Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

Pozor, všichni cestovatelé, dobrodruzi i milovníci nových chutí s puncem exotiky zbystřete! S mobilitním programem VIA se všem studentům Ostravské univerzity naskýtá jedinečná příležitost vycestovat do jakékoli země dle vlastního výběru. Už nemusíte trávit večery pročítáním cestovatelských blogů a prohlížením fotografií dech beroucích památek a přírodních úkazů na sociálních sítích, teď můžete atmosféru vzdálených kultur pocítit na vlastní kůži!
Martin Válek, student anglického jazyka pro překladatelskou praxi, strávil celý semestr na INHA UNIVERSITY ve třetím největším jihokorejském městě Inčchon. Čtěte dál a zjistěte, jak vypadá běžný život a studium v Jižní Koreji!
Jak ses dozvěděl o mobilitním programu VIA?  
O možnosti vycestovat i do zemí mimo program Erasmus+ jsem se dozvěděl od své vedoucí práce, paní doktorky Tomáškové. Kultura asijských zemí mě vždycky lákala, už dva roky se učím japonštinu a poslední rok také korejštinu, takže jsem této nabídky velmi rád využil. Součástí výběrového řízení bylo vedle přihlášky i sepsání průvodního dopisu a osobní pohovor, na jehož základě jsem byl nakonec vybrán.
Jak probíhaly přípravy na cestu? Mám na mysli zejména komunikaci s univerzitou v Inčchonu a také zařizování bydlení. Objevily se nějaké komplikace?
Tak komunikace s univerzitou probíhala v angličtině. Původně jsem měl z toho docela strach, ale k žádnému zádrhelu nakonec nedošlo. Vždycky mi odpověděli, i když třeba až po několika dnech, protože měli na starosti zhruba 160 dalších zahraničních studentů. Co se týče ubytování, mohl jsem si vybrat buďto univerzitní koleje, univerzitní byt, nebo vlastní ubytování. Já si zvolil třetí možnost a zajistil jsem si bydlení prostřednictvím Airbnb.
Jaké byly tvé úplně první dojmy po přistání na jihokorejském letišti? 
To co mě hned na začátku zarazilo, byl rozhodně jazyk. Když člověk cestuje po Evropě, tak si ještě pořád může spoustu věcí odvodit třeba z cedulí a nápisů, i když daný jazyk úplně neovládá, protože se všude používá latinka. To ale v Jižní Koreji neplatí, takže jsem měl před sebou spoustu písmen, ale skoro ničemu jsem nerozuměl. Úplné základy korejštiny jsem sice ovládal, ale bylo to i tak dost obtížné. Ze začátku jsem si musel dávat pozor, abych nepletl češtinu a korejštinu, protože třeba české „ne“ znamená v korejštině pravý opak, tedy souhlas – díky tomu jsem se taky dostal do několika komických situací (smích).
Získala si tě korejská kuchyně?
Na jídlo jsem se strašně moc těšil, protože jsem velký fanoušek asijské kuchyně. Zpočátku to bylo docela vtipně, jelikož jsem vůbec nevěděl, co bych si měl pod některými jídly představit – takže to bylo spíš na bázi pokusu a omylu. Korejská kuchyně je hodně ostrá, do naprosté většiny pokrmů se totiž přidává pasta z chilli papriček, na to si člověk musí prostě zvyknout. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si něco koupil a musel jsem to vyhodit, protože to bylo tak ostré, že se to nedalo jíst. Ale teď po návratu do Česka mám pocit, že jsem si na tu pálivou chuť natolik přivykl, že mi bude ještě dlouho trvat, než si zase odvyknu (smích).
Čím dalším se ještě korejská kuchyně vyznačuje?
Docela mě překvapilo, kolik druhů pečiva se v Koreji prodává. Byla tam spousta pekáren ve francouzském stylu a všechno, co nabízeli, bylo vesměs dobré, akorát snad příliš sladké. Je to tak, že korejské pokrmy jsou buď extrémně ostré, nebo extrémně sladké, popřípadě sladké i ostré zároveň. Já si většinou kupoval kimbab, v podstatě je to trojúhelníček z rýže zabalený v mořské řase s nejrůznějšími náplněmi.
