Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

Když si prezident Václav Havel připravoval v posledních hodinách roku 1989 svůj první novoroční projev, dal jeho koncept přečíst několika spolupracovníkům a blízkým. Dáša Burešová se přihnala za mnou, úplně rozčilená. “Pojď, rychle, přiveď mě k němu,” naléhala. Pak jsme oslovili Havla.

Mluvila ona, protože toho o soudech a soudcích v té době věděla mnohem víc než já.

Vždycky trochu půvabně zčervenala, když se rozhorlila, když se přela o pravdu, jak ji ona chápala. “To přece nemůžeš, Václave. Nemůžeš říct ‘pokleslá justice’! Jistě ses setkal s mnoha soudci úslužnými k režimu, ale nebyli takoví všichni! Vidíš to z pozice vězně, kterému všichni vykládají, jak byli nevinní,” vysvětlovala.

“Já se jako advokátka mezi soudci pohybovala dlouhá léta. Mohu ti vyjmenovat řadu skvělých soudců, kteří se nenechali zlomit, ani nalomit. Jistě, taky znám mnoho takových, kteří si zadali,” prohlašovala.

Já jsem tehdy přizvukoval, protože si celý život ošklivím odsuzující generalizace.

Havel však asi vzpomínal na soudkyni ve svém posledním procesu, na příběhy odsouzených ve svých mnoha žalářích a nedal se oblomit. Zahanbující, nespravedlivé adjektivum v jeho projevu zůstalo justici přišito. A ve mně zase zůstala vzpomínka, jak se sotva třínedělní ministryně pustila do prezidenta republiky.

To byla celá ona: vhodná či nevhodná chvíle, prezident či kolega, padni komu padni.

Z článku Petra Pitharta “Odvážná a spravedlivá“.