i celé dopoledne. Chce to sice velkou dávku trpělivosti, zvláště pokud se člověk dozví, že mu chybí ten či onen dokument, a musí si tak dát další kolo, ale zatím jsem se nedostal do stavu, kdy by mi to vadilo, i když je to poněkud únavné, zvláště když člověk všude potřebuje doprovod. Ne, ani v centrální pobočce banky města, které je hlavním městem provincie (asi jako naše krajské město) valná většina lidí neumí anglicky.

Komunikace tedy není zrovna snadná, ale Číňané jsou velmi přátelští, a pokud člověk alespoň trochu ví, co chce, tak se mu v restauraci nebo supermarketu snaží maximálně pomoct. Objednávka jídla se sice stále trochu problematická, ale dá se alespoň částečně vyřešit přeloženým jídelním lístkem a gestikulací. Obsluha se vždy maximálně snaží vyjít vstříc, zvláště pokud vidí, že člověk čínsky neumí. Lidé jsou také trochu na cizince zvyklí, protože cizích učitelů je na univerzitě opravdu hodně.

Postupně se také začínám orientovat ve specificích čínské kuchyně. Oblíbený mýtus zní, že ke všemu je jako příloha rýže. Omyl. Stejně časté jsou nudle, ať už z obilovin, z rýže nebo snad obojího, a kolikrát je jídlo i bez přílohy jako takové. Zde hodně záleží na typu jídla a také regionu z něhož pochází. Pochopil jsem, že restaurace se často specializují na ten či onen region a typ jídla. Není tedy výjimkou, že restaurace podává „pouze knedlíky“. Nejedná se o knedlíky jako naše, je to spíše kapsa z těsta, ve které je zabalená zvolená náplň, ať už se jedná o maso, zeleninu, houby a nebo mix všeho dohromady. Navíc se dají jíst udělané na páře nebo ve vývaru. Takže jídelní lístek pak obsahuje i 30 různých kombinací.

Další poznatek týkající se jídla je hlídat si čas. Ať už jde člověk sám nebo ve skupině, večer bývají restaurace narvané, a to doslova. Pak je většinou větší problém najít si místo k sezení než kde se najíst. Jídlo, zvláště večeře, je totiž pro Číňany i sociální událostí. Jídlo je velmi dobré, hůlkami se nedá jíst rychle (což je jen dobře!), a pokud je člověk s přáteli, čas opravdu letí jako voda. Není výjimkou strávit tak v restauraci prakticky celý večer.

Jeden víkend měl být výlet na výstavu kaligrafie v městském kulturním centru, ovšem kvůli výpadku proudu byl zrušen. Univerzita pak místo toho uspořádala malou soukromou výstavu ve vlastních prostorách. Jako historika mě historické psací náčiní i styl psaní velmi zaujal. Kaligrafie má velmi staré kořeny a je i dnes velmi náročná.

Přečteno: 15x
O blogu

Komentáře nejsou povoleny.