Pan profesor Rudolf Bernatík, emeritní děkan Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, jeden ze zakladatelů této univerzity, později ředitel Institutu pro umělecká studia a spoluzakladatel Fakulty umění OU, ale především vynikající pianista a umělec tělem i duší, oslaví 6. března významné životní jubileum.
Při této příležitosti jsme pana profesora pozvali na Pedagogickou fakultu, abychom mu jménem vedení fakulty blahopřáli k narozeninám a do dalších let popřáli hodně zdraví, pohody a životního optimismu. Pan profesor na setkání hovořil mimo jiné o počátcích a průběhu svého působení na Pedagogické fakultě, níže si dovolujeme vybrat některé z jeho vzpomínek:
„Po studiích jsem v Ostravě sice začal nejprve učit na konzervatoři, ale neměl jsem tam mnoho prostoru k osobnímu rozvoji, protože jsem chtěl hlavně hrát na klavír a vystupovat na koncertech a soutěžích. Pak jsem ale přijal nabídku docenta Gregora, abych přešel na tehdejší Pedagogickou fakultu, kde jsem se setkal a spolupracoval s pedagogy mnoha profesí, kulturních a vědeckých zájmů. V 60. letech byla na fakultě velmi silně personálně obsazená hudební katedra, vedle doc. Gregora tam byl docent Tučapský, pozdější profesor Pivovarský a několik kolegů mého věku, celkově tam bylo velice inspirativní prostředí. I ke studentům jsem měl blízko, byli to téměř moji vrstevníci a velmi jsem si s nimi rozuměl. V té době už také na fakultě působil Vysokoškolský pěvecký sbor založený prof. Pivovarským, který později fakultu velmi proslavil. Jezdil jsem s nimi na zájezdy, doprovázel jsem je na klavír i po následujících 30 let a vnímal jsem, že to byli lidé, kteří měli blízko jak k hudbě, tak i ke školství a umění. Těchto zkušeností si celoživotně velice cením, moji bývalí studenti mi byli inspirací pro odbornou i společenskou činnost a do dneška jsou mnozí z nich mými přáteli. Jedná se o řadu významných osobností, ať už v hudbě, nebo obecně v kultuře, vedou sbory, působí v televizi, v rozhlase. Vysoká úroveň výuky na Pedagogické fakultě nebyla v tom, jak kdo zvládal techniku hraní, ale v získávání společenského základu pro celý další život.
Po roce 1968 a v 70. letech nebyla situace jednoduchá, fakulta byla terčem kritiky a označována za centrum kontrarevoluce, mnozí kolegové museli odejít a nemohli nadále učit. Činnost sboru ovšem pokračovala a celková úroveň na hudební katedře byla na tehdejší dobu velmi vysoká, což mohu velmi dobře posoudit, protože jsem jezdíval na různé soutěže jako porotce a viděl jsem, že kvalitní byly jak velké sbory, tak menší uskupení, vždy zásluhou vedení některou z významných osobností.
Já jsem v té době už nabíral dech na svou osobní kariéru, ovšem s tím, že jsem měl ve škole velké zázemí, zkoušel jsem tam sám i se svým souborem Musici Moravienses, mohl jsem jezdit i do zahraničí, některé koncerty byly sjednány přímo fakultou. V té době jsem opravdu hodně hrál, ať už to byly velké koncerty s filharmonií, které pro mě byly nejdůležitější, nebo sólové koncerty, intenzivně jsem spolupracoval s rozhlasem, televizí i s konzervatoří. Se souborem Musici Moravienses jsme byli průkopníky v oblasti repertoáru a dramaturgie. Také jsem psal skladby pro pěvecký sbor, televizní a rozhlasovou hudbu. Moje základna byla velmi široká a všude jsem měl a do dneška mám mnoho přátel.
Ovšem Pedagogická fakulta pro mě byl základ, měl jsem ve škole jistotu, přátele a výborné studenty (a chválabohu jsem nemusel být žádným funkcionářem). Jen na předání diplomu o habilitaci, kterou jsem dělal jako velice mladý už ve 33 letech, jsem si jako „nespolehlivý“ musel počkat dlouhých 6 let. Po celou tu dobu jsem ale cítil, že jsem na fakultě doma, což pak vyvrcholilo tím, že jsem se v roce 1991 stal jejím děkanem. Nicméně na tuto hektickou a přelomovou dobu vzpomínám především jako na mimořádně náročnou z hlediska přerodu fakulty, na těžce vytvářené nové koncepce a naděje i pochybnosti, zda vše zvládnu a ustojím. Funkce děkana je velmi složitá. Není to sláva, ale především odpovědnost, odvaha, znalost a schopnost spolupráce za každých okolností. Jinak nezmůžete nic.
Stál jsem samozřejmě i u zrodu Ostravské univerzity – z dnešního pohledu to vypadá, že to bylo jednoduché, ale podmínky byly hodně těžké. Bylo hodně věcí, které hrály pro i proti, v 80. letech byla fakulta kritizována, ale pak se na počátku 90. let ukázalo, že jsme se mohli opřít právě o ty učitele, o nichž se předtím říkalo, že nejsou dost dobří. Docentů a profesorů nebylo mnoho, ale podařilo se sestavit akreditační spis a organizačně vše zajistit tak, aby mohla být univerzita zřízena. Právě ono podceňování ze všech stran nás nutilo k vysokému výkonu, například při založení univerzity bylo na fakultě 6 nebo 7 docentů, a když jsem po šesti letech ve funkci děkana končil, měli jsme jich už 27.
Jsem opravdu velmi vděčný za to, že jsem za celý život přišel do styku s tolika zajímavými lidmi, v tom vidím nespornou výhodu své rozmanité činnosti, kterou si nesu sebou.“
Rudolf Bernatík