Sešli jsme se po tradičním středečním florbalovém dýchánku ostravských básníků, literátů, vědců a výtvarníků. Ostatně v Ostravě se už pár let ví, že ve středu se kulturní akce pořádají až po půl osmé večer, protože do té doby se hraje florbal. Co má společného sport s poezií? 
Asi vzrušení. Těch styčných bodů bude jistě mnoho, ale já bych se zaměřil jen na ten, který se mně zdá nejdůležitější, a to je vzrušení a hra. Poezie je velké překvapení z toho, co slova můžou, co se stane, co najednou zazní. A u toho sportu – zejména v našem podání, amatérů, kteří nemají žádné perfektní školení a strategie a nehrají pouze pro nejlepší výsledek – je to dost podobné. My jsme často překvapováni sami sebou – někdy tím, co všechno dokážeme, ale především tím, co všechno nedokážeme. Je tam vehemence, je tam zaujetí, radost – stejně jako v případě poezie. Dostáváme se do situace malých kluků, kteří jsou uchváceni hrou a jejími možnostmi a kteří chtějí co nejlépe obstát. A pak najednou zjišťují, jak to nejde nebo jak se to najednou nádherně povedlo. Báseň i florbalová přihrávka ukazuje člověku jeho možnosti a nemožnosti a obojí ho občas překvapí nějakou podivuhodnou konstelací. Tak jako vyjde najednou, z nějakých krásných, tajemných důvodů, metafora, souvislost a významový třesk, slovní souvztažnost, tak může taky vyjít ono soubytí s tím druhým, přihrávka, gól, který se podaří díky tomu, že dva tři lidé byli najednou v určitou chvíli na nějakém místě a měli nápad, který se jim podařilo dovést do konce. Tohle vzrušující překvapení nevznikne, pokud nemáš schopnost si hrát. Dávno to říkal Paul Klee – a jistě i mnoho autorů před ním –, že v básníkovi musí být dítě. Nezapomenuté, nezmoudřelé, nepohřbené, stále živé dítě, jinak nenapíše ani verš. A chce-li člověk hrát florbal nebo jakýkoli jiný sport, tak v něm musí být to dítě také. Jinak to dělat nemůže. Poezie i sport nás ujišťují v tom, že pořád v nás dítě žije.
Celý rozhovor nejdete zde >>>

Titulní strana . čísla magazínu NOVUM_OU