„Tenkrát, to bylo v roce 1994, byli v ročníku dva skvělí, velmi aktivní kluci, Standa Zeman (pozdější ředitel letiště Praha) a Tomáš Černoch (už 20 let steward českých aerolinií), se kterými jsme se rozhodli, že v Ostravě založíme majálesovou tradici. Ne všichni tomu byli nakloněni, vyslechli jsme si, že majáles je přežitá věc a nač ho zakládat. Ale nakonec se nám to podařilo a udělali jsme nádherný program i průvod,“ začíná své vyprávění docentka Eva Mrhačová, jedna ze zakladatelů Ostravské univerzity (OU), zakladatelka Filozofické fakulty OU, její Univerzity třetího věku a také nejdéle sloužící děkanka Filozofické fakulty (FF OU) a zakladatelka periodika Listy FF OU.
„Nastudovala jsem si, jak majáles vypadal a co všechno k němu patří a pak jsme to dávali dohromady v hospodě U Džbánu. Do průvodu jsme sehnali mažoretky i koňské spřežení z hlučínského statku. Kočí, který s koňmi přijel, byl silně „pod vlivem“ a my do poslední chvíle nevěděli, jestli z vozu nevypadne. Tehdy byl ředitelem Národního divadla Moravskoslezského Ilja Racek a já byla předsedkyní Ostravské společnosti pro kulturu a umění, takže jsme se znali. Poprosila jsem ho o půjčení kostýmů z divadla – s partou studentů jsme šli do obrovské šatny divadla a holky si tam vybraly nádherné róby do průvodu. Od divadla jsme dostali také obří hlavu, která pak po celá léta fungovala jako maskot ostravského majálesu a byla umístěna na rektorátu OU, než ji někdo ukradl, což mě doteď hrozně mrzí,“ vzpomíná Eva Mrhačová, tehdejší děkanka FF OU.
„Ale pořád jsme neměli krále majálesu. Oslovili jsme Bolka Polívku, ale ten nám neodpověděl, za což nás potom pomlouvali i v novinách: ‚Majáles, ten přežitek středověku, se jim nepodaří, Bolek Polívka jim ani neodpověděl. ‘ (Kdosi to tehdy vynesl ven…) Nakonec jsme ale získali dnes už legendárního herce ostravského divadla – Jana Fišara (tehdy to byl jenom hezký mladý kluk, který nám fandil).
Seřadiště průvodu bylo u pošty v centru Ostravy. V čele šli ti v divadelních kostýmech, za nimi další studenti s vlastními kostýmy, potom mažoretky a na závěr kymácející se a veselý kočí s povozem. Ilja Racek měl pro nás takové pochopení, že nám na Masarykově náměstí nechal postavit podium, na kterém se všechno odehrávalo. Hrála muzika, Jan Fišar byl korunován a primátor mu na ten jediný den předal symbolický klíč od města. Celý majáles dopadl skvostně.
U Džbánu byla tehdy nová servírka, která mě nechtěla vpustit dovnitř se psem, který mě všude doprovázel, a proto se oslavy po majálesu přesunuly do hospody U Rady. Tehdejšího šéfa hospody jsem dekorovala medailí z Řecka a jmenovala jsem jej děkanem Pivní fakulty Ostravské univerzity. Oni si pak dokonce nechali udělat i ceduli ‚Pivní fakulta Ostravské univerzity’ a pověsili ji na hospodu, což mi přišlo jako fajn fór, ale u vedení univerzity to neprošlo a cedule musela zmizet. Myslím si, že stačilo nechat tam přidělat uvozovky dole i nahoře…
No, mrzela mě jen ta kritika, třeba když jsem se dozvěděla, že někteří nepřející o mě říkali, že se snažím oživovat přežilé věci z dob Aloise Jiráska. Ale já si myslím, že právě tyto přežilé věci jsou součástí kontinuity naší kultury,“ uzavírá své vyprávění docentka Mrhačová a pak zalistuje fotkami, které mi předává k naskenování. A nyní se na ně poprvé můžete podívat i vy.
Majáles Ostrava se od té doby značně změnil, přesunul se z centra města do průmyslového dolnovítkovického areálu, návštěvnost dosáhla 17 tisíců lidí, láká jmény světových kapel… Ale přesto si ostravský majáles jako jeden z pramála v Česku zachovává to nejdůležitější: je stále v rukou studentů, kteří do něj vkládají vlastní energii, čas i kus svého srdce.