Tak daleko letím poprvé. Mezinárodní letiště bylo v mých představách vždycky trochu rušnější a zmatenější. Skupinky panikařících obchodníků, pruderní dámy s pestrými kufry a drahými psy. Za nebývale tiché letiště můžeme určitě vinit pandemii. I díky ní jsme místo jinak jednoduchého odbavení absolvovali tři hodiny front, covidových potvrzení a papírování s přetaženými korejskými imigračními. Nakonec jsme za přísných hygienických podmínek nastoupili do autobusu, ze kterého jsme, jen co zahnul za zatáčku, museli opět vystupovat. Bezpečnost především, ne?

Hotelové pokoje jsou vkusné a pro studentský pobyt více než dostačující. Obyčejně by si Evropan ničeho zvláštního nevšiml. Snad jen to, že se místní personál štítí jakéhokoliv kontaktu s námi. Jídlo nám dávají před dveře a tlampač, který nelze vypnout ani ztišit, každé ráno v 8:10 zahlásí do šesti jazyků přeloženou zprávu o možných sankcích či vězení za opuštění pokoje, vyvolává dojem, že už nejsme v milované české kotlině, ale v úplně jiném světě, ve kterém platí jiná pravidla. Neměl bych ani opomenout, že je pro všechny povinná instalace vládní aplikace, jejíž cílem je monitorovat námi zadané příznaky a případně poskytnout rychlý převoz nakaženého.

Opatrnosti není nikdy dost. To zde však platí hned nadvakrát. Snad nikoho nepřekvapí fakt, že je Korea na špici technologického vývoje. Kamerové snímače nám za tři vteřiny naměří teplotu, a dokonce upozorní, pokud nemáme nasazený respirátor! Někomu by se mohly vybavit scény z filmu Minority Report.

Jedno se však Korejcům vytknout nedá – přivítali nás se vší vlídností a s otevřenou náručí. Korejská pohostinnost je vyhlášená a i když se úvodní slovo neslo v duchu patřičných formalit, celé uvítání proběhlo pohodově a co je důležité, pro nás, jakožto unavené poutníky z daleka, relativně rychle.

Cestovatelský deník: Šest týdnů v Koreji |2. díl|
Cestovatelský deník: Šest týdnů v Koreji |3. díl|