Co byste vzkázal svému mladšímu já, kdyby dneska studovalo?

Myslím si, že moje mladší já si vedlo vcelku dobře. Vzkázal bych mu, aby se i na univerzitě dál věnovalo angličtině, které se učilo na střední škole. Na historii, kam jsem nastupoval, byla totiž povinná němčina. A jelikož pro některé z nás byl tento jazyk něčím zcela novým, byla jeho výuka poměrně náročná. Svému mladšímu já bych ale bez ohledu na to řekl: „Neuč se jenom německy, dělej i angličtinu.“ Byť jako historik věnující se 19. století stále jako jistý handicap vnímám neznalost maďarštiny. Jinak bych neměnil nic.

Kdo na Ostravské univerzitě vás nejvíce ovlivnil nebo inspiroval?

Nejdříve to byli profesoři Miloň Dohnal a Lumír Dokoupil z Katedry historie. A postupem času další. Třeba profesor Milan Myška nebyl zpočátku mému srdci úplně nejbližší. Cestu k němu jsem si našel až později, když jsem začal psát diplomovou práci. Dnes mohu bez zaváhání říct, že právě on byl osobností, která mě ovlivnila nejvýrazněji, profesně i lidsky. Byl to člověk, kterého jsem obdivoval. Když zemřel, byla to pro mě velká ztráta.

Po ukončení studia a jmenování proděkanem měla na mě bezpochyby výrazný vliv docentka Eva Mrhačová, dlouholetá děkanka Filozofické fakulty. Její manažerské přístupy byly leckdy svérázné, mnohdy zcela odlišné od toho, co jsem znal z katedry, a ne vždy se dalo se vším souhlasit. Vyzařovala z ní ale obrovská zkušenost a vůle vybudovat tu nejlepší fakultu v galaxii.

Od těchto a mnoha dalších, s nimiž jsem měl tu čest se na Ostravské univerzitě setkat, jsem se mnoho naučil. A stále se učím!

Univerzita nabízí studentům možnost vycestovat a navštívit místa napříč světem. Proč by studenti nebo akademici měli těchto příležitostí využít?

Jsem velkým stoupencem zahraničních výjezdů studentů. Zahraniční pobyt totiž není jen výuka. Ta je dle mého názoru až sekundární. Cizí zemi, její kulturu, ale i každodennost, musí student, jak se říká „nasát“. A tady jsem třeba s některými kolegy, z nichž mnohých si vážím a mám je rád, v rozporu. Dle mého názoru člověk nemusí cestovat zrovna na Oxford nebo na Yale. Mnohem zajímavější je třeba vyrazit na nějakou provinční univerzitu v Kazachstánu. Neboť prožít půl roku na hranicích asijské stepi a Sibiře je podle mě stejně obohacující, jako být půl roku na MIT. Ano, z MIT si student přiveze třeba více zkušeností, znalostí či profesních kontaktů, ale z Kazachstánu si „odnese“ něco, co později už nebude mít šanci tak intenzivně prožít, jako právě v době studia.

Čím vás historie, které se věnujete, fascinuje?

Když nastupujete na univerzitu, tak chcete studovat něco, co vás baví. Pak ale zjistíte, že historie není průvodcovství na zámku nebo čtení zajímavých knih o letadlech. Historie je skutečně věda. A vy, když ji studujete, tak pravděpodobně chcete být vědcem, ne soutěžícím O poklad Anežky České (pozn. pro mladší čtenáře: jde o populární soutěžní pořad ČT o znalosti českých dějin). Já jsem psal diplomovou práci na téma Dějiny jámy Žofie v letech 1873-1945, tedy kamenouhelného dolu, který se nachází v Orlové-Porubě. Tehdy, když jsem několikrát týdně seděl v Archivu OKD, jsem si poprvé a plně uvědomil, že je vlastně úplně jedno, o čem člověk bádá. Skutečně naplňující je cesta samotná, během níž historik dochází k novým poznatkům, novým zjištěním. A právě to je nejen na historii, ale na vědě vůbec, to nejvíce fascinující!

Druhý zásadní moment pak spočívá v tom, že v zásadě vše souvisí se vším. Ono hledání souvislostí. Dějiny šachty v Orlové můžou někomu přijít jako nuda, ale uvědomte si, že nebýt tun vytěženého uhlí, nebyla by ocel, nebýt oceli, nebyly by v Terstu, Rijece či Pule nikdy na vodu spuštěny rakousko-uherské válečné kolosy, které byly a jsou symbolem moci každého impéria. A to už jsou dějiny světové! Jak jsem již řekl, vše souvisí se vším, a pro hospodářské dějiny to platí trojnásob.

Kam myslíte, že se váš obor posune za deset let?

