Účelem měsíce hrdosti je podpořit myšlenku, že genderová, sexuální a vztahová rozmanitost je naprosto přirozená věc, za kterou není nutné se stydět, kterou není nutné skrývat a na které není nic špatného nebo nepřirozeného. PRIDE je rovněž zkratka pro „Promote Respect, Inclusion, and Dignity for Everyone“ (Podpora respektu, inkluze a důstojnosti pro všechny).

Takzvaný Pride Month se v současnosti slaví každý červen na počest Stonewallských nepokojů v roce 1969 v New Yorku. Co se ve Stonewall Inn tehdy vlastně událo a co k tomu vedlo? Pro lepší pochopení se vraťme o něco hlouběji do minulosti.

Snahy o emancipaci neheterosexuálních osob v Evropě v průběhu 20. století

Zhruba od druhé poloviny 19. století byla neheterosexuální orientace brána jako duševní onemocnění, mnohde však byly její projevy ještě zhruba jedno další století postihovány jako trestný čin. Během 20. století pak dochází k narovnávání práv gayů a leseb a k rušení trestů za stejnopohlavní styk. Došlo také na vyřazení homosexuality jako diagnózy z Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (v roce 1973). Ona beztrestnost je však v mnohých zemích otázkou několika posledních desetiletí, není proto divu, že zejména starší gayové a lesby s coming outem váhají nebo na něj už rezignovali.

Hnutí za emancipaci gayů v Evropě významně napomohl německý sexuolog Magnus Hirschfeld. Byl jedním ze zakladatelů první organizace na světě, která si otevřeně kladla za cíl ochranu jejich práv. Jmenovala se Vědecko-humanitní výbor (založen v roce 1897) a společensky se angažoval za zlepšení podmínek života gayů. Situaci v Německu i jinde v Evropě však zkomplikovala Druhá světová válka. Nacisté třeba zavírali podniky, o kterých bylo známo, že se v nich gayové scházejí. Ty pak zatýkali a posílali do koncentračních táborů, kde byli označováni růžovým trojúhelníkem a často kastrováni anebo „léčeni z homosexuality“. Zrovnoprávnění osob heterosexuálního a neheterosexuálního chování před zákonem pak bylo v NDR dosaženo v roce 1989 a v SRN v roce 1994.

Ve Francii byly zrušeny zákony proti sodomii během Velké francouzské revoluce v roce 1791, mezi lety 1960–1981 však Francie proti gayům a lesbám uplatňovala zákon proti exhibicionismu. Ve Velké Británii dochází k dekriminalizaci stejnopohlavní sexuální aktivity v letech 1967–1982.

Pro vývoj v Československu bylo zásadní rozvolnění poměrů po Stalinově smrti (1953) společně s rozvojem moderní sexuologie a psychiatrie v padesátých letech. Po pokusech léčit náklonnost ke stejnému pohlaví se prokazuje její neléčitelnost, tedy přirozenost a trvalost. Zásluhu na tom má zejména Kurt Freund (1914–1996), československý a kanadský sexuolog a psychiatr, jehož studie zaměřené právě na „léčbu homosexuality“ měly vliv na její dekriminalizaci, přičemž sám Freund o tuto změnu legislativy usiloval.

Ke zrušení trestnosti stejnopohlavních styků v Československu došlo v roce 1961^[1], ačkoli hranice způsobilosti k tomuto styku byla stanovena až na 18 let. To však neznamenalo, že by náklonnost ke stejnému pohlaví začala být společensky tolerována. V rámci změny trestního zákoníku se počítalo s tím, že toto chování budou postihovat místní společenské organizace, protože neheterosexuální orientace byla v rozporu s ideálem socialistického člověka.

Zdroj obrázku: Pexels

Stonewallské nepokoje a první pochody hrdosti

Významným milníkem pro LGBTQ osoby nejen v USA se staly Stonewallské nepokoje v roce 1969. Šlo o spontánní reakci na policejní razii v baru Stonewall Inn na Christopher Street v Greenwich Village v New Yorku.

