Mezinárodní den žen a dívek ve vědě má připomínat, že rovné podmínky ve vědě stále nejsou samozřejmostí. Přestože se o tomto tématu někdy mluví jako o „přehnaném“ nebo „okrajovém“. Jaká je realita?

Realita je taková, že mnoho žen ve vědě stále naráží na bariéry, které si lidé mimo akademické prostředí často neumějí představit.

Pro mě osobně je být ženou ve vědě splněním snu. Věda, konkrétně biologie, je něco, co mě dlouhodobě baví a naplňuje, ale zároveň je to profese, do které člověk musí investovat obrovské množství času, energie a často i osobních kompromisů. A právě tady podle mě vzniká problém. Akademický systém je v mnoha ohledech stále nastavený tak, že lépe odpovídá životnímu modelu, který historicky více vyhovoval mužům.

Vidím i konkrétní kroky na úrovni institucí, například vznik dětských skupin a školek při výzkumných institucích, návratové granty po rodičovské dovolené, možnost částečných úvazků nebo zavádění plánů genderové rovnosti

Za důležité považuji i fakt, že ženy v České republice tvoří jen zhruba 25 % vědeckých pracovníků, což patří k nejnižším hodnotám v Evropě. Přitom počet studentek a absolventek vysokých škol dlouhodobě roste. To ukazuje, že problém není v nedostatku schopností nebo zájmu žen o vědu, ale spíše v tom, že v průběhu kariéry z různých důvodů odcházejí nebo se do vyšších pozic dostávají výrazně pomaleji.

V posledních letech zároveň vnímám i pozitivní změny. Téma žen ve vědě se častěji objevuje ve veřejné debatě a přestává být uzavřené jen v akademickém nebo „feministickém“ prostoru. Vidím i konkrétní kroky na úrovni institucí, například vznik dětských skupin a školek při výzkumných institucích, návratové granty po rodičovské dovolené, možnost částečných úvazků nebo zavádění plánů genderové rovnosti. Tyto věci jsou důležité a podle mě nezbytné, pokud chceme, aby ženy ve vědě měly skutečně srovnatelné podmínky.

Je ale důležité dodat, že problematika žen ve vědě není jen o mateřství. Často jde o to, že systém stále dostatečně nepočítá s tím, že ženy mohou mít jiné životní podmínky než muži a zároveň na ně bývají kladena odlišná společenská očekávání.

Souvisí to i s akademickou kulturou, která je tradičně velmi výkonová, kompetitivní a postavená na dlouhodobé nejistotě. Krátkodobé smlouvy, tlak na publikace, granty, povinné mobility a vysoké pracovní nasazení o víkendech, svátcích i v noci – to je náročné pro každého. Ženy do toho však často vstupují ještě s další vrstvou očekávání spojených s rodinou, péčí o domácnost nebo s tím, jak by měly „správně“ působit a vystupovat.

Jak se jako žena na univerzitě cítíte?

Dnes se jako žena na univerzitě cítím dobře, ale nebylo to automatické. Musela jsem si najít své místo a hlavně tým, ve kterém se dá pracovat v bezpečném a podporujícím prostředí. Akademie je prostředí, které umí být skvělé, ale také velmi tvrdé. Myslím si, že ženy často prožívají tento tlak intenzivněji, mimo jiné i proto, že jsou častěji vychovávány k empatii, přizpůsobování a menší míře přímého prosazování vlastních potřeb.

Jakou roli v tom, zda se ženy věnují vědě, hraje přístup vedoucích nebo školitelů a školitelek?

Zásadní. Instituce se mění pomalu, ale každodenní realitu pracovního prostředí tvoří konkrétní lidé. Podporující vedení, férové hodnocení, respekt a schopnost vytvářet podmínky pro růst jsou v praxi často rozhodující. Naopak špatné vedení nebo stereotypní přístup mohou vést k tomu, že žena z akademie odejde, i když má talent a motivaci.

Situace se podle mě vyvíjí pozitivně, ale v celospolečenském i institucionálním měřítku stále pomalu. Právě proto je důležité o těchto tématech mluvit nejen na univerzitách, ale i doma a v médiích. Pokud změna shora trvá dlouho, je potřeba, aby se posouvala i zdola, skrze jednotlivce, konkrétní zkušenosti a otevřenou diskusi. Velmi cením i všechny symbolické akce, jako je například změna názvu Noci vědců na Noc vědy.

Věřím, že budoucnost žen ve vědě bude už jen lepší. Vidím, že se věci postupně mění, a i malé kroky mají často okamžitý dopad. Věda nemá pohlaví a je škoda přicházet o talent jen kvůli tomu, že systém není nastavený tak, aby byl skutečně dostupný pro všechny. Otevírání těchto debat je podle mě zásadní – jedině tak se můžeme dostat k tomu, aby ženy ve vědě nebyly vnímány jako výjimka, ale jako přirozená a běžná součást vědeckého prostředí.