Na Lembatě, stejně jako na jiných indonéských ostrovech, se stále loví želvy na maso nebo kvůli želvovině. Je to jeden z místních způsobů obživy, želvovina se dokonce na některých místech nosí jako ochrana, i když je to nelegální. Neočekávejte, že něco změníte rychle a snadno. Změna myšlení místních probíhá pomalu, je to dlouhodobý proces, a proto nemějte velká očekávání. Nicméně stojí za to podporovat místní organizace, které se snaží o ochranu místní fauny a přírody.

OU Aid je unikátní univerzitní program, prostřednictvím kterého mohou studenti a studentky Ostravské univerzity vycestovat na zahraniční instituci do rozvojové země, kde vykonávají dobrovolnické aktivity. Velkou výhodou je, že finanční podpora programu je poskytována až do výše 100 procent předpokládaných nákladů. Právě v těchto dnech běží výzva, na jejíž základě se můžete do tohoto programu hlásit – více informací, podmínky či partnerské instituce najdete na stránkách Centra mezinárodní spolupráce OU.

Lembata je sopečný ostrov na jihu Indonésie, kde se střídá období dešťů (září–duben) a sucha (květen–srpen). Podnebí je tropické a je tam dost horko (kolem 34°C). Převládá zde křesťanství, na rozdíl od zbytku Indonésie, kde převažují muslimové. Ochranu mořských želv na Lembatě zajišťuje organizace Sahabat Penyu Loang – Loang je vesnice, ve které bydlí místní ochranáři. Je to menší vesnice, nacházející se asi hodinku od hlavního města Lewoleba.

Jako dobrovolník tam můžete pomáhat místním ochranářům s hlídkováním pláže, vyhledáváním a přemísťováním želvích snůšek, vypouštěním mláďat nebo výukou místních dětí. Ochranáři jsou součástí jedné větší rodiny a jsou to většinou muži.

Pro Indonésany je bílý člověk velmi atraktivní a zajímavý, zvlášť ženy světlé pleti a vlasů. Zmiňuji to především proto, že bych chtěla všem dobrovolnicím doporučit vhodné oblečení. I když je Lembata křesťanská a ženy se zde nezahalují, nosí ženy většinou volné oblečení, kraťasy nebo sukně pod kolena a trička s krátkým rukávem (ne tílka). Přiléhavé oblečení není rovněž vhodné, doporučuji spíše volné.

Já jsem se před cestou nejvíce obávala horkého počasí a spálení. Používala jsem neoprenové tričko a opalovací krém s ochranou 50+. Fungovalo to skvěle, protože jsem se vrátila naprosto bílá – takže i když je slunce silné a horko na Lembatě velké, klasická ochrana funguje.

Co se týče nemocí a prevence, nedávala jsem se speciálně očkovat. Doporučuji si vzít s sebou léky na průjem, teplotu a bolesti. Dvě dobrovolnice, které přijely později, se nakazily tyfem a vzácnou formou horečky Dengue. Dengue se přenáší jen komáry a těch je všude relativně dost. Na místních trzích lze zakoupit repelent ve formě krému nebo na ně dobře funguje větrák, který byl v ubytování dostupný.

Ještě bych zde ráda zmínila, že na většině míst je horší vzduch, a to z důvodu pálení odpadků, především plastů. Většina místních si pálí odpadky na svých pozemcích většinou ráno nebo k večeru, kdy už není takové horko. Lidé, kteří jsou na tohle citliví nebo mají jakékoliv dýchací problémy, by se měli proto mít na pozoru. Sama jsem měla především ze začátku problém s dýcháním.

Ohledně věcí, které v Indonésii neseženete – já jsem sehnala vše, co jsem potřebovala. Před odjezdem na Lembatu mi bylo řečeno, že tam nekoupím vybavení na šnorchlování, ale v Lewolebě jsou obchůdky, kde prodávali jak brýle, tak ploutve v dobré kvalitě. Najdete tam i supermarkety a jiné různé obchody, takže seženete relativně všechno.

Co se týče cesty, nejlepší je letět do Jakarty, pak do Kupangu a odtud na Lembatu. Doporučuji nepodnikat cestu najednou, ale udělat si zastávky s přespáním. V Jakartě doporučuji přespat přímo na letišti v Digital airport hotel, jde o takzvaný kapsulový hotel, který najdete na třetím terminálu. V Kupangu je pak skvělý hotel Neo Eltari kousek od letiště, který má zdarma odvoz na letiště (ne z letiště). Vyplatí se přespat jednu noc a pak ráno letět do Lewoleby. Nicméně, můžete to udělat i naráz, ale mně se to nevyplatilo, a proto mohu doporučit v jedné z destinací přespat.

V Lewolebě sídlí komplex s názvem Taman Daun vlastněný místními, kteří se snaží o vzdělávání dětí v různých oblastech, především v angličtině a výuce o životním prostředí. Docházejí zde tři třídy dětí a učí se zde každý den odpoledne kromě víkendů od 15 do 17 hodin. Do Taman Daunu je možné rovněž přijet jako dobrovolník, ubytování a stravu máte zdarma. Můžete se tam zapojit také do obnovy místních korálových útesů. Nečekejte nic odborného, vše se děje v indonéském stylu.

Indonésané mají v oblibě sledování internetového obsahu ze západních zemí – to, co vidí na videu, se snaží napodobit. Když například vidí v reklamě růžové jahodové latté, vytvoří podle toho růžovou tekutinu s neurčitelnou příchutí – hlavně, aby to nějak vypadalo, chuť jde stranou.

Zpět k sázení korálů. Pro mě jako milovníka šnorchlování to byla jedna z nejoblíbenějších činností. Sázení probíhalo na pláži Waijarang vzdálené asi deset minut na motorce. Na této pláži občas probíhaly i jiné akce spolu s výukou místních dětí. Taman Daun doporučuji navštívit, určitě patří mezi místa, kam bych se vrátila.

Další kontakt, který bych ráda zmínila, jsme navázaly na univerzitě v Kupangu, kde jsme potkaly skvělou profesorku Elis, jejímž studentům jsme přednášely. Jednalo se o studenty veteriny, kterým jsme promítly prezentace o želví problematice a o tom, jak vypadá studium veteriny v Česku. Studenti byli velmi zvědaví a s Elis jsme se velmi spřátelily. Elis se velmi zajímala o ochranu želv a nabídla se, že sama bude informace šířit a další dobrovolníci, kteří přijedou, mohou na univerzitě kdykoli přednášet.