Jak jsou na tom Korejci s vařením? Preferují domácí stravu, nebo spíše holdují rychlému občerstvení a donášce? 
Momentálně se mladí Korejci dost oddávají donášce, a musím říct, že se to podepisuje úplně všude. Jednak na tom, co konzumují, a jednak i na situaci na silnicích. Ještě dlouho budu vzpomínat na rozvážeče donášek na motorkách, kteří jezdí neuvěřitelně rychle, bláznivě křižují silnice, přechody i chodníky, jen aby se co nejdříve dostali k zákazníkovi. Vaření doma se v Koreji docela prodraží, protože třeba čerstvé ovoce i zelenina vyjde, oproti jiným zemím, dost draho. Když už si Korejci sami vaří, tak ve velkém pro celou rodinu. Roli hraje i to, že se vlivem konfuciánství ženám stále ještě připisuje tradiční úloha v domácnosti, ale odvíjí se to i od dlouhé pracovní doby a nedostatku času.
Když už jsi zmínil pracovní dobu a nedostatek času, jak v Koreji vypadá typický všední den?
Tak třeba středoškoláci to mají asi nejtěžší. V průměru tráví ve škole 12 až 14 hodin denně. Takže jdou zhruba v sedm hodin ráno do školy, odkud odchází okolo deváté večer, no, a pak se ještě někteří věnují dalším mimoškolním zájmovým aktivitám, například hře na piáno.
Je tomu tak i na vysoké škole?
Tm už je to pak mnohem uvolněnější, takže studenti mají čas i na svoje vlastní koníčky. S tím volným časem v Koreji je to taky docela zajímavé. Slyšel jsem třeba historku, kdy jeden student na otázku, co dělá ve volném čase, odpověděl, že když už teda má volnou chvilku, tak prostě kouří cigarety, protože na nic jiného nemá čas (smích).
A víš, jak potom vypadá i běžný život pracujícího člověka?
Když jsem vyrazil na třídenní výlet do Japonska, spřátelil jsem se na letišti s jedním Korejcem, který má už rodinu i stálou práci. Říkal mi, že prý každý pracovní den vstává ve čtyři hodiny ráno, aby byl už v sedm hodin v práci, a pak je tam často až do půlnoci. Povídal, že v pondělí to ještě jde, to když je člověk odpočatý po víkendu, ale potom už je to jen horší a horší.
Jaký se liší vzdělávací systém na vysoké škole?   
Korejské vzdělávání je rozhodně mnohem intenzivnější. Například předměty, které jsem si zapsal, byly většinou dvakrát týdně. Dokonce i způsob vzdělávání je ovlivněný zakořeněným konfuciánstvím – učitel má v tomto případě se svými znalostmi a vědomostmi svrchovanou roli a student má akorát nárok otevřít mysl a všechno to moudro přijmout. Není typické, aby se studenti na něco vyptávali, nebo dokonce učitele zpochybňovali. Pak to ale na těch hodinách vypadá tak, že učitel mluví a studenti jen tiše sedí a dělají si poznámky. Interakce mezi studentem a učitelem je téměř nulová. Já studuji anglický jazyk, a i v Koreji jsem se na tento obor zaměřil – zajímavé je, že na všechny předměty, jež se týkaly angličtiny, jsem měl rodilé mluvčí přímo z USA. I ti měli zpočátku problém s vedením hodiny a snažili se korejské studenty aktivně zapojit a komunikovat s nimi, ale žáci byli akorát zmatení a nevěděli si rady, protože na podobný přístup nejsou vůbec zvyklí. Já se snažil s učiteli v hodinách diskutovat, takže jsem byl mezi studenty nejspíš za podivína, ale učitelé byli potěšení (smích).
A je to tak pouze na univerzitách, nebo se to týká i středních škol?
