Novodobé madony II.

Autor: , 6. 7. 2014

Jedním z tradičních motivů sochařského umění, který jej provází již od dob středověku, je zobrazení matky s dítětem, v duchovní rovině tedy Panny Marie s Jezulátkem. Pro výtvarné zobrazení (ať už v podobě sochy, či obrazu) se ustálilo označení madona, které lze přeneseně použít také na díla novodobého sochařství podobného námětu, třebaže ten byl v průběhu 20. století různou měrou sekularizován.


(pokračování z minula)

Jednou z novodobých aktualizací námětu madony je zobrazení matky vyzdvihující své dítě k slunci jako klenot. Tento „radostný typ“ je v Ostravě zastoupen velmi zdařilou plastikou Otty Sukupa (1926–2012) z let 1962–65, umístěnou v parčíku u tramvajové zastávky Poruba-vozovna. Socha z rumunského vápence představuje modernisticky stylizovanou postavu sedící matky s výrazně zhrublou spodní částí těla, na jejíž pravé, zdvižené dlani je až artistickým způsobem usazeno dítě, které si přidržuje levou rukou. Zatímco dítě směřuje svůj zájem okolnímu světu, matka s péčí vzhlíží ke svému dítěti.

Otto Sukup: Matka s dítětem, 1962–65, Ostrava-Poruba, foto Jakub Ivánek (2013)

Otto Sukup: Matka s dítětem, 1962–65, Ostrava-Poruba, foto Jakub Ivánek (2013)

Jiný způsob aktualizace tématu můžeme pozorovat u plastiky pojmenované Žena – symbol života a zdraví autora Pavla Chrásky (* 1947). Kompozičně zajímavá, ale formálním provedením nepříliš výrazná, realisticky zpracovaná socha sedící matky rozmlouvající očima s dítětem usazeným na klíně byla zhotovena v roce 1985 pro prostranství mezi domem služeb a zdravotním střediskem u tramvajové zastávky Nové Výškovice (osazena teprve 1987). Socha zaujme především navozenou atmosférou intimní komunikace matky s dítětem, které vyhovuje i přirozené, ležérní držení těla matky. S tímto rysem hravě kontrastuje nadživotní provedení a zhrublý objem figur.

Pavel Chráska: Žena – symbol života a zdraví, 1985, Ostrava-Výškovice, foto Jakub Ivánek (2013)

Pavel Chráska: Žena – symbol života a zdraví, 1985, Ostrava-Výškovice, foto Jakub Ivánek (2013)

V Ostravě vznikly také minimálně dvě plastiky navazující na již zmíněný typ „infantia Christi“, tedy matky s odrostlejším dítětem, které nejčastěji stojí vedle ní či samo kráčí. V obou ostravských případech jde o realisticky provedená sousoší s prvky tvarového zjednodušení, typického pro bruselský styl. Zhotovena byla z laminátu v době kolem roku 1960. Autorem prvního z nich, za poliklinikou v Porubě, je Jan Hána (1927–1994). Plastika představující spíš než matku ošetřovatelku (podle pokrývky hlavy) dřepící u dítěte s míčem měla ozvláštnit tamní atrium s otevřenými chodbami krytými zvlněnými bruselskými stříškami.

Jan Hána: Ošetřovatelka s dítětem, kolem roku 1960, Ostrava-Poruba, foto Jakub Ivánek (2014)

Jan Hána: Ošetřovatelka s dítětem, kolem roku 1960, Ostrava-Poruba, foto Jakub Ivánek (2014)

Poněkud jinak pojatou plastiku s názvem Porubské mládí (třebaže stála v Komenského sadech v Moravské Ostravě) vytvořil již uvedený Miroslav Rybička. Tentokrát zobrazil matku s míčem v ruce sklánějící se k dítěti, které veze na sportovním vozíku o dvou kolech. Dítě se natahuje k míči v matčině ruce a pomalu sjíždí z kočárku. Socha byla v minulosti (zřejmě jako poškozená) bohužel odstraněna.