Policejní razie v gay podnicích byly tehdy v USA poměrně časté. V Americe 60. let bylo prakticky nemožné žít otevřeně jako gay, lesba či trans osoba. Lidé byli zatýkáni, pokud na sobě měli méně než tři kusy oděvu v souladu s jejich genderem. Gayům a lesbám bylo zakázáno podávat alkohol. Od roku 1953 nesměli být gayové zaměstnáváni ve státní správě. Gayové a lesby žijící v manželství a podnikající tajné románky byli pod neustálou hrozbou, že je budou kvůli své orientaci vydírat. A v podobném duchu by se dalo pokračovat dál.

Vyvolávání strachu, diskriminace a zneviditelňování sexuální, genderové a vztahové rozmanitosti byly nástroji, jak lidi navzájem izolovat a minimalizovat tak jakoukoli naději na změnu. Po Stonewallu se však ukázalo jako klíčové být „out and proud“, tedy vyjít s barvou ven a nestydět se za to, co jsem zač. Právě tato otevřenost LGBTQ lidi spojovala a dodávala sílu hnutí za emancipaci gayů, leseb a trans lidí.

Co se vlastně ve Stonewallu událo? Byla to zdánlivě rutinní policejní razie, ke které došlo v brzkých ranních hodinách 28. června 1969 právě v gay baru Stonewall Inn v New York City. Tentokrát ale došlo ke spontánnímu odporu osazenstva baru, ke kterému se následně přidávali další LGBTQ lidé z okolí a jejich příznivci. Nepokoje v Greenwich Village trvaly po šest nocí a zapojovaly se do nich stovky až tisíce lidí, druhou noc jich bylo podle svědků kolem dvou tisíc.

Ačkoli odpor LGBTQ lidí ve Stonewallu nebyl prvním, byl zásadním katalyzátorem, po kterém skokově narostl počet organizací na podporu rovných práv queer osob a tématu se začaly věnovat i stovky tisíc aktivistek a aktivistů v USA i po celém světě.

Rok po těchto nepokojích, na nichž se výrazně podílely transgender ženy (asi nejznámější je Marsha P. Johnson), se uskutečnil vzpomínkový pochod, tzv. Christopher Street Gay Liberation March, kdy od Stonewall Innu vyrazilo pár stovek lidí a do Central parku jich tehdy dorazilo několik tisíc. Jedním z organizátorů byl i Frank Kameny, který byl kvůli sexuální orientaci vyhozen z práce.

Do Stonewallu bylo po celé zemi tak padesát, šedesát gay iniciativ. O rok později jich bylo aspoň patnáct stovek, o dva roky později pak kolem dva a půl tisíce. A to byl dopad Stonewallu.

Frank Kameny, jeden z nejvýznačnějších amerických bojovníků za rovná práva LGBTQ osob

Zdroj obrázku: Wiki Commons

Stonewallské nepokoje a vzpomínky na ně inspirovaly i Evropu. V roce 1971 proběhla akce ve Švédském Örebro, první Gay Pride v Londýně proběhl 1. července 1972, v dalších letech se přidávala další města. V ČR proběhl první gay pride pochod v roce 1998 jako součást Duhového festivalu Karlovy Vary, následovaly akce a pochody v Brně (2008 a 2010), v Táboře (2009), v Praze (od roku 2011), v Olomouci (2015), v Plzni (od roku 2017) nebo v Ostravě či ve Slavičíně (od roku 2019).

Duhová vlajka jako symbol genderové, sexuální a vztahové rozmanitosti

V souvislosti s prvními pochody hrdosti se začala v 70. letech používat duhová vlajka, jeden z nejznámějších LGBTQ symbolů, která postupně nahradila původní růžový trojúhelník. Navrhl ji Gilbert Baker a poprvé byla použita v roce 1978. Základní vlajka má 6 barevných pruhů a symbolizuje gay a lesbickou hrdost a zároveň rozmanitost queer osob.

