Kanadský rodák a absolvent Torontské a Harvardovy univerzity Michael Ignatieff je univerzitním profesorem, spisovatelem a bývalým lídrem Liberální strany Kanady. V současnosti působí jako rektor a prezident Středoevropské univerzity (CEU) a tvrdě se staví proti snahám maďarské vlády působení univerzity ukončit. Profesor Ignatieff hovoří s EAIE (European Association for International Education) o dopadech politiky na akademickou svobodu a vysvětluje, proč se CEU v čase politické nejistoty rozhodla neustoupit do pozadí, ale konat.
Středoevropská univerzita se považuje ze své podstaty za mezinárodní, zároveň je však také nepochybně produktem regionálního a místního kontextu. Jak se takové instituci v dnešním komplikovaném politickém klimatu daří všechny své identity a cíle skloubit dohromady?
MI: Univerzita byla založena v roce 1991. Naše poslání bylo regionálního rázu: chtěli jsme našim studentům poskytnout kvalitní společensko-vědní a humanitní vzdělání, abychom usnadnili přechod od komunistického režimu k demokracii. Na počátku jsme se soustředili na střední a východní Evropu, ale postupem času jsme se velmi nenápadně stali globální univerzitou. Naši studenti v současnosti pochází z více než 120 zemí včetně Pákistánu, Ghany, Jemenu a Súdánu, ale svému regionálnímu poslání se věnujeme i nadále. U promocí stále tvoří tu nejpočetnější skupinu maďarští studenti, ale když se rozhlédnete po sále, uvidíte tam tváře z celého světa. Zůstali jsme věrni našemu regionálnímu poslání. I nadále vyučujeme sociální a humanitní vědy, přičemž klademe důraz na hodnoty otevřené společnosti. Těmi hodnotami jsou svoboda myšlení, politická svoboda, svoboda institucí a výzkumu a akademická svoboda. A toto poselství šíříme do 120 různých zemí po celém světě.
Už dlouho panuje názor, že vysoké školy existují v jakési bublině nepřístupné obyčejným lidem a slouží pouze elitám. Žijeme v době, kdy v Evropě i jinde nabírají na síle populistická politická a společenská hnutí. Jaké konkrétní udržitelné kroky mohou univerzity v současném prostředí podniknout, aby domněnky o vysokých školách vyvrátily?
MI: Dostupnost, dostupnost a ještě jednou dostupnost! Naše univerzita nabízí finanční podporu studentům, kteří by se jinak ke špičkovému mezinárodnímu vysokoškolskému vzdělání nedostali. Dostupnost je klíčová a v tomhle ohledu musíme ještě přidat. Dále je třeba si uvědomit, že vysoké školy poskytují vzdělání, díky kterému je společnost svobodná. Tohle vzdělání jí rovněž umožňuje další rozvoj. Moderní společnost nemůžete řídit prvoplánově. Bez vědění, které univerzity poskytují studentům, ale i širší veřejnosti, se nemůžete činit politická rozhodnutí, ani rozhodovat o investicích. Nikdy jsem v poslání vysokého školství nevěřil více než v dnešní době fake news, organizované paranoie a pěstování nenávisti. Tím posláním je šířit vědění. Lidé zapomínají, že něco někde zaslechnout neznamená něco vědět. Stejně tak je obrovský rozdíl mezi tím něco vědět a myslet si to, případně něco vědět a přečíst si to na Twitteru či na Facebooku.
Vědění se rodí z vědeckých disciplín, a jak už samotné slovo naznačuje, osvojit si disciplínu trvá roky. Naše studenty učíme, že obsáhnout vědění je obtížné, ale když už se jim to jednou podaří, získají ten nejpevnější základ do života. Celá mezinárodní vzdělávací komunita musí do zemdlení opakovat jako mantru: Jen račte dál a my vás naučíme, v čem spočívá vědění. Naučíme vás, že vědění si žádá disciplínu.
Jakožto učitelé nemůžeme být pouhými manažery. Musíme zapáleně obhajovat ty nejvyšší standardy veřejného vzdělání. Někde se zabarikádovat a čekat, až nás smete vlna konzervativců, populistů a autoritářů, není řešení. Je třeba povstat a říct: „Podívejte, ať už se na politickém spektru nacházíte kdekoli, skvělá společnost potřebuje skvělé univerzity. Investujte do vysokých škol, svěřte jim obtížné úkoly a ony se do nich pustí!“
Evropská unie v současnosti stojí před značnými politickými překážkami. Politická dynamika v řadě členských států vyvolává v mnoha lidech pochybnosti ohledně smyslu a relevance celého projektu Evropy. Jakou roli podle vás hraje mezinárodní spolupráce vysokých škol v posílení evropské jednoty?
MI: Každý ví, že ten nejoblíbenější a nejúspěšnější projekt, který kdy Evropa jako celek spustila, je Erasmus. Studentské výměny slaví neskutečný úspěch. Mám velkou radost, že se Evropa rozhodla do Erasmu investovat víc peněz. Myslím si totiž, že spolu se zrušením roamingu a cestováním bez hranic patří mezi největší úspěchy poválečné Evropy a univerzity tady stojí v samotném centru dění. Vychovali jsme celou generaci studentů, kteří věří, že je úplně normální strávit jeden semestr v Londýně, druhý v Barceloně a další zase v Budapešti. Kéž by to takhle zůstalo! V tomhle ohledu Evropská unie postupuje správně.
Problém ovšem dle mého spočívá v tom, že Evropská unie nezavazuje své členské státy k dodržování jistých povinností týkajících se akademické svobody a autonomie institucí. Myslím si, že tohle se všeobecně příliš neví. Smlouva akademickou svobodu garantuje pouze ve smyslu svobody v poskytování vzdělání – dívá se na celou problematiku z ekonomického hlediska. Pokud si Evropa přeje své hodnoty ukotvit v legislativě, pak se domnívám, že by se měla zaměřit na hodnoty akademické svobody a autonomie institucí. Nejde totiž o nějaký výmysl zpovykaných profesůrků, ale o jeden ze stěžejních pilířů samotné demokracie a základní evropské institucionální hodnoty, na kterých závisí budoucnost Evropy.
Text současné smlouvy se k otázkám akademické svobody vyjadřuje překvapivě málo. Vysoké školy po celé Evropě by měly navázat spolupráci a zformulovat text, který by autonomii institucí posílil. Ne kvůli nim samotným, ale v zájmu společností, kterým slouží.
S laskavým svolením redakce Fora Vám nabízíme setkání s M. Ignatieffem v českém překladu studentky Angličtiny pro překladatelskou praxi (FF OU) Kateřiny Dlouhé.
Redakčně připravila Renáta Tomášková (KAA FF OU).