Od počátku 19. století, s rostoucím národním sebeuvědomováním, se začali čeští historikové a filologové obracet k zeměpisným jménům jakožto k dokladům o dávném slovanském osídlení. Zejména v českém pohraničí se však museli vypořádat s množstvím německých a poněmčených jmen, která se v této krajině začala objevovat od konce 12. století v souvislosti s (vnější) německou kolonizací. Někteří nacionalisticky zaměření autoři však toto osídlení nepovažovali za skutečné, a naopak nabývali přesvědčení, že Slované byli původními obyvateli třeba i dnešní Itálie či Německa. Při těchto svých tvrzeních se mnohdy opírali právě o zeměpisná jména, avšak u jejich výkladů se často dopouštěli omylů. Například historik František S. Pluskal vysvětloval německá jména Berg a Burg z českého slova bor: „Jména ta vyvinula se z kořene bor, jak se za stara nazývala sídla čeledních otců (patriarchů, Celtů), která spolu svatyněmi (svatobory) byla. Z kořene nastaly prodloužené formy borik, burik, berik, birik, a tyto proměnily se během věků v rozličné, nářeční formy.“ (Pluskal, 1893, s. 191) Jiným příkladem může být vysvětlení jména Liberec, původně německy Reichenberg (dnešní název Liberec vznikl zkomolením německého Reichenberg): „Také německé jméno Liberec má zřejmě slovanský původ, Reichenberg = rajbreg, travnatý břeh.“ (β, 1909, s. 1)
Ovšem ani německy píšící autoři se podobných pseudovýkladů nevyvarovali. Chtějíce dokázat kontinuální osídlení českého pohraničí Germány (Němci), hledali naopak ve slovanských názvech německé kořeny. České jméno Bělá (poněmčeně Bielau/Bela) tak například vysvětlovali ze starohornoněmeckého pëlan nebo pëlgan (uštěkaný, uřvaný, hněvivý). Řeka Bělá měla tedy značit hněvivou vodu, což dávala autorka tohoto výkladu (Drechsler, 1940, s. 125) do spojitosti s častými záplavami, které řeka způsobovala. Zda byla řeka opravdu hněvivá, pëlan, nebo byla zkrátka hezky česky bílá, bělá, nechť posoudí čtenář sám.