Matouš Knapp, student prvního ročníku doktorského studia Sociální práce na Fakultě sociálních studií OU, strávil posledních pět měsíců na pracovní stáži v nizozemské organizaci DOCK, a to díky podpoře programu Erasmus+. Organizace DOCK poskytuje komunitní práci v několika nizozemských městech, přímo v Utrechtu provozuje přes 20 komunitních center a věnuje se dalším aktivitám rozvíjejícím místní sousedství. Matouš se rozepsal o tom, jak tamní komunitní práce, včetně místní sociální politiky, funguje. A jaký je samotný život v Utrechtu? Vše se dozvíte v jeho zápiscích z cest.

1. Ráj komunitní práce

Když jsem do Utrechtu odjížděl, věděl jsem, že komunitní práce má v Nizozemsku dlouhou tradici a je díky tomu mnohem víc rozšířená. I tak mě ale její rozsah šokoval. Utrecht má hustou síť komunitních center (jsou jich téměř tři desítky), otevřených pro všechny generace a sociální skupiny v sousedství. Centra jsou založena na participativním charakteru, místní se sami podílejí na programu a částečně také rozhodují o směřování centra. Jako inspirativní komunitní aktivity mohu zmínit například středeční sousedský stůl, kdy se v prostorách kavárny scházejí místní spolu se zástupci komunitní a sociální práce, policie a samosprávy, nebo komunitní večeře zdarma připravované ze zbytkových potravin v supermarketech skupinou dobrovolníků ze sousedství.

2. Život na kole

Když jsem den před návratem prodal své kolo, bylo to jako se vzdát utrechtského občanství. Kolo je v Utrechtu zákon, na kole se jí, pije, vypráví, na kole se nejezdí rychle, ale jen tak se vozí, na kole se může cokoli a v autě se nemůže nic, auta musí počkat, jet jinudy nebo radši nejezdit vůbec. Na kole se jezdí i za deště, ale zásadně se nedává igelit na sedlo, to se před jízdou jen setře rukávem.

3. Organizace Buurtteam

Organizace Buurtteam („sousedský tým“) má v každé z 18 utrechtských čtvrtí svůj sociální tým o přibližně 20 lidech. Ten se věnuje individuální obecné sociální práci (zaměřené na komplexní sociální problémy), řešení se ale konzultují v pracovním kolektivu. Sociální tým zároveň shromažďuje potřeby místních obyvatel, které může díky tomu uceleně předávat samosprávě. Srovnání s Českem je trochu obtížné, tuto funkci naplňují sociální odbory ve spolupráci se sociálními službami, mimo jiné skrze komunitní plánování. Buurtteam je ale nestátní organizace, sice stoprocentně financovaná utrechtskou samosprávou, díky šestiletému plánování a financování nicméně poměrně nezávislá. A je neuvěřitelně velká – v Buurtteamu pracuje 500 sociálních pracovnic a pracovníků, představme si stejné číslo v obdobně velké Ostravě, anebo téměř 2000 lidí pro Prahu.

4. Déšť, vítr, rovina a boulder

V Utrechtu většinu času lije, extrémní byl říjen, kdy pršelo každý den a zpravidla hned několikrát. Místní jsou ale zvyklí, před cestou kontrolují meteoradar, pak stejně zmoknou, večer se usuší a ráno znovu zmoknou. Do toho ale také neustále fouká, samozřejmě vždy proti vám. Utrecht je na úplné rovině, protivítr ale snadno vytvoří mnohostupňové stoupání. A když máte převýšení stále málo, jdete na boulder, místní nejoblíbenější sport. Během jedné mé návštěvy se na stěně protočilo asi 150 lidí a po dlouhém pozorování jsem dospěl k závěru, že jsem jednoznačně nejhorší. Moje dětské trasy byly ale díky tomu pořád volné.

5. Sociální pracovnice a pracovníci mají normální platy!

Sice se v rámci holandských platů jedná o lehký podprůměr, ale sociální pracovnice a pracovníci si mohou dovolit bydlet ve městě, a dokonce mít rodinu. Pro náš obor, alespoň v Praze, nedosažitelný luxus.

6. Je Nizozemsko opravdu tak skvělé?

Rozhodně je možné se nad řadou věcí pozastavit. Za nizozemskou sociální politikou je například takzvaná ideologie participativní společnosti – občané mají utvářet svůj život sami, problémy nejdřív řeší svépomocí, druhým stupněm je rodina a komunita a teprve třetím profesionální sociální práce. Tento neoliberální koncept řada odborníků kritizuje, mimo jiné proto, že problémem je selhávající jedinec nebo že je profesionální sociální práce vytlačována ze svých tradičních pozic (respektive dochází k její deprofesionalizaci). V podzimních volbách pak vyhrál se svojí antimigrační a antiislámskou rétorikou Geert Wilders (o tom lidé v Utrechtu dost neradi mluví).

Na druhou stranu, v mnoha otázkách je Nizozemsko (alespoň zatím) tolerantnější společnost. Viditelně to platí například v oblasti práv menšin (národnostních, ale i LGBTQ+), komunity mají svá kulturní centra, festivaly a jejich emancipační snahy jsou ve veřejném prostoru velmi viditelné (Utrecht má například řadu duhových přechodů). Samotná sociální politika je pak velmi propracovaná, alespoň v Utrechtu působí funkčně a je dobře financovaná.

Utrecht je velmi příjemné místo k životu.

Jak hodnotím stáž?

Stáž v Utrechtu pro mě byla velkým přínosem. Zejména v oblasti komunitní práce je nizozemská praxe, kde má tato metoda dlouhou tradici, velmi inspirativní. Díky pobytu jsem navíc navázal řadu kontaktů s lidmi z oboru i mimo něj a nedocenitelná pro mě byl samotná zkušenost s životem v zahraničí. Rád bych poděkoval za možnost a podporu, které se mi na Fakultě sociálních studií OU dostalo, abych tuto stáž mohl absolvovat.

Pro vás všechny, kteří o nějaké formě evropské mobility uvažujete, mám jedinou radu: Jeďte hned!