Fotit přednášející na fóru Meltingpot, který je součástí největšího multižánrového festivalu Colours of Ostrava. Nevím, jak to máte vy, ale já osobně chodím na Colours právě kvůli zajímavým přednáškám, které pokrývají oblast od osobního rozvoje, ekonomie, politiky, lidských práv po literaturu a výtvarné umění.

V kotli meltingpotu se prostě vaše zvědavost roztaví do naprosté extáze.

Meltingpot je srdcovka, je to láska. A v tom vánočně melancholickém rozpoložení jsem si položila otázku: „Co můžu udělat, abych byla blíže svému snu?“ Zaprvé se jich můžu zeptat, že ano. Podotýkám, že v té době jsem si fotila pro sebe do šuplíčku, neměla jsem pořádný fotoaparát a prakticky o mně jako o fotografce nikdo nevěděl. Ale štěstí přeje odvážným a kdo se bojí nesmí do lesa. Sepsala jsem email (asi dost srdcervoucí) a odeslala. A čekala. Nepříkladala jsem tomu velkou váhu. Ale! Ozvali se s kladnou odpovědí. Málem jsem spadla ze židle.

Den D se blížil tři roky. Všichni víme proč. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Za tu dobu ke mně přišel lepší foťák a spousta zkušeností a mnoho fotografických chyb. Myslela jsem si, že jsem připravena. A pak to začalo. Asi tři týdny před Colours společný online meeting se všemi zainteresovanými. S hrůzou v očích zjišťuji, že na devět scén jsme jen tři a že oni dva spolufografující jsou naprostí profíci, googlím jejich jména a propadám trochu panice, cože tam vlastně dělám? Vzpomenu si na Wima Hofa a dýchám. Dostáváme instrukce, rady, kontakty a o týden později i line-up, co kdo bude fotit. Třeštím oči podruhé. Bude to fičák. Těším se i bojím zároveň.

Pár dní před dnem M padám na Slovensku z posedu. Zlomeného nic. Na šití se do nemocnice přišlo pozdě. Modřin nepočítaně. Lehce zvažuju, zda focení neodvolat. Neodvolávám. I přes lehkou paniku jdu do toho. A jako na zavolanou mi volá kolega profík fotograf. Uklidňuje mě a dává rady. Cítím se lépe a těšení se stupňuje.

Středa. Colours je třeba. Balím foťák a objektiv. Mám jeden a jeden kus. Jsem minimalista. A nejsou peníze, to taky. Akreditace u press stánku, dostávám kartičku s mým jménem. Opravdu tam je. Neskutečné. Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Ve středu začínám fotit ve tři odpoledne, ale scházíme se s ostatními už ve dvanáct. Všichni působí mile, jde cítit mírná nervozita a napětí. Přeci jen, po třech letech výpadku se očekává velkolepá show. Seznámíme se, projdeme si areál a jednotlivé stage. Uvnitř jednotlivých scén je tma, jako v pytli. Hm, to focení nebude tak jednoduché. Jde se na to. V backstage porovnávám svůj foťák s foťáky profíků, zatajuju dech nad jejich objektivy a můj vnitřní kritik leze rychlostí blesku na povrch. Konečně se rozprchneme fotit. Začínám good life stage a kundalini jogou. A pak už pobíhám mezi přiřazenými scénami, občas je chvilka, kdy můžu do backstage stáhnout a upravit fotky. Sedíme všichni tři vedle sebe a už koukám na fotky kolegů ze zahájení. Wow. Mají to tak krásné! Můj vnitřní kritik a panika roste. Jako největší problém se ukazuje tma a různá světla, která osvětlují stage. Po stažení fotek jsou lidé v obličeji buď oranžoví (global stage) nebo barevní s nádechem fialova (gamechanger stage) nebo žlutí (europe stage). Kouzlit neumím. Ale mí dva kolegové ano. Nechávám si poradit. A připadám si malá a ještě menší. Přesto všechno stíháme upravit a odezvdat všechny fotky. Stíhám dokonce kousek koncertu Twenty One Pilots. Ale myšlenky na hudbu nemám žádné.

