Studentská komora Akademického senátu FF OU přednesla na jeho jednání dne 20. 4. 2023 návrh o vyvěšení duhové vlajky u příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii, transfobii a bifobii připadajícího na 17. května s tím, že jde o aktuální téma dotýkající se mnoha studujících. Zatímco Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na své budově vlajku vyvěsilo a uvedlo, že se jedná o „symbolické vyjádření podpory všem LGBT žákyním a žákům, studentkám a studentům, ale stejně tak zaměstnankyním a zaměstnancům ve školství,“ a chce tak „vyslat jasný vzkaz, že homofobie do školství, ale stejně tak do celé společnosti, nepatří,“ [1] člen AS FF OU Jan Mlčoch uvedl, že „vyvěšení duhové vlajky dnes je jasným symbolem kulturní války a znamená přihlášení se k určitým politickým ideologiím, které by instituce jako taková neměla podporovat.“ [2]

Studentka a jednatelka Akademického senátu FF OU Jana Hájková, která za komoru návrh předložila, vyjádřila „potřebu vyjádřit tímto hmatatelným gestem respekt a podporu“ LGBTQ+ komunitě. Byť mohla být žádost podaná přímo na děkanát, Hájková chtěla otevřít diskuzi, zejména se jí ale povedlo ukázat, jak negativně někteří členové senátu k problematice LGBTQ+ osob přistupují.

Jako první na návrh reagoval předseda komory akademických pracovníků a místopředseda AS FF OU Karel Střelec, toto gesto ihned usouvztažnil s „ideologickým aktivismem“ a uvedl, že „univerzita, a najmě filozofická fakulta, by měla zůstat apolitická a neideologická.“ Vlajku vnímá jako symbol „tzv. kulturní války“ a „v dnešní krizové a hektické době by filozofická fakulta neměla vyjadřovat politicko-ideologický názor“. Ve stejném duchu pokračoval člen senátu Jan Mlčoch – podle něj již dnes duhová vlajka není inkluzivní, ale exkluzivní, rozdělující společnost. Z hlediska pocitu bezpečí LGBTQ+ osob prý nezaznamenal žádný problém a na základě rozhovoru s některými z nich seznal, že „jsou tací, kteří by vlajku nevyvěšovali, protože se na fakultě cítí dobře.“ Dodal, že „v rámci sociální bezpečí je na fakultě mnoho lidí, včetně něj, kterým by vyvěšení této vlajky narušilo komfort.“

Je třeba podotknout, že se jedná o mezinárodně připomínaný den upozorňující na negativní společenské jevy dotýkající se řady studujících. Proč se tedy proti těmto jevům jako univerzita symbolicky nepostavit, je-li ta možnost? Rada Evropské unie k loňskému 17. květnu například uvedla, že „EU stojí na straně všech LGBTI osob a nehodlá činit kompromisy.“ [3] MŠMT ve zprávě citované v úvodu k problematice uvádí: „Školy a další vzdělávací instituce jsou často místy, kde jsou LGBT lidé vystaveni negativním zážitkům a zkušenostem, což dokládá i výzkum kanceláře veřejného ochránce práv z roku 2018. Jedná se například o různé projevy zesměšňování, vyhrožování a šikany ze strany spolužáků a spolužaček. To ostatně dokládá i výzkum Agentury EU pro základní práva (FRA) mezi českou LGBT skupinou, kdy byla pociťovaná diskriminace v prostředí vzdělávacích institucí identifikována jako nejčastější ze všech. MŠMT tak chce vyvěšením duhové vlajky symbolicky podpořit všechny LGBT žáky a studenty v českém školství, kteří v životě řeší otázku své vztahové orientace či identity.“

