Výzkumný pobyt v Gruzii

Autor: , 22. 7. 2015

V rámci projektu SGS jsem se spolu s dalšími kolegy z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje vydal na dvoutýdenní výzkumný pobyt do Gruzie, během něhož jsem se zabýval integrací džavachetských Arménů do většinové gruzínské společnosti. Píšu výzkumný pobyt, ale on to byl spíše pohyb. V honbě za respondenty jsem totiž projel pořádný kus Gruzie – a tak mi to opět nedá a v několika článcích se pokusím zprostředkovat jak své cestovatelské zážitky, tak trošku odborných věcí z mého výzkumu. Dnes začneme cestovatelsky oblastí, v níž jsem strávil nejvíc času – Džavachetií.

Džavachetie je náhorní plošina sopečného původu, ležící ve výšce cca 1700 – 2000 metrů, obklopená třítisícovými vrcholky Malého Kavkazu. Je to zvláštní krajina travnatých plání a modravých jezer, poměrně pustá, deštivá a chladná, kde se nerodí nic jiného, než brambory. Kromě brambor je vyhlášená ještě kravskými sýry, které horalé tradičně směňovali a dodnes směňují s obyvateli nížin za zeleninu.

Život v Džavachetii je těžký. Donedávna se tam ani nedalo pořádně dostat, silnice byly v dezolátním stavu a cesta do Tbilisi zabrala prakticky celý den. Dnes již sice cesta přes 2300 metrů vysoký průsmyk trvá jen dvě až tři hodiny, ale v zimě je často neprůjezdná a toto léto úsek silnice nad Tbilisi strhl sesuv (který způsobil ony záplavy, jenž v Tbilisi vzaly několik životů a zdevastovaly místní zoo). Dostat se do řady vesnic je však stále problém, asfaltové cesty spojují jen města a tak např. 20 km z Achalkalaki do Turcchi jsem jel víc než hodinu po cestě, po níž by u nás nejel ani traktor.

Arméni jsou činorodý národ s vlohami pro byznys, takže se i v chudém kraji, v němž stojí jen dvě fabriky – oděvní závod a pivovar – snaží, seč můžou. Poznáte to na kvalitě služeb. Zatímco Gruzíni mají všecko takříkajíc na háku, Arméni jsou pinktlich, nic není problém, všechno funguje, byť je to ošuntělé a omšelé. Příklad za všechny. V Achalciche, ještě v gruzínské části, jsem potřeboval v hotelu vystavit účtenku za nocleh. Povedlo se to po dvou dnech přemlouvání – paní Janíkové do účtárny jsem pak mohl donést papír velikosti A4, psaný gruzínským písmem mchedruli, jenž mohl být fakturou stejně jako nákupním seznamem. V Ninocmindě arménský hoteliér vystavil fakturu psanou latinkou během pěti minut – to přece není problém, pane. V Achalciche zavírala hotelová restaurace v 8 hodin a před zavíračkou tam měli jenom párky. Kuchař se mi svěřil, že celý den marně čekal na hosta, kterému by udělal šašlik, ale nikdo za celý den nepřišel. V Ninocmindě se vařilo do půlnoci – grilovaly se šašliky a ryby, pekla kuřecí tabaka.

Do ale dost již stereotypování o Gruzínech a Arménech, radši se mrknem na nějaké fotky, ne?

Nejdříve jezero Paravani, největší v celé Gruzii, 37,5 km2, 2074 m n. m. V pozadí ční Didi Abuli (3300m), nejvyšší vrchol pohoří Samsari a celé gruzínské části Malého Kavkazu.

IMG_0400

Jezero Paravani, v pozadí Didi Abuli (3300 m)

Do Džavachetie většina turistů vůbec nedorazí – zastaví se maximálně na jejím kraji ve skalním městě Vardzia – 13 pater vysekaných do skály, z 12. století.

Kopie - IMG_6792

Vardzia

A takhle se vaří v Džavachetii. Choravac (arménský libový šašlik), domácí hranolky, pikantní omáčka a gruzínské pivo Germanuli.

IMG_0133

večeře v Ninocmindě

Podvečerní idylka před hotelem Ararat, Ninocminda.

IMG_0134

podvečerní idylka v Ninocmindě

Tohle je vesnice Gorelovka, přezdívaná “čapí vesnice”. Čapí hnízda byla opravdu všude, včetně místní hlavní třídy.

IMG_0154

Gorelovka – hlavní třída

V Džavachetii toho sice moc nevyroste, ale zelenina na trhu je prvotřídní, prý dovážená z etnicky azerského regionu Kvemo Kartli. V Karabachu spolu Arméni a Azeři vedou válku, v Gruzii směňují sýry za rajčata…

IMG_0167

trh v Achalkalaki

Maršrutky – hlavní místní dopravní prostředek na autobusovém nádraží v Achalkalaki.

IMG_0169

Achalkalaki – maršrutky

Tož to by bylo pro dnešek všecko, příště mám v plánu napsat o etnicích, které v Džavachetii a okolí žijí, ostatně těch se týkal můj výzkum.

Přečteno: 1167x
O blogu
Vincenc Kopeček
Jak se znám, dají se na tomto blogu očekávat převážně texty o politice (hlavně zahraniční), cestování, jídle a pivu.