3 min. 
Studentky a student bohemistiky Rostislav Pavelec, Jana Odstrčilová a Michaela Jánová představili modelovou hodinu (Ne)svoboda v říši pohádek, v níž se pracovalo se zkrácenou verzí Listiny základních práv a svobod, pracovním listem (vše viz níže) a také s úryvkem z Ferdy Mravence, v němž měly jednotlivé skupiny hledat příklady svobody a nesvobody.
Druhou modelovou hodinou byla Sametová revoluce a třicet let svobody studentek a studenta historie Lucie Anlaufové, Evy Kupčové, Tomáše Kocura a Michaely Konieczné, připravená pod vedením doc. Blaženy Gracové, didaktičky Katedry historie FF OU.
Bohatá diskuse se mj. dotkla práce ve skupinách. O přiblížení této metody jsem poprosil didaktičku angličtiny dr. Markétu Bilanovou: “…anglických stránek na toto téma je nepřeberné množství, v příloze posílám pěkně vizualizovaný základní princip tzv. Tuckman’s theory: F-S-N-P, kde bych vypíchla jako nejdůležitější právě to, co mi u studentů (a bohužel mnohdy i učitelů) při zadávání skupinové práce nejvíc chybí, a sice důraz na forming = techniku vytvoření skupiny (“prostě si nějak sedněte, jak chcete a každý dělá, co uzná z vhodné”), a především na precizní formulaci úkolů pro jednotlivé skupiny = storming (“nějak to udělejte, stejně nám na konci nezbude čas to shrnout, já si jdu dát kafe”). Určitě budeš znát Roberta Čapka, takže ať už k mnoha jeho postojům mám své výhrady, ve svých publikacích toto pregnantně formuluje a krásně na příkladech ilustruje. Konkrétně na str. 397-415 v Moderní didaktice má vše od ROZDĚLENÍ DO SKUPIN (k tomu je ale opravdu spousta workshopů, kde se učí, jak to efektivně a zábavně dělat: s dřívky od nanuků, klubíčky vlny, s nebo bez využití ICT – na toto mám pro své studenty semináře i já), přes PŘIDĚLENÍ ROLÍ = základní stavební kámen skupiny po KVALITNÍ A PROMYŠLENÉ ÚKOLY. Mám už alergii na ten didaktický mýtus, že “vždycky mluví jen jeden” a podobná klišé jako “všichni odpovídají nevím nebo mlčí, a z toho si odvozuju, že nic neví a na nic nemají názor”. Toto pouze ukazuje na didakticky nezralého jedince nebo logotropa, který buď netuší, že existují techniky, kterými se dá velice jednoduše dosáhnout toho, aby studenti názor měli a nebáli se ho vyslovit, nebo je mu to jedno. Takže shrnuto podtrženo, zde vyloženě doporučuju Čapka, jeho Líného učitele, nebo pro odvážnější celou Moderní didaktiku.”
V diskusi byli diváci z řad téměř dvou desítek středoškolských učitelů a didaktiků, stejně jako více jak čtyřiceti studentů vyzváni ke srovnání obou – na první pohled odlišných – témat a jim odpovídajících přístupů. Jak se ukázalo, to nejpodstatnější měly obě hodiny společné: namísto frontální výuky převažovala aktivizace studentů, šlo o učení se formou vzájemné komunikace a spolupráce, v obou případech se uplatňovalo kritické myšlení a realita, ať už historická nebo pohádková, se ukazovala jako nejednoznačná, závisející na perspektivě pozorovatele a hodnotitele. Což je v souvislosti s vnímáním svobody v dnešním světě důležité.
