Na letošní 61. ročník benátského Bienále proudí návštěvníci a srbský pavilon se plní těmi, kteří chtějí vidět výstavní projekt Od Golgoty ke vzkříšení.

Za jeho podobou stojí umělec Predrag Djaković a kurátor Tomáš Koudela. „Nesdílím pesimistický pohled, že výtvarné umění směřuje do beznaděje,“ říká v rozhovoru o výstavě, síle vizuálních archivů i o tom, proč pro něj světové setkání výtvarného umění neztrácí význam.

Co májí návštěvníci v srbském pavilonu letos možnost vidět?

Je to taková zeď nářku, složená z panelů polepených tisíci fotografiemi a vizuálními dokumenty z 20. století z celého světa. Nechronologicky dokumentují vizuální kvalitu minulého století.

Připadlo nám totiž, že v dnešní době elektronických médií má každý svou vizuální stěnu. Ta je obrazem jeho preferencí. A vizuální svět toho nedávného věku je pro následující generace úplně ztracený.

Čím se tedy tehdejší svět lišil?

Byl to svět a Evropa dvou světových válek, dobývání kosmu, vstupu na Měsíc a různých revolučních, emancipačních i dekolonizačních procesů. To všechno se propisovalo do vizuálního světa – do bankovek, akcií, dluhopisů, novinových článků, plakátů, fotografií i rodinných fotografií.

Když se tento mišmaš seřadí napříč všemi kontinenty vedle sebe, má to pro velkou část publika silný a sugestivní účinek. Byl jsem svědkem toho, jak lidé na tento vizuální podnět reagovali opravdu soustředěně, emocionálně a silně.

Najednou se před nimi objevil svět, který zmizel. Svět, který byl překryt současnou vizuální stěnou. Ta je dnes zároveň vizuální stěnou strachu, nebezpečí a válečných konfliktů, ať už na Ukrajině, nebo na Blízkém východě.

To koresponduje s událostmi, které se letos kolem Bienále dějí…

Ano. Letos jsme tady vlastně odstartovali demonstrací proti otevření ruského pavilonu. Izraelští umělci se tohoto Bienále neúčastní. To znamená, že aktuální stav světa se do světa umění propisuje velmi intenzivně.

A podobným efektem pracuje také španělský pavilon.

Pracuje se tam s jiným principem, ale podobná je seriálnost a zmnožení. Artefakt, který by v uměleckém světě mohl působit jako druhořadý nebo třetiřadý, tady vystupuje do popředí. Získává si centrální pozornost diváka a ironickým komentářem znejišťuje samotnou instituci, která si bere za své určovat, co je vizuální kvalita a co je umělecké dílo.

Najednou se před návštěvníky objevil svět, který zmizel. Svět, který byl překryt současnou vizuální stěnou.

Je tedy Bienále víc než jen výstava uměleckých děl?

Určitě. Není to jen výstavka uměleckých děl, ale velké setkání lidí, kteří ve vizuálním provozu pracují. Jsou tu kurátoři, teoretici, historici, muzejní pracovníci, výstavní pracovníci i obchodníci s uměním. Ti všichni jsou tu zjevně nebo skrytě zastoupeni a nějak ovlivňují festival, který trvá už více než sto let a patří k největším událostem vizuálního umění na světě.

Ty už jezdíš na Bienále třicet nebo čtyřicet let. Jaký je rozdíl mezi zkušeností návštěvníka a kurátora?

Je to takové malé mistrovství světa výtvarného umění. Tentokrát vlastně ani nebyl čas na bilancování, emoce a prožitky. Bylo to velmi pracovní. Museli jsme se účastnit spousty dialogů a tvůrčích sporů o tom, jak bude finální podoba vypadat. Plně nás pohltil provoz a práce.

Z letošního Bienále mám ale skvělý pocit. Zaznamenal jsem i kritické hlasy, ale přítomnost Afriky a afrického umění mi připadá velmi inspirativní.