Je zarážející, s jakou rychlostí Střelec s Mlčochem – aniž by jakkoliv reagovali na motivaci studentů vyjádřit podporu společensky a v mnoha případech právně diskriminované a marginalizované skupině obyvatel – celé téma zavrhli jako ideologický/politický aktivismus. Akademici senátu tak vlastně použili jeden z hlavních narativů dezinformačních složek rozdělující společnost (čemuž se chtějí tolik vyhnout) a degradující snahy těch, kteří se zasazují o rozšíření – čili dorovnání – práv LGBTQ+ lidí, tím, že je označí za ideologické aktivisty (což v těchto kontextech nese emoční negativní náboj). Takto v podstatě napomáhají těm, kteří se snaží zviditelňování LGBTQ+ témat potlačit, například zákazem vyvěšování duhových vlajek, které jsou již zakázány (nebo se o jejich zákazu jednalo) v některých státech, kde se LGBTQ+ lidé stali politickými terči, následně pak skutečnými terči zradikalizovaných extrémistů, jak jsme mohli vidět loňského roku na Slovensku, kde byli zastřeleni dva queer lidé, Juraj a Matúš. Připomeňme, že taková propaganda je šířena zejména z Ruska a silný vliv má dnes například v Maďarsku a Polsku.

Podobný princip je využíván v diskuzích o zobrazování LGBTQ+ osob v umění – zobrazení jejich zkušenosti je často označováno za cosi politického, násilně protlačovaného, zatímco zkušenost většiny je vnímána jako přirozená a apolitická. V článku Zbavit se divného pocitu. O queer lidech, umění a existenci k tomu kulturní publicista a básník Marek Torčík píše: „Zvykli jsme si totiž na obraz světa, ze kterého k nám doléhají jen odrazy vlastní tváře – a o to podivněji působí, když se ho ti druzí pokoušejí roztříštit. Zatímco běžné životy, tedy životy většinové populace, se považují za normální a za politiku by je nejspíš nikdo neoznačil – jejich obrazy nás přece obklopují denně v médiích –, existují lidé, kteří z norem vypadávají. Nad takovými lidmi je snadné příliš nepřemýšlet, a když na to náhodou přijde, v nejextrémnějších případech se o nich ani jako o lidech neuvažuje. Sebemenší snaha dostat je do veřejného prostoru pak nutně působí politicky.“ [4] Snaha o reprezentace menšinových identit se pak střetává s názory, že je čisté umění pošpiněno a politizováno.

S podporou LGBTQ+ nemám žádný problém, ale…

Podporovatelé vyvěšení vlajky v senátu poukázali na fakt, že nedávné vyvěšení tibetské nebo ukrajinské vlajky je přece krom lidskoprávního také výrazným politickým gestem univerzity. Vyvěšení duhové vlajky je však podle mnohých institucí včetně MŠMT gestem především lidskoprávním. Mlčoch naopak uvádí, že „toto není otázka lidských práv, jelikož ta nikdo nikomu neupírá. Jedná se o jasné přihlášení k politické ideologii a na fakultě nemůže být ze zákona nikdo diskriminován.“ Mnoho LGBTQ+ osob se v Česku přitom s porušováním svých práv stále setkává – registrované partnerství je stále svazkem druhé kategorie, právně se zdaleka nevyrovnávající manželství, což osobám v tomto svazku působí mnoho problémů na bázi každodenního fungování. Trans* osoby zase narážejí na to, že úřední změna genderové identity („změna pohlaví“) je podmíněna kastrací, což označil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) za požadavek, který je v rozporu s lidskými právy. Pro osoby jiné než binární identity často žádné úřední kategorie neexistují.

Nápravy těchto diskriminací – vyjednávání, rozšiřování čili narovnávání práv LGBTQ+ osob – lze těžko řešit bez práce na politické úrovni, a to například tlakem veřejnosti a institucí na politiky, střetáváním se a diskuzí s nimi, jak dokazuje třeba spolek Trans*parent, jehož členstvo s nimi aktivně vyjednává úpravy problematických bodů ústavy, nebo spolek Jsme fér, který vyjednává práva v otázkách manželství pro všechny. Uveďme, že proti nim stojí a mnohé politiky ovlivňují ultrakonzervativní katolické spolky Hnutí Pro život nebo Aliance pro rodinu, jejímiž členy si někteří politici a političky nechají radit v oblastech rodinné politiky.

