Úryvek z vystoupení dr. Tomáše Boudy:
O motivovanosti a zrání (pedagogů)
Jsem celý život ve školství, takže profesně deformovaný. Nemohu si pomoci, musím poučovat. Ale nebojte se, žádná přednáška.
Historka první: Před časem jsem si povídal u nás na fakultě s kolegyní o tom, jak zkoumají, proč si studenti ped. fakulty vybírají právě učitelskou profesi. Zjišťují, že poměrně často tím hlavním podnětem je vliv učitelů, se kterými se setkali na základních a středních školách. A kdysi jedna studentka napsala, jak pro ni byl rozhodujícím impulsem zážitek s panem učitelem, který jim zaníceně vyprávěl v Žákovském háji ve Fulneku o Komenském. Už nevím, jestli jsem tam s nimi byl v hodině dějepisu či českého jazyka, ale to není podstatné. Určitě to také znáte, že vám bývalí žáci uvádějí jako životní stimuly zcela jiné aspekty vašeho ped. působení, než byste čekali. Když jsem přemýšlel o tom, co mají mé nečekané ped. efekty, průběhem i obsahem hodně odlišné, společného, našel jsem jen jedno vysvětlení. Byl jsem v těch důležitých momentech mimořádně motivovaný. Ano, nic nového pod sluncem: Kdo chce zapalovat, musí hořet.
Samozřejmě, žádný učitel nemůže být mimořádně motivovaný stále, to by asi brzy vyhořel, ale o nějaké jeho žádoucí motivovanosti pochybovat nebudeme. Proto zdůrazňujme všechny faktory, které učitele od edukace odvádějí, které mu ji zbytečně komplikují, jako demotivátory. A že jich je, např. nedostatečné ohodnocení edukace, již trvalá zátěž při psaní projektů, neprůhledné jmenování ředitelů škol, abych vzpomněl jen ty, které aktuálně se svými studenty konzultuji. A k tomu ze své současné praxe vzdělavatele pedagogů považuji za potřebné zdůraznit: demotivovaní budou také všichni učitelé, kteří si myslí, že při současné rychlé a hluboké proměně socioekonomického kontextu vzdělávání mohou vystačit s tím, s čím vystačili jejich učitelé, natož učitelé jejich rodičů.  Mohli jste si všimnout, jak se stále častěji v různých souvislostech argumentuje pojmem Průmysl 4.0, tedy 4. průmyslovou revolucí s radikálními dopady nejen do světa práce –  mimochodem, ministerstvo průmyslu a obchodu má pro ni pohotovou strategii se zajímavými přesahy do oblasti vzdělávání. Nemohu nepřipomenout varování, které v kontextu 2. průmyslové revoluce vyslovil TGM: „Škola klesá v míře, v níž se vzdaluje proměnám života“.                                                         
Historka druhá: Koupili jsme si s manželkou, učitelkou, starý domeček. Postupně ho zejména o prázdninách rekonstruujeme. Trávíme s řemeslníky dost času, povídáme si s nimi, pozorujeme je. Letos o prázdninách sedíme tak jednou u kávy a tu zedník Pavel, rozšafný padesátník, se zamyslí a sdělí mi: „Vy jste mě učil.“ Trochu ve mně hrklo. „Ve Fulneku, na základní škole, český jazyk.“ „Jak že se jmenujete?“, ptám se. Řekl mi své příjmení. A už ho vidím, jak stojí v lavici a mlčí, jak mi odevzdává slohové práce připomínající odpověď na jednoduchou anketní otázku, jak ho jen tak tak nechávám postupovat do dalších ročníků. I když jsme téma nijak více nerozvíjeli, začal jsem se cítit zahanbeně.  Že jsem ho nechával tak trapně stát, že jsem mu stále čmáral tzv. vynechávku na prázdná místa stránek, že jsem  zahlcen učivem a sebou samým nemohl přemýšlet o pravděpodobné omezené způsobilosti verbalizovat to, co mohl vědět či nějak umět, a nemohl jsem se pochopitelně zaměřit na podporu této způsobilosti, na jejím odblokování. Že jsem o něm nepřemýšlel jako o pomalém, málomluvném introvertovi, který si pro spokojený a plnohodnotný život (žil ho, to vím) slovně vystačí s novinami a debatou u kávy – nebo piva.
Jistě, učitelem – jehož vnímám s prof. Helusem jako završenou osobnost, která se dokáže zamyslet nad tím, o co v životě jde, co je jeho smyslem, v čem je životní pravda – se člověk nestane na fakultě a zřejmě ani brzy po nástupu do praxe. Proto pro profesní zrání považuji za nejdůležitější, aby se s profesionály jako završenými osobnostmi, s nimiž se pojí i mravní profil, ctnosti, bylo možno pravidelně a v každé sborovně setkávat. To jsou učitelé s posláním; jsou důležití pro žáky, ale možná ještě důležitější pro kolegy. Tímto sdělením prozrazuji, že běžné setkávání se završenými osobnostmi, s učiteli s posláním nepovažuji v současném školství za samozřejmé. Možná proto vymýšlíme pozice mentorů a školíme je; mentoring završenou osobnost nevytvoří, završená osobnost mentoring nepotřebuje. Nejlepším mentoringem je setkávání se završenými osobnostmi, s pedagogy s posláním.
Dodám ze své současné praxe z počátečního i dalšího vzdělávání pedagogů: Pokud studenti vyžadují výhradně manuály a algoritmy, pokud potřebují příklady jen proto, aby je napodobili, ne hlavně proto, aby snadněji pochopili teorii jako poznanou pravdu, tak k profesionalitě, natož k poslání nesměřují.
Z předešlého dvě sváteční přání:

• aby problémem učitelů bylo, jak svou motivaci krotit, ne jak ji hledat;
• abychom ve školách co nejčastěji potkávali pedagogy s posláním a aby ti nevzbuzovali soucit, ale úctu.

Tomáš Bouda