Čím si tedy Bienále udržuje svou pozici?

Myslím, že tím, že je inkluzivní, vtahující a emancipační. Do procesu zapojuje umělce z celého světa. Skrze scelující kurátorské projekty se mu daří zůstávat relevantní. Já nesdílím ten pesimistický pohled, že výtvarné umění směřuje do beznaděje.

Naopak mám pocit, že na světě je spousta skvělých výtvarných umělců a kurátorů, kteří dělají impozantní projekty. Rád se těchto akcí účastním.

Umění střední a východní Evropy v New Yorku

Dalším tvým čerstvým úspěchem je výstava v New Yorku, kde jsi byl rovněž kurátorem.

Ano, je to výstava Modeern Freedom. Podle mého jde, čistě kvantitativně, asi o největší představení středoevropského, východoevropského a postsovětského výtvarného a vizuálního prostoru v New Yorku za posledních několik desítek let.

Prostor nám dal k dispozici Instytut Pileckiego v New Yorku. Kurátorovali jsme ji spolu s Piotrem Franaszkem a Wojtekem Radkem. Pracovali jsme na ní zhruba dva roky. Polská strana zajistila na dolním Manhattanu prostor, který musela během půl roku přetvořit ve funkční výstavní instituci.

Jde asi o největší představení středoevropského, východoevropského a postsovětského výtvarného a vizuálního prostoru v New Yorku za posledních několik desítek let.

A toho jste využili?

Vzniklo tam asi tři tisíce metrů čtverečních výstavního prostoru. Řekli jsme si, že výstava Modeern Freedom, která se dotýká politických a transformačních procesů ve střední Evropě, bude dobrou platformou, jak do této instituce přivést diváka a představit fenomén vizuální kultury.

Jsou tam práce od osmdesátých a devadesátých let až po současnost. Zastoupeni jsou umělci různého věku. Vzniká tam konfrontace mezi Poláky, Čechy, Rakušany, Němci, Maďary, Slováky, Slovinci, Bulhary, Moldavany nebo Gruzínci. Celkem je tam kolem osmdesáti umělců.

Co bylo na přípravě takto komplikovaného projektu nejtěžší?

Logisticky to bylo nesmírně komplikované. Počet umělců nám rostl pod rukama, ceny dopravy se zdvojnásobily a kontejnery nakonec dorazily pět dnů před otevřením. Pracovali jsme prakticky nonstop, aby se všechno stihlo. A stihlo se to. K výstavě navíc plánujeme do konce roku vydat rozsáhlý katalog, který shrne naše záměry i umělce, kteří na ní vystavují.

Od Golgoty ke vzkříšení
Srbský pavilon, Giardini, Benátky
9. května – 22. listopadu 2026
Umělec: Predrag Djaković | Kurátor: Tomáš Koudela. Monumentální instalace propojuje rozsáhlou stěnu tvořenou tisíci fotografiemi a vizuálními dokumenty, více než stovku historických kufrů a videoprojekci doprovázenou autorskou klavírní improvizací. Výstava otevírá témata paměti, vysídlení, historických zlomů i možnosti obnovy a zve návštěvníky k setkání se světem, který z dnešního vizuálního prostoru postupně mizí.Otevřeno je od úterý do neděle, do konce září od 11:00 do 19:00 a od října od 10:00 do 18:00.

MODEERN FREEDOM
Pilecki Institute USA, 92 Greenwich Street, Lower Manhattan, New York
19. května – 31. srpna 2026
Kurátoři: Piotr Franaszek, Tomáš Koudela a Wojtek Radtke. Rozsáhlá mezinárodní výstava představuje tvorbu umělců ze střední a východní Evropy. Prostřednictvím obrazů, objektů, instalací, filmů a textů zkoumá, jak zkušenosti s válkou, totalitní mocí, společenskými proměnami a politickým tlakem ovlivňují současné chápání svobody. Výstava je vystavěna kolem tří tematických os: paměť, chvění a svoboda.