V rámci programu OU Aid se v roce 2024 uskutečnila první spolupráce Fakulty umění Ostravské univerzity a nadace Helping Hands for Guimaras, která se zaměřuje na pomoc obyvatelům malého ostrova Guimaras na Filipínách. Manželé Brázdilovi, kteří na ostrově už deset let bydlí, se stali známými postavami ostrova a jsou úzce provázáni s místními obyvateli. Poskytují jim zaměstnání, podporu v náročných životních situacích, které mnohdy vyplývají z nízké životní úrovně obyvatel.

Spolupráce nadace s Ostravskou univerzitou probíhá již delší čas, na Guimaras cestovali studenti Lékařské fakulty, Pedagogické fakulty i Fakulty sociální studií, kteří se na ostrově věnovali podpůrným aktivitám dle svého zaměření.

Martin Daněk, Tereza Mátlová se synem, Adéla Hašková, Julie Kačerovská s dětmi, Blanka Bártová, Estelle Marečková a Václav Rodek

Manželé Brázdilovi přišli také s nápadem vybudovat na ostrově centrum, které by na Guimaras mohlo přilákat více turistů, z čehož by potenciálně mohli profitovat také místní obyvatelé. Jako součást komplexu byla naplánována také samostatná budova, jejíž prostory měly být pomalované iluzivními prvky podobně jako muzea iluzí, která se nacházejí různě po světě. S touto výzvou byla oslovena Fakulta umění Ostravské univerzity a postupně se utvořil realizační tým utvořený ze dvou pedagogů a pěti studentů fakulty.

Přípravy projektu na domácí půdě trvaly skoro tři čtvrtě roku, kdy se hledal a postupně utvářel koncept příběhu, jeho rozčlenění v prostoru, hledala se výtvarná poloha a vznikaly návrhy iluzí, přípravné kresby a malby. Bylo třeba najít průsečík, ve kterém se sejdou jak představy zadavatelů, účel k jakému by měl prostor sloužit, tak také výtvarná úroveň, ze které jsme nechtěli slevit a bylo třeba zohlednit také časový rámec, tedy jeden měsíc, který byl na samotné vyhotovení. Přípravy znamenaly pravidelná osobní i online setkání, kde se v komunikaci se zadavateli již dopředu řešilo mnoho technických otazníků a detailů. Samotná budova pro galerii iluzí v nitru pralesa v tu dobu paralelně postupně vznikala.

Přílet na ostrov Guimaras znamenal vstup do úplně jiného světa, jak v rovině klimatické, enviromentální, gastronomické, tak i kulturní, sociální či hygienické. Vstoupili jsme do autentické exotiky na začátku prosince 2024 a bylo třeba se přepnout z ostravské nastupující zimy na tropické teploty a podnebí. Vedle toho bylo mnoho věcí velmi odlišných. Všude jsme byli jako Evropané centrem pozornosti a vše, včetně místních dopravních prostředků, bylo nastaveno na filipínské obyvatele, kteří jsou zpravidla drobní a nízkého vzrůstu. Museli jsme akceptovat a přizpůsobit se filipínskému stylu práce a uvažování, odložit hodinky a nechat věci plynout svým způsobem a tempem, reagovat na aktuální a akutní situace spojené například s vulkanickou aktivitou nedaleké sopky, nočními bouřemi, výpadky všeho druhu i vážnými i méně vážnými zdravotními problémy členů výpravy. Ve všem se nám snažili znalí manželé Brázdilovi vyjít vstříc a pomoci při řešení problémů.

U maleb jsme ve finále dospěli k pojetí, které reflektovalo místní faunu a flóru. Hlavní linií se stal příběh místní cibetkovité šelmy Binturonga a jeho putování za potravou, kterou tvoří ovoce a tím také mango. Toto ovoce se mělo stát součástí výmalby na přání zadavatelů, protože sami na ostrově vlastní sady nejsladší odrůdy mangovníku na světě (Carabao). Binturong během svého hledání mangovníku potkává a interaguje s mnohými dalšími filipínskými zvířaty na zemi, ve vzduchu i v moři a při průchodu expozicí také například postupně přechází denní doba v noční.

Při samotné realizaci maleb, která trvala skoro celý jeden měsíc našeho pobytu, se nám velmi vyplatila dřívější pečlivá domácí příprava. I tak bylo nezbytné často improvizovat a uzpůsobit se místním podmínkám. Nejdůležitější byl ovšem skvělý a soudržný tým, který v nezvyklých a poměrně náročných podmínkách dokázal malby dokončit. Z výsledných maleb, které se rozprostíraly v šesti místnostech na ploše zhruba 300 metrů čtverečních, byli zadavatelé nadšeni. Také místní dělníci, kteří celou dobu paralelně pracovali na stavbě budovy galerie i dalších objektů areálu, byli zvědaví a fascinovaní některými použitými vizuálními efekty, které vytvářely fluorescenční barvy nebo iluzivní malby. Výjevy také v mnohých případech přecházely do prostoru pomocí vyřezávaných desek, díky kterým se budou moci budoucí návštěvníci stát součástí vyobrazení. Celá expozice počítá s interakcí diváka a vytvoření iluzivního propojení, které vynikne při pořízení fotografie. Pořizování takzvaných selfie je u Filipínců velmi oblíbené a galerie iluzí by se měla stát atraktivním místem vyhledávaným turisty.

Život a práce v daleké exotické zemi byl pro všechny velkou výzvou, kterou všichni zúčastnění zvládli tím nejlepším možným způsobem. Paradoxně snad nejtěžší byl návrat zpět, do všední reality a evropského času, přechod do zimy, návrat kolotoče pracovních povinností, který brzy začal vzbuzovat dojem, že celý filipínský pobyt byl snad jen sen.