Zápisky z Číny: Jak jsem se naučil jezdit metrem…

Autor: David Miffek , 25. 10. 2019

Je obecně známo, že u nás v Ostravě se cestováním podzemkou myslí rázovitá jízda důlními vozíky. Jak si tedy poradil náš ostřílený student a zahraniční korespondent David Miffek v čínském metru? Již brzy se těšte na další zážitky z dalekého Orientu!


Ve 21. století snad umí jezdit metrem každý… Každý – až na mě. Tedy, metro v Evropě mi problém nedělá, ale s tím čínským je to o poznání horší…

Již přes měsíc jsem lektorem českého jazyka na Hebei GEO University ve městě Š´-ťia-čuang (Shijiazhuang). Že jste o tomto hlavním městě provincie Hebei, která obepíná Peking, nikdy neslyšeli? Buďte v klidu, já do doby, než jsem nabídku lektorátu začal brát vážně, taky ne… A přeci se jedná o město s 10 miliony obyvatel, v čínském měřítku relativně malé, kde jezdí dvě linky metra.

Jednoho dne mi můj student Adam nabídl, že mě naučí jezdit autobusem a metrem. Po téměř měsíční aklimatizaci v kampusu (do centra města jsem vyrazil i před tím, ale vždy mě tam někdo vzal taxíkem) jsem tuto nabídku rád přijal. A tak se naše role vyměnily. Z učitele se stal pozorný žák a ze studenta ochotný a vynikající učitel!

V autobuse můžete platit pomocí všudypřítomného Alipay nebo WeChat Pay. Samozřejmostí je i platba v hotovosti. Nastupuje se pouze předními dveřmi u řidiče a hotovost se vhazuje do pokladničky (1 jüan, asi 3,20 Kč). Tady tedy žádný zádrhel nebyl…

Žádný problém nenastal ani v metru. Když máte tak skvělého učitele, jízdenku si zvládnete koupit i v automatu, kde je nastavená čínština. Velkým rozdílem oproti České republice je, že v metru musí každý cestující projít bezpečnostní kontrolou – tedy procházíte rámem a batoh nebo kabelka projede rentgenem.

Takto nabušený zkušenostmi jsem se jednoho nedělního odpoledne, když jsem se nudil, rozhodl vyrazit na výlet do centra města. Cesta autobusem byla hladká, ale pro zpáteční cestu do kampusu jsem se rozhodl využít metra s přestupem na autobus. Koupil jsem si jízdenku v automatu (nastavit jde i do angličtiny), zaplatil 3 jüany (asi 10 korun) a chystal se na kontrolu. Slečnu nejvíce zaujaly mé klíče, kde mám připevněný otvírák na pivo (úplně neholduju otvírání piva zuby). Ona neuměla česky/německy/anglicky/polsky, tedy jazyky, kterými víceméně vládnu, já zase neumím čínsky. Nakonec jsme se nějak domluvili, že to opravdu není zbraň a já nejsem evropský terorista (třeba v Moskvě na letišti to nikoho nevzrušilo; tady je krásně vidět přístup k alkoholové kultuře a popíjení piva). Myslel jsem si, že prohlídka je u konce, beru si batoh a chystám se k turniketu.

Nějak jsem si ale neuvědomil, že v batohu mám láhev s vodou. Proto mě okamžitě odchytil slečnin kolega a ať batoh otevřu. Tady už jsem cítil, že to tak jednoduché nebude… Slečna, která mi odhalila otvírák, se tvářila spokojeně a já se snažil použít všechen svůj jazykový arsenál. Po tom, co jsem vystřílel všechen prach, jsem zjistil, že tady si bez čínštiny neškrtnu. Nějak mi nechtěli věřit, že je to jen voda. Podrobili to opravdu zevrubné prohlídce, dokonce i přičichli, chtěl jsem jim nabídnout, ať klidně ochutnají, ale raději jsem své žerty nechal stranou… Nakonec mě propustili dál i s láhví vody…

Přátelé, řeknu vám jednu věc… Byl jsem zpocený až… Takže teď už pořádně vím, jak se jezdí metrem! Jen mě trošku štve, že jsem asi zklamal svou babičku, která mi před odjezdem kladla na srdce: „Kluku, hlavně tam v tý Číně neudělej žádnou vostudu!“