Navíc to, že ze zákona nemůže být nikdo diskriminován, neznamená, že nikdo diskriminován není. Mnoho LGBTQ+ osob ve svém životě diskriminaci zažívá, byť by podle zákona neměly. Ve studii Být LGBTQ+ v Česku 2022 je uvedeno, že „Během poslední pěti let (od počátku roku 2017) se cítilo diskriminováno nebo obtěžováno 43 % LGBTQ+ lidí v Česku.“ [5] A dále: „Za poslední rok se cítilo diskriminováno či obtěžováno 35 % ze všech dotázaných.“ Navíc i výzkumy duševního zdraví „jednoznačně potvrzují, že primární příčinou vyššího výskytu duševně-zdravotních problémů u ne-heterosexuálních lidí je menšinový stres a stigmatizace vyvěrající ze společenského nepřijetí či odlišného nakládání s ne-heterosexuálními lidmi ve společnosti, jež stále čelí nejistým právním i životním situacím.“ [6]

Představme si scénář, kde tedy zůstane univerzita apolitickou. Chce-li být univerzita apolitická, ať se postaví za studentstvo, jehož identity se staly terčem politických bojů, což má zásadní dopad na jejich životy. Ať se postaví proti negativní politizaci tématu. Filosofická fakulta snad disponuje dostatkem kompetentních odborníků a odbornic (akademických i PR) na to, aby svůj postoj objasnila a vyvrátila tak možné dezinterpretace. Kdyby se zmínění členové rady místo rešerší názorů na duhovou vlajku, které si dle svých vyjádření prováděli (z jakých zdrojů zde vlastně vycházejí?), více zaměřili na skupinu, kterou vlajka reprezentuje, mohla by diskuze více odpovídat současnosti. Z diskuze je však cítit snaha za každou cenu zůstat v komfortní pozici, vyhnout se komplexnosti světa, neušpinit si ruce. Jako by tady navíc byla zaměňována političnost se stranickostí, univerzity přece vždy byly součástí společenského, a tedy politického dění v širším slova smyslu.

Je to přece právě popularizace tématu, diskuze o něm, detabuizace, vzdělávání a instituce, které dávají najevo, že jim na lidských právech a rozmanitosti záleží (jak zaznívá i v diskuzi univerzitního senátu), co napomáhá tomu, aby se práva LGBTQ+ osob začala brát vážně.

„Doma si dělej, co chceš“ aneb Veřejný prostor a cis/heteronormativita

Vraťme se ještě k výzkumu Být LGBTQ+ v Česku 2022: „Druhým nejčastějším předsudečným názorem, se kterým se respondenti setkali („často” odpovědělo 78 % dotázaných) byl, že „gayové a lesby by neměli svou sexuální orientaci dávat veřejně na odiv, ale v soukromí si mohou dělat, co chtějí”. [7] Jakákoliv snaha být vidět je pak společností potlačována a marginalizována: se stereotypem, že „gayové a lesby se snaží za každou cenu zviditelnit“ se setkalo často 72,5 % dotázaných, v otázce nebinárních lidí to bylo 63 %. Že je homosexualita módní záležitostí vyslechlo často 61 % dotazovaných, „že být trans je módní záležitost” vyslechlo často 48 %. Tlak na vytlačení plurality z veřejného prostoru svědčí právě o internalizované heteronormativitě (a vlastně homofobii), jde zde pouze o jakousi částečnou toleranci – navíc podmíněnou tím správným/“normálním“ chováním –, nikoliv o respekt.

Podle studie Queer prostor(y) [8] právě heteronormativitu často nevědomě uznáváme jako normu přirozenou, neproblematickou a neviditelnou, právě ona uznává pouze genderovou binaritu a heterosexuální vztahy (přičemž ostatní marginalizuje), často si ji potom i LGBTQ+ osoby zvnitřňují a svou jinakost na veřejnosti skrývají. Prostor kolem nás přitom podle studie není přirozeně heterosexuální, je heterosexualizovaný různými opakujícími se akty, praktikami a vztahy v něm. Pro cis/heterosexuální osoby je pohyb v takovém prostoru příjemný, protože prostor je pro ně uzpůsobený.

