Pro přístup k ubytování jsme do rukou naší hostující univerzity odevzdali své biometrické údaje – přesněji otisky pravého ukazováku. Pomocí něj jsme se mohli dostat přes skener otevírající hlavní dveře. Ke dveřím od pokojů nám byl přidělen kód. Někdo by si mohl myslet, že jsou místní bezpečnostní opatření společně se všudypřítomným kamerovým systémem poněkud přehnané. Když jsem však svůj kód porovnal s kódem svého spolužáka a zjistil, že jsou naprosto totožné, došlo mi, že tu místní bezpečnost zase tolik nehrotí.

Když jsem však svůj kód porovnal s kódem svého spolužáka a zjistil, že jsou naprosto totožné, došlo mi, že tu místní bezpečnost zase tolik nehrotí.

Koleje jsou pro český komfort malinko šokem. Sprcha nemá závěs a jak jsme se dozvěděli, místní sociální zařízení mohou končit i tak, že je záchod tzv. „turecký“ a odtok pro vodu ze sprchy končí v mřížce uprostřed místnosti před umyvadlem – jinými slovy je vhodné si brát žabky nebo to, čemu Češi v Chorvatsku na dovolené říkají „boty do vody“.

…

Osmého dne našeho pobytu na univerzitě jsme měli tu čest se účastnit kurzu korejské kaligrafie. Byli nám rozdáni tzv. „čtyři přátelé“. Tak Korejci nazývají pomůcky potřebné k práci na kaligrafickém díle – štětec, tradiční rýžový papír, inkoust a kámen, ve kterém se inkoust míchá s vodou. Starý mistr kaligrafie se s pomocí překladatelky pustil do popisování filozofie, která se za prací se štětcem skrývá. Zápaďanovi by možná připadalo, že výsledný obraz je spíše abstraktní mazanicí nebo shlukem konkrétních tvarů, jejichž práce nemusela trvat nějak zvlášť dlouho. Při následné praktické části se však ukázalo, jak je technika se štětcem složitá. Při pozorování mistrova expresivního rukopisu a jeho lhostejnosti k prostoru a k na nás létajícím kapičkám inkoustu jsem si pomyslel, jak je moudré mít veškerou garderobu v černé. Workshop jsme po hodině experimentování se štětcem zakončili prací naostro, kterou jsme si mohli odnést domů.

Při pozorování mistrova expresivního rukopisu a jeho lhostejnosti k prostoru a k na nás létajícím kapičkám inkoustu jsem si pomyslel, jak je moudré mít veškerou garderobu v černé.

Následujícího dne nás čekal workshop malby na hedvábí. Obdrželi jsme tři různé druhy papíru. Hedvábný, hrubý rýžový papír a měkký rýžový papír. Pravý um je v tom si své dílo pořádně rozmyslet, neboť každý papír má jiné vlastnosti. Následně pomalovaný materiál se pak lepí na rám, přičemž vrstvy vytvářejí dojem prostorového obrazu. Když se pak celý rám osvítí, vznikne kompozice krajin či stromů, které se zdají vrhat stíny či se schovávají za sebe.

…

Při návštěvě ACC neboli Asian Culture Center jsme měli možnost zhlédnout práce současných korejských i nekorejských umělců.

Umění je tady dle mého názoru mnohem civilnější. Neměří se jen vlastní uměleckou hodnotou, ale i jistým wow efektem. Technologický aspekt je v tuto chvíli nejspíš tak pevnou součástí národní identity, že se odráží do způsobů uměleckého diskurzu.

Umění je tady dle mého názoru mnohem civilnější. Neměří se jen vlastní uměleckou hodnotou, ale i jistým wow efektem.

Obří kaleidoskopické instalace jsou úžasnou demonstrací možností, které moderní doba nabízí, byť se někdy zdá obsahově prázdná – to je však možná i tím, že je k přečtení korejského uměleckého jazyka nutno znát formu, vůči které se vymezuje, či specifický fenomén, na který může mít běžný evropský návštěvník problém nahlédnout.

Domnívám se, že jsou zde tři velké aspekty, které inspirují místní umělecké počiny. Prvním je kaligrafická tradice, která je typická pro celou oblast východní Asie. Druhým je inspirace lokálním folklórem a mytologii. Třetím je právě nově nalezený technologický aspekt, který přichází společně s ekonomickým a společenským postavením Jižní Koreje jako asijského tygra.

…

Ráno před výstupem na Mudeungsan jsem začal přesně tak jako každý, kdo si bere výtah do prvního patra. Skálopevné rozhodnutí nikam nejít vždy vystřídá pocit možné provinilosti z další zmeškané příležitosti, a tak jsem se začal připravovat. Ještěže jsem si vzal boty navenek. Představa, že budu šlapat horu s polobotkami se mi ani za mák nelíbila. Když jsem se dozvěděl, že se hoře říká taky „hrobová hora“, mému entusiasmu to moc nepřidalo.

Ráno před výstupem na Mudeungsan jsem začal přesně tak jako každý, kdo si bere výtah do prvního patra.

Do auta našich korejských protějšků jsem nastupoval s obavami, že nás čekají strmá skaliska a hustý trnitý porost. Když jsem uviděl lanovku oddechl jsem si, že toho nejhoršího nás možná ušetří korejská víra v technologii. Cesta lanovkou byla doprovázena něčím, co mi znělo jako místní ekvivalenty našich zamilovaných hitů z osmdesátek.

Reálné překvapení přišlo v momentě, kdy jsme se po krátké procházce měli dostat na sousední vrchol. V lepším případě jsem čekal serpentiny, v horším provazový žebřík.
Určitě ne jednokolejku nad propastí. Kolej byla sice malinko zrezlá a pravda, v jednom momentě na zpáteční cestě se mírně nahýbala. Ale jinak to byla pohodlnější cesta než po kdejakém obchodním centru.

Boty navenek jsem si balil zbytečně.

Cestovatelský deník: Šest týdnů v Koreji |1. díl|
Cestovatelský deník: Šest týdnů v Koreji |3. díl|