Na straně jedné neustále hovoříme o interdisciplinaritě, jež se nám pozvolna stává mantrou. Na straně druhé ale historickou vědu neustále atomizujeme. Pokud bude tento trend pokračovat, budeme mít brzy odborníky na jednoletá dějinná údobí či zcela marginální historické problémy. Prostě si někdo řekne, že druhá světová válka byla příliš dlouhá a že on bude odborník na září 1939. A to je, myslím si, špatně.

Byl bych rád, kdybychom k historii přistupovali komplexněji. Samozřejmě, bez základního výzkumu a analytických výstupu to nejde, ale přejímání některých postupů z přírodních do humanitních věd považuji za nešvar. Proto za každou cenu historii neatomizujme, netříštěme se na detailu, ale snažme se k ní přistupovat s určitým nadhledem, ale současně s důrazem na všechny relevantní oblasti lidského života, každodenností počínaje a velkými dějinami konče. Budoucnost historické vědy spatřuji v něčem, o čemž již dlouhá léta hovořím jako o „totálních“ dějinách.

V čem si s Ostravskou univerzitou nejvíce sedíte?

Ve všem. Ostravská univerzita je moje láska. Člověk může cestovat, poznávat, ale pomyslnou pupeční šňůrou bude vždy spojen se svou alma mater. Jak jsem kdysi řekl v jednom televizním pořadu, nejlepší město na světě je Orlová (a hned za ní samozřejmě Ostrava). Dnes dodávám, nejlepší místo pro studium a vědecký růst je Ostravská univerzita! …nebo, alespoň patří do první světové trojky!

Jakou roli kromě vzdělávání a vědy by měla podle vás univerzita sehrávat a naplňovat?

To je dobrá otázka. Vzdělávání je samozřejmě na prvním místě. Pozice vědy, byť vědecká činnost se vzděláváním úzce souvisí,  je v rámci univerzity dnes často upřednostňována na úkor dalších rolí, které jsou dle mého názoru neméně významné. Věda je bezpochyby důležitá, ale neměla by být považována za alfu a omegu činnosti univerzity. Jsme přeci jen institucí pedagogicko-vědeckou.

Univerzita musí být vidět. A do veřejného prostoru nepronikne bezvýhradně a jen vynikající vědou. Do širokého podvědomí vstoupí především tak, že se bude vyjadřovat ústy akademiků a studentů k záležitostem, které lidi zajímají, a bude tak činit srozumitelným jazykem. A nezáleží na tom, zda na náměstí proběhne akce „Jsme Ostravská“, odhalíme umělecké dílo našeho absolventa nebo uspořádáme veřejnou přednášku, důležité je, aby lidé věděli, že Ostravská univerzita je tady, že nejen učí, ale že žije s městem, s regionem, s nimi!

S veřejným prostorem prostě musí univerzita umět komunikovat. Když použijete v jedné větě šest cizích slov, tak je to špatně. Když se mě ve veřejné debatě či v médiích zeptají, co je to modernizace, tak nemohu odpovědět, že modernizace se vyznačuje čtyřmi hlavními atributy, a to je industrializace, sekularizace… to prostě nejde. Nebo jde, ale nebude to mít kýžený dopad.

Co jste o sobě zjistil během pandemie? Co se vám v životě změnilo?

Na samém počátku, alespoň si to myslím, nám všem pandemie otevřela oči. Ukázalo se, že bez řady činností, které jsme považovali za nezbytné, a nemyslím tím přímou výuku, se velmi snadno obejdeme. Odměnou nám byl volný čas, který jsme mohli věnovat rodině, koníčkům, vědě… Věřil jsem, že nejsem jediný, kdo si tuto jedinečnou možnost zpomalit a zamyslet se nad tím, co je a co není podstatné, uvědomil. Bohužel jsem se mýlil.

Mnozí se záhy nechali ošálit kouzlem online komunikace a nově nabyté možnosti volby se velmi snadno vzdali. Své kalendáře jsme znovu zaplnili bezpočtem zbytečných setkání a schůzek, tentokráte ovšem na „zůmu“ či „týmsech“. Zatímco dříve jsme alespoň zvažovali, zda má smysl se u té či oné příležitosti sejít, nyní jsme začali svolávat online jednání jak na běžícím páse. Koneckonců éter je bez hranic a z Aše do Mostů u Jablunkova to je jen jeden klik a pak už jen blá, blá, blá… A to je druhá, odvrácena strana vzdálené komunikace, kterou sice umíme vést, ale ne racionálně využívat. Ale abych se vrátil na začátek, i kdybychom si z pandemie covidu odnesli jen to, že se naučíme lépe nakládat s pracovním i volným časem, bude to velké významné plus!

Profesor Aleš Zářický je absolventem odborné historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, zaměřuje se na hospodářské a sociální dějiny „dlouhého“ 19. a první poloviny 20. století. V současnosti je prorektorem pro studium a celoživotní vzdělávání a ředitelem Centra pro hospodářské a sociální dějiny. Mezi jeho koníčky patří sport, plastikové modelářství, akvaristika, pěstování sukulentních rostlin a chov anglického buldoka Bruníka.