Stejně jako průvody hrdosti narušují takový cis/heteronormativní prostor, může ho takto narušit i vyvěšení duhové vlajky. LGBTQ+ osobám je tak dáváno najevo, že je s nimi v tomto prostoru taky počítáno. Vlajka je jasným signálem těm, kteří z LGBTQ+ lidí dělají společenskou hrozbu. Hlasy zaznívající ve veřejném prostoru – jehož je univerzita jako veřejná instituce součástí –, zvláště pak z pozice moci, mohou mít zásadní vliv i na přímé dění a činy. Navíc je potřeba činit kroky ve chvíli, kdy strana diskriminující LGBTQ+ osoby činí kroky už dávno a se stále větší intenzitou. Duhová vlajka stále patří všem. Všem, které reprezentuje, umírněným i radikálním, levicovým i pravicovým, konzervativním i liberálním osobám. Je to gesto, které většině, která už svá práva a bezpečí má a často si to neuvědomuje, neublíží, menšině, navíc prokazatelně ohrožené, naopak pomoct může.

Hájková uvedla, že se na studentskou komoru obrátilo několik studujících LGBTQ+ osob, případy se týkaly zejména „pocitu vnitřního rozpolcení a obavy ze společenské reakce či různých poznámek ze strany vyučujících.“ Jako osoba, která se nedávno veřejně přihlásila ke queer genderové identitě, mám pro tyto pocity a obavy naprosté pochopení, zažívám je v poslední době na každodenní bázi. Osobně se sice ve svém okolí setkávám s přijetím (jako studentka doktorského studia jsem už rovněž v jiné situaci než studující nižších programů), na podpůrných a terapeutických skupinách zaměřených na LGBTQ+ osoby však slyším příběhy osob, které zažívají nepřijetí ze strany škol, přátel, a dokonce nejbližší rodiny. Když si pak vzpomenu na mnoho zkušeností studentek, které se mi svěřily například s nemístným chováním vyučujících vůči ženám, nechci si představovat, jak by takoví jednali s osobami identifikujícími se jako genderově nekonformní. Morální panika vyvolaná v akademickém senátu diskuzí o duhové vlajce a odhalení neznalosti tématu a postojů k němu ze strany některých akademiků mě neutvrzuje v tom, že by mé obavy a obavy jiných studujících měly být rozptýleny…

Autorka studuje doktorský program na Katedře české literatury a literární vědy FF OU.

[1] DUHOVÁ VLAJKA NA MŠMT: HOMOFOBIE DO ŠKOLSTVÍ NEPATŘÍ, dostupné z: https://www.msmt.cz/duhova-vlajka-na-msmt-homofobie-do-skolstvi-nepatri
[2] Zde a dále bude citováno z dokumentu „Zápis z jednání AS FF OU ze dne 20. 4. 2023“ dostupného z: https://ff.osu.cz/akademicky-senat/zapisy-ze-zasedani/
[3] Tisková zpráva: Mezinárodní den proti homofobii, transfobii a bifobii, 17. května 2022: prohlášení vysokého představitele jménem Evropské unie. https://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2022/05/16/international-day-against-homophobia-transphobia-and-biphobia-17-may-2022-declaration-by-the-high-representative-on-behalf-of-the-european-union/
[4] Host, roč. 39, 2023, č. 1, s. 18–21
[5] Hlavní závěry ze studie Být LGBTQ+ v Česku 2022, Diskriminace, dostupné z: https://lgbt-zdravi.cz/hlavni-zavery-ze-studie-byt-lgbtq-v-cesku-2022-3/
[6] Menšinový stres a duševní zdraví ne-heterosexuálních lidí, dostupné z: https://queergeography.cz/lgbtq-psychologie/dusevni-zdravi-ne-heterosexualnich-lidi/
[7] Hlavní závěry ze studie Být LGBTQ+ v Česku 2022, Společenské postavení a Svoboda projevu, dostupné z: https://lgbt-zdravi.cz/hlavni-zavery-ze-studie-byt-lgbtq-v-cesku-2022-2/
[8] Pitoňák, M. (2014). Queer prostor(y). In R. Matoušek & R. Osman (Eds.), Prostor(y) Geografie (pp. 123–146). Praha: Karolinum.