Máte nutkání stát se na malou chvíli součástí multikulturního prostředí a hlouběji se ponořit do aktuálního tématu? Účastněte se akcí programu Erasmus +!

Díky tréninkovému kurzu, který byl zprostředkován neziskovou organizací z Břeclavi EYCB jsem se mohla v průběhu parných letních dnů věnovat hlouběji migracím a uprchlické krizi. Kurz probíhal v Estonsku, ve městě Laulasmaa, které je vzdáleno 35 km od Tallinu. Kromě Čechů se projektu účastnili i lidé z Itálie, Turecka, Litvy a Estonska, kteří projekt organizovali.Hlavní náplní našeho kurzu bylo poznání migrační teorie detailněji, než je uvedeno v médiích či odborných článcích. Největším přínosem tohoto kurzu pro nás všechny byla návštěva uprchlického Vao centra. Po vystoupení z autobusu se naší skupiny ujala sociální pracovnice Jaana. Usedli jsme do místnosti s kulatým stolem a dozvěděli se, že momentálně žije ve Vau 54 lidí, z nichž je 16 dětí a 11 matek. Lidé pocházejí z patnácti odlišných zemí, jako je například Súdán, Srí Lanka, Irák, Palestina, Afghánistán a jiné. Tito lidé podstoupili přijímací pohovor a nyní čekají na vyjádření úřadů, zda je země přijme a vydá jim patřičné dokumenty či budou čekat déle. Informace se ověřují opravdu poctivě. Vyhledává se přesná vesnice, ze které lidé prchají pryč i konflikty které tomuto rozhodnutí předcházely. Není jednoduché nalézt tyto informace, což je důvod proč vystavení nových dokumentů trvá tak dlouho. V Estonsku se jedná o 7 – 8 měsíců.

Jaká je samotná práce sociální pracovnice v uprchlickém centru podle Jaany?

„Každé ráno se ptám sebe samotné, jaký asi bude tento den? Každý je jiný a nikdy nelze dopředu určit, zda vše proběhne hladce nebo ne. Lidé jsou vděční za naši pomoc. Pokud jsme na ně příjemní, funguje to i naopak. Celá tahle práce je především o lidech.“

Kromě poměrně dlouhého rozhovoru o budově, volnočasových aktivitách a jazykových kurzech se dostáváme k tomu, na co všichni čekáme. Na příběhy tří lidí, kteří se rozhodli opustit své domovy.

Jako první přichází muž v dlouhém oranžovém oděvu s vážnou tváří. Vidím letmý úsměv. To je dobré znamení. Představuje se zvláštní angličtinou. Dle vzhledu soudím, že přišel z Afriky. Ano, pochází ze Súdánu. Má vyšší vzdělání a pracoval na ministerstvu. Říká, že se do Estonska dostal přes Moskvu a že přijel před pár dny. Musí být unavený. Snaží se nám nastínit situaci, proč uprchl, ale jakoby něco zastíral. Necítím upřímnost. Rozhovor ukončuje s úsměvem a my mu děkujeme.

Na dveře zaťuká devatenáctiletý mladík pocházející z Afghánistánu. Mluví s námi srozumitelnou angličtinou. Žije ve Vau už dva měsíce. Předtím byl devět měsíců v detenčním zařízení. Jeho cesta vedla z Afghánistánu přes Irák (kde žil mnoho let). Následovala cesta do Turecka, Řecka a Maďarska, odkud jel autem do Estonska.

Proč sis vybral Estonsko?

„Možná to byl osud, nebyl to původní plán. Dříve jsem netušil, kde Estonsko leží. Znal jsem pouze západní, centrální a severní Evropu. Lidé často mluvili o Švédsku, kde mám spoustu svých přátel. Než jsem opustil svůj domov, chtěl jsem jet do Švédska. Nakonec jsem změnil názor.“

Nesměle se ho ptáme, zda nám může popsat cestu do Estonska. Zprvu se podívá z okna a poté nám řekne o tom, jak byla nebezpečná a zároveň klíčová cesta po moři mezi Tureckem a Řeckem. O tom, jak bylo v Maďarsku uzavřené vlakové nádraží a o zmatku, který tam tehdy vznikl. O pašerácích, se kterými má mnoho zkušeností, ale taky o nocích na ulici a v lese.

„Potkal jsem spoustu lidí, kteří mi pomohli. Dali mi jídlo.“

Tento mladík dostal pozitivní odpověď od úřadů a nyní si hledá ubytování v Tallinu. Chce začít studovat a naučit se profesi, která ho bude bavit. Rozhovor končíme s hlasitým potleskem a děkovnými slovy.

Jako poslední za námi přišla žena malého vzrůstu v tradičním šátku a sukni. Vedle ni přišla copatá holčička. Narodila se v roce 1981 a žije ve Vao centru společně se svým manželem a čtyřmi dětmi již rok. Přicházejí z Kavkazu a původně mluvili pouze jazykem komi. Cestou se naučili mluvit i rusky a estonsky. Vyzařuje z ní dobrota a skromnost. S námi mluví pouze rusky, ale naše organizátorka nám její odpovědi překládá do angličtiny.

„Kulturní šok po příchodu do Estonska jsem nezaznamenala. Byla jsem mile překvapena kolik budov zůstalo zachováno.“

Během svého pobytu ve Vao centru navštěvovala tříměsíční kurz pečení a tím získala certifikát, se kterým snadněji získá práci. Ačkoliv se nechtěla bavit o tom, proč opustili svůj domov, řekla nám:

 „Estonsko je dobrá země, není zde jazyková bariéra pro naše děti.“

Její děti začaly chodit na estonskou školu, kde jsou šťastné a vítané. Mohou se věnovat i kroužkům, které škola nabízí a nedávno se účastnily pěti denního letního tábora.

Více informací o průběhu tohoto projektu:

https://adelesrucksack.wordpress.com/2016/07/28/2-home-sweet-home_vao-centrum/#more-1148