No, dostal jsem příležitost si na vlastní kůži vyzkoušet povolání učitele, a to právě na střední škole, kde jsem v angličtině prezentoval o České republice. Jakmile jsem se postavil za katedru, hned jsem vnímal ostych ze strany žáků, protože mě považovali za autoritu. Musím říct, že moc příjemné to nebylo, připadal jsem si hodně pod tlakem. Nakonec to ale dopadlo dobře, všechny jsem se snažil zapojit, rozdával jsem i odměny, nejrůznější upomínkové předměty z Česka – a třeba zrovna české hašlerky, tak ty jim neskutečně chutnaly.
Takže tě čeká hvězdná kariéra učitele angličtiny v Koreji? 
No, to nevím (smích). Každopádně je zajímavé, že když už v Koreji potkáte cizince, a věřte mi, že toho na ulici rozhodně nepřehlédnete, můžete vsadit boty, že je to učitel angličtiny.
Mají Korejci povědomí o České republice? 
Popravdě, Korejci mají Česko moc rádi. Praha je mnohdy jejich vysněná destinace už jen kvůli tomu, že děj spousty korejských seriálů se odehrává právě tam. České pivo, hlavně Plzeň a tmavý Kozel, je k dostání téměř všude. Také jsem narazil na několik českých hospod a restaurací, ale jídlo je poněkud „pokorejštěné“ (smích). Objednal jsem si tam pečené koleno a k tomu jsem dostal spoustu mističek s nejrůznějšími přílohami, jak to už v Koreji bývá. Znají i spoustu významných Čechů – Václava Havla, Milana Kunderu i Franze Kafku.
Jak se Korejci baví ve volném čase?
No rozhodně v Koreji mají spoustu věcí, které nejsou v Česku zrovna typické, a jsem přesvědčený, že mi tady jednou budou chybět. Když se jdete bavit s přáteli, můžete třeba zajít do některého karaoke podniku, kde jsou zvukově izolované místnosti se sedačkami, obrazovkou a mikrofony, to je velmi oblíbená forma zábavy. Nebo se můžete usadit v počítačové herně – ty jsou většinou perfektně vybavené, je možné strávit tam celý den a není problém objednat si občerstvení. Při návštěvě Koreji nesmíte vynechat ani prohlídku památek – do spousty muzeí se dostanete úplně zadarmo, jinak běžné vstupné není vůbec drahé.
Co tě nejvíce ohromilo?
Určitě to bylo více věcí, ale když jsem navštívil některá velkoměsta a jejich moderní čtvrtě, poprvé jsem si uvědomil, jak jsou mrakodrapy obrovské. Vyrostl jsem na vesnici a mrakodrap jsem nikdy na vlastní oči neviděl, takže mi to docela vyrazilo dech. Mým velkým koníčkem jsou také hry, a ještě před svým odjezdem jsem se náhodou dozvěděl, že v Koreji bude světový šampionát League of Legends, a to dokonce přímo v Inčchonu. Takže jsem si splnil další sen – ta atmosféra na stadionu byla opravdu nepopsatelná.
Během svého pobytu v Koreji sis na pár dnů odskočil do Japonska, že?
To je pravda. Do Japonska se z Koreji dostanete letadlem za necelou hodinu. Záměrně jsem se vyhýbal větším městům, které mnohdy přejímají západní trendy, abych poznal kousek opravdového Japonska – musím přiznat, že to byl pro mě naprosto nezapomenutelný zážitek.
Co bys vzkázal těm, kteří nad výjezdem do zahraničí stále ještě váhají?
Nebojte se toho! Já osobně jsem do toho skočil doslova po hlavě. Nikdy předtím jsem tak daleko necestoval, hlavně ne letadlem – nejdál jsem byl možná tak v Krakově. Vím, že kdyby nebylo programu VIA, tak by se mi asi nikdy nepodařilo vycestovat až do Koreje a jsem za tuto možnost neskutečně vděčný.
 
Do programu VIA se můžete přihlásit až do 15. února 2019!