V současné době existuje množství variant vlajek pro různé queer identity. Protože některé skupiny jsou viditelnější než jiné, objevují se snahy o úpravu vzhledu duhové vlajky tak, aby se tam odrážela větší reprezentativnost méně viditelných skupin. V roce 2018 tak byly k původním barvám přidány další: černá a hnědá jako reprezentace etnických skupin, a růžová, světle modrá a bílá představující genderově rozmanité osoby. Vznikla tak progresivní duhová vlajka, která byla v roce 2021 doplněna ještě o fialový kruh ve žlutém poli symbolizující intersex osoby.

Hnutí na podporu zrovnoprávnění LGBTQ osob je stále třeba

I když ve 21. století dochází v různých zemích světa ke srovnávání práv LGBTQ osob s ostatními, v jiných jsou tato práva naopak oklešťována. Často se tak děje v rámci politického boje, kdy si tímto vrcholní představitelé státu zajišťují podporu konzervativních voličů a voliček. A stále ještě existují i země, kde jsou gayové, lesby či trans lidé v ohrožení života a prakticky tak nemají možnost žít plnohodnotný život.

Obecně čelí queer lidé ve společnosti většímu riziku diskriminace, šikany nebo nevhodného chování než cis či hetero osoby, kromě toho bývají často terčem předsudečného násilí (můžeme vzpomenout třeba útok v Bratislavě loni na podzim, při kterém zemřely dvě osoby), mnohde nemají stejné možnosti jako ostatní (například manželství pro všechny, které aktuálně jako první z postsovětských zemí umožní od příštího roku Estonsko, je možné je uzavírat i v katolickém Španělsku či Irsku, v České republice bohužel tato možnost neexistuje). A i ve 21. století stále existují země se zákony kriminalizující stejnopohlavní styky – jedná se o 64 zemí, přičemž v některých z nich, jako třeba v Bruneji, Íránu, Mauretánii, Saúdské Arábii, Jemenu, Ugandě a v severních státech Nigérie mohou být lidé za toto odsouzeni k trestu smrti.

O život se obávají LGBTQ lidé také třeba i v Čečensku, kde je v posledních letech pronásleduje, mučí a zabíjí stát představovaný tyranským vůdcem Ramzanem Kadyrovem. Mít v rodině gaye, lesbu nebo trans člověka je tam považováno za hanbu, která ospravedlňuje jejich zabití, jak ukazuje dokument Vítejte v Čečensku.

Zdroj obrázku: welcometochechnya.com

I když se tedy poměry na světě obecně spíše zlepšují, čeká ještě lidstvo dlouhá cesta ke vzájemnému respektu bez ohledu na sexuální orientaci nebo genderovou identitu druhých. Přispět a podpořit respekt, inkluzi a důstojnost může ovšem každý a každá z nás, třeba už jenom tím, že nebudeme lhostejně přihlížet k projevům nenávisti vůči LGBTQ lidem.

Měsíc hrdosti má stále smysl, ať už jako připomínka diskriminace a šikany, které lesby, gayové a trans lidé čelili v minulosti, jako protest proti nerovným podmínkám nebo jako podpora pro ty, kteří těmto podmínkám musí stále čelit.

Na FSS OU nám téma lidských práv a jejich porušování není lhostejné, proto jsme se rozhodli podpořit měsíc hrdosti vyvěšením duhové vlajky.

^[1] Ze znění nového § 244 vyplývalo, že „pohlavní styky osob téhož pohlaví starších osmnácti let nejsou trestným činem, dojde-li k nim dobrovolně, bez úplaty a za okolností, které nebudí veřejné pohoršení“. FANEL, J. Gay historie. Praha: Dauphin, 2000, s. 434. ISBN 80-7272-010-4.