Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

Pan profesor Rudolf Bernatík, emeritní děkan Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, jeden ze zakladatelů této univerzity, později ředitel Institutu pro umělecká studia a spoluzakladatel Fakulty umění OU, ale především vynikající pianista a umělec tělem i duší, oslaví 6. března významné životní jubileum.
Při této příležitosti jsme pana profesora pozvali na Pedagogickou fakultu, abychom mu jménem vedení fakulty blahopřáli k narozeninám a do dalších let popřáli hodně zdraví, pohody a životního optimismu. Pan profesor na setkání hovořil mimo jiné o počátcích a průběhu svého působení na Pedagogické fakultě, níže si dovolujeme vybrat některé z jeho vzpomínek:
„Po studiích jsem v Ostravě sice začal nejprve učit na konzervatoři, ale neměl jsem tam mnoho prostoru k osobnímu rozvoji, protože jsem chtěl hlavně hrát na klavír a vystupovat na koncertech a soutěžích. Pak jsem ale přijal nabídku docenta Gregora, abych přešel na tehdejší Pedagogickou fakultu, kde jsem se setkal a spolupracoval s pedagogy mnoha profesí, kulturních a vědeckých zájmů. V 60. letech byla na fakultě velmi silně personálně obsazená hudební katedra, vedle doc. Gregora tam byl docent Tučapský, pozdější profesor Pivovarský a několik kolegů mého věku, celkově tam bylo velice inspirativní prostředí. I ke studentům jsem měl blízko, byli to téměř moji vrstevníci a velmi jsem si s nimi rozuměl. V té době už také na fakultě působil Vysokoškolský pěvecký sbor založený prof. Pivovarským, který později fakultu velmi proslavil. Jezdil jsem s nimi na zájezdy, doprovázel jsem je na klavír i po následujících 30 let a vnímal jsem, že to byli lidé, kteří měli blízko jak k hudbě, tak i ke školství a umění. Těchto zkušeností si celoživotně velice cením, moji bývalí studenti mi byli inspirací pro odbornou i společenskou činnost a do dneška jsou mnozí z nich mými přáteli. Jedná se o řadu významných osobností, ať už v hudbě, nebo obecně v kultuře, vedou sbory, působí v televizi, v rozhlase. Vysoká úroveň výuky na Pedagogické fakultě nebyla v tom, jak kdo zvládal techniku hraní, ale v získávání společenského základu pro celý další život.
Po roce 1968 a v 70. letech nebyla situace jednoduchá, fakulta byla terčem kritiky a označována za centrum kontrarevoluce, mnozí kolegové museli odejít a nemohli nadále učit. Činnost sboru ovšem pokračovala a celková úroveň na hudební katedře byla na tehdejší dobu velmi vysoká, což mohu velmi dobře posoudit, protože jsem jezdíval na různé soutěže jako porotce a viděl jsem, že kvalitní byly jak velké sbory, tak menší uskupení, vždy zásluhou vedení některou z významných osobností.
Já jsem v té době už nabíral dech na svou osobní kariéru, ovšem s tím, že jsem měl ve škole velké zázemí, zkoušel jsem tam sám i se svým souborem Musici Moravienses, mohl jsem jezdit i do zahraničí, některé koncerty byly sjednány přímo fakultou. V té době jsem opravdu hodně hrál, ať už to byly velké koncerty s filharmonií, které pro mě byly nejdůležitější, nebo sólové koncerty, intenzivně jsem spolupracoval s rozhlasem, televizí i s konzervatoří. Se souborem Musici Moravienses jsme byli průkopníky v oblasti repertoáru a dramaturgie. Také jsem psal skladby pro pěvecký sbor, televizní a rozhlasovou hudbu. Moje základna byla velmi široká a všude jsem měl a do dneška mám mnoho přátel.
Ovšem Pedagogická fakulta pro mě byl základ, měl jsem ve škole jistotu, přátele a výborné studenty (a chválabohu jsem nemusel být žádným funkcionářem). Jen na předání diplomu o habilitaci, kterou jsem dělal jako velice mladý už ve 33 letech, jsem si jako „nespolehlivý“ musel počkat dlouhých 6 let. Po celou tu dobu jsem ale cítil, že jsem na fakultě doma, což pak vyvrcholilo tím, že jsem se v roce 1991 stal jejím děkanem. Nicméně na tuto hektickou a přelomovou dobu vzpomínám především jako na mimořádně náročnou z hlediska přerodu fakulty, na těžce vytvářené nové koncepce a naděje i pochybnosti, zda vše zvládnu a ustojím. Funkce děkana je velmi složitá. Není to sláva, ale především odpovědnost, odvaha, znalost a schopnost spolupráce za každých okolností. Jinak nezmůžete nic.
Stál jsem samozřejmě i u zrodu Ostravské univerzity – z dnešního pohledu to vypadá, že to bylo jednoduché, ale podmínky byly hodně těžké. Bylo hodně věcí, které hrály pro i proti, v 80. letech byla fakulta kritizována, ale pak se na počátku 90. let ukázalo, že jsme se mohli opřít právě o ty učitele, o nichž se předtím říkalo, že nejsou dost dobří. Docentů a profesorů nebylo mnoho, ale podařilo se sestavit akreditační spis a organizačně vše zajistit tak, aby mohla být univerzita zřízena. Právě ono podceňování ze všech stran nás nutilo k vysokému výkonu, například při založení univerzity bylo na fakultě 6 nebo 7 docentů, a když jsem po šesti letech ve funkci děkana končil, měli jsme jich už 27.
Jsem opravdu velmi vděčný za to, že jsem za celý život přišel do styku s tolika zajímavými lidmi, v tom vidím nespornou výhodu své rozmanité činnosti, kterou si nesu  sebou.“                                 
Rudolf Bernatík

prof. Bernatík se studentkami na interpretačním kurzu v Jižní Koreji


prof. Bernatík a vedení fakulty