Čechem je ten, ve kterém teče česká krev……

Autor: , 27. 10. 2015

Zdravím, všechny příznivce mého blogu. Po dlouhé odmlce, přináším nový příspěvek. Tentokrát od Griši, se kterým jsem se potkala v Německu. Je to moc příjemný hoch, a myslím si, že jeho příběh stojí za to sdílet:)

Příspěvek je v originální formě, jak mi ji Griša poslal – v jeho krásné češtině 🙂

******************************************************************************

Ahoj!

Napsal jsem tento text, aby všichni Češi, žijící v České republice, věděli o nás – etnických Češích, žijících v Rusku.

Jmenuji se Řehoř (Grigorij v ruštině), mám 26 let, a jsem etnický Čech z Ruska: jsem přímý potomek českého mistra sklenařského Františka Kratochvíla, kteřý přijel do Ruska a zůstal tam. Proto je moje rodové příjmení Kratochvíl. František Kratochvíl se narodil v roce 1862 v politickém okresu Pelhřimovském. V roce 1889 byl pozván knížem Aleksandrem Obolenskím pro Bahmětěvskou sklárnu v obci Nikolo-Pestrovka (aktuální Nikolsk, region Penza, Rusko), Gorodiščenské provincie, kraj Penza, jako zahraniční slévač (formař) skla a křišťálu. Pracoval ve sklárně jako slévač. Na konci roku 1889 byl poslán do Petrohradu do Císařské sklárny na školení, kde zůstal až do února 1892, a pak se potom vrátil do Bahmětěvské sklárny. Po příjezdu do Ruské říše udělal chybu v psaní svého jména v ruštině, a příjmení začalo znít jako Kratošvíl. Nekonvertoval k pravoslaví a zůstal věrný Katolické církvi, nedostal ruské občanství, jakož i jeho děti: syn Františka Ivan (Jan) Kratochvíl, který se narodil v roce 1893, také udržel rakousko-úherské občanství. František Kratochvíl zemřel v roku 1914 v Nikolskě. Všichni potomky Františka Kratochvíla jsou Češí, ale mojí české prababičce Aleksandře Kratochvílové v éře stalinistických represí násilně změnilí národnost, jako to bylo měněno také u všech dalších etnických Čechů, kteří bydlelí na území SSSR. Ale vzpomínka na naše český původ zůstala naživu v naší rodině za všech okolností. Já vím, že Česká republika je moje historická vlast a Češí jsou moje domorodné lidí. Mým nejdůležitějším snem a cílem v životě bylo vrátit se do rodné České republiky a být užitečný pro Českou republiku a české občany.

Konečně můj sen se splnil: dostal jsem takzvanou kartu Čecha – trvalý pobyt pro lidi s prokázaným českým původem. Samozřejmě jsem tu kartu neobdržel najednou: nejprve bylo nutné získat potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí, což v mém případě se stalo úspěšné. Pak jsem požádal o přesídlení do České republiky. Jistě jsem chtěl, aby můj sen se splnil, a já jsem se stal součástí české společnosti — přece v Česku žijí moje české příbuzné a přátele, a já jsem spojen s Českou republikou přes nejsilnější pozitivní emoce, prožitky a vzpomínky. Byl jsem však přesto velmi znepokojen, protože jsem dokonce nevěděl, jak budu vítan v České republice: narodil jsem se v Rusku – zemi, se kterou Česká republika má velmi obtížné historické a politické vazby. Kromě toho, největší česká krajanská komunita pochází z Ukrajiny, takže při jednání s některými ukrajinskými Čechy jsem bohužel měl takový pocit, že dokonce i oni mají nějakou předpojatost vůči etnickým Čechům z Ruska. Nicméně, dostal jsem silnou moralnou podporu od svých příbuzných, přátel a členů české krajanské komunity, ku které patřím. Již po mých prvních dnech v České republice jsem měl pocit, že to je moje historická vlast. Když jsem procházel nočnou Čáslaví. Při prohlídce Ústí nad Labem, kde mám ubytování. Při procházce se zatajeným dechem přes Václavské a Staroměstské náměstí a Karlov most, při navštěvě majestátní Jihlavy a tajemného středověkého Pelhřimova. Když jsem procházel naměstím Svobody v Brně, kde jsem studoval, a zejména při návštěvě příbuzných v obci, která se nachází na rozhraní Čech a Moravy – všude jsem cítil přítomnost určité atmosféry domova, pohodlí a relaxaci; atmosféry, kterou jsem nemohl najít ani v Rusku — v zemi, ve které jsem se vlastně narodil a strávil své dětství a dospívání.

Taky domorodé Češi všude zacházeli se mnou jako se svým bez ohledu na to, kde jsem se narodil. Důležité je to, jak dobře uchovávám svou genetickou paměť a kím se opravdu cítím. Ve skutečnosti, v svém srdci cítím se jedinečně Čechem. A jsem opravdu rád, že patřím do české kultury a českého národa – nyní oficiálně – a že je čeština má etnická mateřština. Je mi to strašně líto, ale většina z mých příbuzných, žijících v současné době v Rusku, už si nepamatuje svůj český původ a neumí česky. Stejně jako i mnoho dalších představitelů etnických Čechů v Rusku. Však to není důvod k tomu, žeby jsme na ně zapomenuli, protože oni – ve skutečnosti vše my, všichni ruští etničtí Češí – jsou také součástí českého národa.

ZÁVĚR SE DOČTETE ZDE : http://apfelstrudelmitsahne.blogspot.cz/2015/10/cechem-je-ten-ve-kterem-tece-ceska-krev.html

T.

Přečteno: 921x
O blogu Tereza Rennerová
Tereza Rennerová
Na tomto blogu bych vám chtěla trochu přiblížit můj život (tady v Německu) a třeba i některé z vás sem nalákat. Součástí článků budou i fotografie. Hlavní náplní blogu budou rozhovory s mezinárodními studenty o jejich vlasti. Naleznete v sekci : Má vlast. Dále pak mezinárodní rozhovory s Čechy žijícími v cizině, ale samozřejmě i klasické články ze života Erasmus studenta :) Tak snad se vám to bude líbit!