Mezi jednou a druhou padám do postele s mantrou, zítra zvednu hlavu a půjde to lépe!

Ve čtvrtek jsem začínala fotit od dvanácti hodin. Ještě předtím jsme měli schůzku s organizátory, protože mimo přednášejících bylo potřeba nafotit i bannery sponzorů, areál a věci okolo. Dostali jsme další rozpis a rozdělili si, co si kdo vezme. Tyhle fotky se dělaly většinou při přebíhání mezi scénami a něco jsme si taky naaranžovali. Jako třeba:

Nastalo klasické focení přednášky, kde jsem strávila někdy 15 minut, někdy i půl hodiny, jak si to situace žádala. Nafotit ze všech úhlů přednášející, hlavně zblízka, což pro mě, s mou 70 mm, znamenalo jít hodně hodně blízko. Přidat pár fotek lidí a celkově zachytit atmosféru neboli vibe přednášky. Mezitím, když byla chvilka upravovat fotky a sdílet je organizátorům, sociální sítě si žádají rychlost. Začalo mě to ohromně bavit, fotky vypadaly dobře, s týmem fotografů jsme se krásně sehráli a jeli jsme jako dobře namazaný stroj. Ten den jsem otočila svůj prst na sebe a řekla si, jo dobrý!

Pátek se nesl ve znamení Wima Hofa a Gongu. Volá mi kolega fotograf, zda bych za něj nevzala první přednášku na Global stage, aby mohli být oba dva v Gongu a pojistit si Wima ze všech stran. Občas se to stávalo, že jsme si přehodili přednášky, nebo nás organizátoři poprosili, zda můžeme vyfotit ještě tamto a tamtoho. Byl to fičák, 15 hodin na nohou s okem za fotoaparátem. Pracovní nasazení 150 %. Ale i tak nás to všechny nesmírně bavilo. Ten den jsem hodně fotila na Gamechanger stage – přednášky o cestování, horách a zdolávání limitů. To mě ohromně bavilo.

Večer se mi udělalo nevolno. Flow neflow jíst a odpočívat se musí. Odjela jsem brzy domů, ale stejně mi to nedalo a do noci jsem upravovalo fotky, ať jdu spát s čistým stolem. Povedlo se.

Poslední den. Začínám fotit Kundadance. Úsměv od ucha k uchu. Přinejmenším to bude velmi zajímavé. Pak divadlo na Europe stage, tam jsem strávila skoro hodinu a řechtala se, až se za břicho popadala. Do svého rozpisu jsem se snažila ještě vměstnat nafocení scény naší univerzity, i tam se konaly zajímavé přednášky, workshopy, mohli jste se potetovat nebo si dát kávu.

Pobíhala jsem doslova mezi kapkami deště. Nasávala poslední hodiny a minuty focení. Vše spělo ke zdárnému konci. V devět hodin jsme odevzdali poslední fotky a plní eufórie se vrhli do davu. Fotili jsme lidi okolo, už jen pro radost, doběhli jsme se na koncert a já poprvé stála na pitu pro fotografy. Místo koncertu jsme se s kamarády fotografy fotili navzájem a nasávali energii z davu. Mísila se ve mě radost ze splněného snu a smutek, že už končí.

„Brigáda“ to byla za lístek + vstup pro hosta + občerstvení, mnoho mnoho dobré kávy a vlastního „pevného“ záchodu jako třešnička na dortu. Zkušenosti a radost si ale za peníze nekoupíš. S oblibou všem říkám, že čtyři dny focení Meltingpotu mi daly to, co by mi nedaly tisíce workshopů. Svým dvěma kolegům profíkům jsem se snažila „nenápadně“, občas velmi nápadně koukat pod ruce, do foťáku a do úprav. Moc jim za to děkuji. O radosti a nepřetržitém flow ani nemluvím. Těším se příští rok zase!