Miroslav Rybička: Porubské mládí, 1960, Moravská Ostrava, archivní foto

Miroslav Rybička: Porubské mládí, 1960, Moravská Ostrava, archivní foto

Využít tématu mateřství neváhala mnohdy ani pomníková tvorba. Na hrůzy války upomínající sousoší s nápisem Zabraňte válkám vytvořil roku 1960 prorežimní autor Antonín Ivanský (1910–2000). Plastika z litého betonu byla umístěna do nároží tehdejšího dolu Petr Cingr (dnes znovu Michal). Ryze realisticky pojatá socha matky s dítětem v náručí, jež kleká na kámen a své dítě brání gestem zdvižené levice, zaujme spíš svou dynamickou kompozicí. Té napomáhá vertikální lichoběžníkový blok tvořící zadní část vlastní plastiky i kontrastní cihelné zdivo budovy, které z vetknutého nároží v pozadí ubíhá vstříc pohledu diváka. Jestli nás na této soše vzhledem k jejímu tématu něco znejistí, je to zřejmě jistá indiferentnost mimiky obou představených postav vzhledem k námětu – dítě opřené o matčino rameno se téměř usmívá a matka jako by své emotivní gesto příliš neprožívala. Nebýt určujícího nápisu tohoto „polopomníku“, mohli bychom se třeba domnívat, že žena vítá máváním osvoboditele…

Antonín Ivanský: Zabraňte válkám, 1960, Ostrava-Michálkovice, foto Jakub Ivánek (2014)

Antonín Ivanský: Zabraňte válkám, 1960, Ostrava-Michálkovice, foto Jakub Ivánek (2014)

Jiné dobové ideologizaci motivu matky s dítětem jsme svědky u sousoší Vítězství práce sochaře Karla Vašuta (1929–2005) v někdejším parku Klementa Gottwalda (dnes sadu dr. Milady Horákové). Mnohopohledová socha tvořená reliéfním vynořováním figur z masivního bloku kamene vznikla roku 1989, a stala se tak pomyslnou tečkou za minulým režimem, který stihla reprezentovat jen velmi krátce. Tradiční „normalizační“ námět – zobrazení práce (zde ostravskou „robotu“ zastupují kameník, horník a slévač) – doplnila figura matky s dítětem v náručí, symbolizující přední „práci“ ženy. Význam mateřství je zde zvýrazněn také faktem, že žena s dítětem zaujímají výsadní postavení východní fronty plastiky, zatímco tři zbylé, mužské postavy, zahloubány do práce, jsou pozorovatelné spíše z opačné, západní strany. Socha tak pomyslně dělí mužskou a ženskou práci, které se v lecčem liší, ale vyrůstají z jednoho bloku, tudíž jsou komplementární.

Karel Vašut: Vítězství práce, 1989, Moravská Ostrava, foto Jakub Ivánek (2014)

Karel Vašut: Vítězství práce, 1989, Moravská Ostrava, foto Jakub Ivánek (2014)

Doba 2. poloviny 20. století je charakteristická také převracením tradičních, vžitých modelů. Vedle žen-údernic se tématem umění stává také otec a prostor je dáván i jeho zpodobení s dítětem v nepřítomnosti matky. Téma otcovství v této míře zastupovala v Ostravě zejména socha již dvakrát zmíněného Miroslava Rybičky (šlo o jeho absolventskou práci na Akademii výtvarných umění v Praze z roku 1955) představující otce-dělníka s dítětem na ramenou, snad při prvomájovém průvodu, jak by nasvědčovaly květiny, jimiž dítě mává nad hlavou. Socha stávala v někdejším zámeckém parku v Porubě, avšak jako poškozená byla roku 1992 demontována a následně zlikvidována. Na podobný námět, kdy však otce zastupuje voják-osvoboditel, narazíme u monumentální mozaiky Jana Václavíka (1941–2001) na obchodním středisku v Hrabůvce (ul. Horní) z let 1983–85, označované stejně jako již diskutovaná Vašutova plastika Vítězství práce, ale jindy též jako Vítání osvoboditele.

Spojení matky (případně otce) a dítěte bychom samozřejmě našli také u ztvárnění rodiny, avšak tím bychom již odbočili k jinému tématu, neboť tzv. nukleární rodina představuje další, specifický typ sochařství 2. poloviny 20. století. O tom zase jindy.

 

(text zveřejňován paralelně na www.ostravablog.cz)

Související články:
Přečteno: 1606x
O blogu Plastiky ve veřejném prostoru
Profilový obrázek
Je jich kolem nás hodně, ale mnozí je míjejí, aniž by si jich všimli a zamysleli se nad jejich obsahem, významem a smyslem. Přitom vznikly, aby místa, na nichž žijeme, osvěžovaly, zkulturňovaly a krášlily. Takový je osud mnoha plastik a dalších uměleckých děl ve veřejném prostoru. Rád bych Vás po některých provedl a třeba Vám otevřel oči, neboť jejich vnímání je také základem pro jejich ocenění a potřebnou ochranu.