Jsem bytostná antifeministka – příčí se mi jakékoliv plošné upřednostňování lidí podle pohlaví.
Ale když čtu na alive tu mužskou bitvu kolem žaloby univerzitního profesora proti asistentovi, když čtu ty důvody podle mého názoru zcela nežalovatelné a když čtu ty dlouhé odstavce intelektuálních mužských bojů, napadají mne dvě myšlenky:
Ta první: žena, zvyklá šetřit každou chvíli dne, protože ji musí dělit mezi řadu povinností, by se asi do takových půtek nikdy nepustila, bylo by jí líto času.
A ta druhá: v paměti mi vyvstává středověká shakespearovská scéna, jak se z malicherných příčin muži probodávali, jak Tybalt probodl Merkucia a Romeo Tybalta…a říkám si: zas tolik se od středověku nezměnilo, chlapi se stále“hádajú o nerozumné“, ale zaplať pánbůh, dnes se při tom nepropichují kordy, přece jenom jakýs takýs pokrok je. V duchu si v hlavě přehrávám ty jednotlivé články a říkám si: ten je vtipný a milý, to je Merkucio, ten je ostrý jak břitva – to je Tybalt… a bavím se a směju se.
Ale k věci.
Podnět k žalobě se mi jeví jako zcela nedostatečný.
A zatahování manželky do žaloby považuji – zvláště v daném případě – za udivující ba ohromující!!! Lidé se smějí…
Za svého čtyřnásobného děkanování jsem k takové žalobě měla občas taky důvod, protože, marná sláva, „lidé jsou různé“, ale naštěstí jsem to rozumově zvládla a neztrapňovala se. Je dobré, když se „malé věci řeší ruky mávnutím“, jak zpívá Jiří Suchý.