2 min. 
Jako demokrat jsem si byl vědom:
1. jakou roli hrají informace při kompetentním rozhodování;
2. jak křehký je demokratický proces v prostředí, jež přirozeně ctí své představitele, zvláště jsou-li nositeli významných titulů.
Jako místopředseda AS OU, tj. orgánu, jehož hlavní úlohou je právě volba rektora, jsem se rozhodl kýženou a v onom okamžiku podle mě ohroženou demokratičnost volby podpořit.
Můj text nezpochybňoval dnes již bývalého rektora jako člověka, pedagoga či vědce (k tomu oprávněn nejsem a v těchto polohách jsem se jím necítil povinen zaměstnávat), hovořil jsem o něm výlučně jako o vrcholném představiteli OU, jenž ve svém postavení – dosaženém stejnou demokratickou volbou – nezachovává patřičnou zdrženlivost.
Mohl jsem se mýlit? Samozřejmě, že ano. V okamžiku, kdy mi bývalý rektor pohrozil žalobou, jsem mu bezvýsledně nabídl setkání se svědky i setkání osobní, později jsem očekával tvrdý, ale otevřený rozhovor na půdě senátu, kam ovšem – počínaje listopadem – přestal docházet.
21. ledna na mě bývalý rektor podal žalobu na ochranu osobnosti, na Velký pátek jsem převzal zásilku Okresního soudu v Ostravě.
Zvolil jsem si svého právního zástupce, začal shromažďovat důkazy a oslovovat svědky. V této chvíli jsem si již zcela jist, že jsem se nemýlil. V závěru dubna jsme odeslali svoji odpověď soudu.
Hodnotím-li zpětně listopadové a prosincové dění, s uspokojením shledávám, že se zájem o volbu a tím i o budoucí směřování naší univerzity zvýšil, do kultivované diskuse pod blogem se zapojili nositelé různých názorů, počet navrhovatelů vítězného kandidáta se ve druhé volbě zmnohonásobil. Na tom nemůže případný neúspěch v soudním procesu nic změnit.
Přesto by bylo lepší proces vyhrát. Nejen z důvodu, že by to bylo úspornější :). Především proto, aby si členové akademické obce i senátu mohli být svobodou slova jisti a aby se na akademické půdě nemuseli obávat vyjádřit své názory, ať je jejich názorovým soupeřem kdokoliv.
