Jsou místa, kam se všichni rádi vracíme. Pro Romana Fantu je to jeho rodný Frýdlant nad Ostravicí a Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity. Místo, odkud se odrazil do světa velké vědy a kde má dodnes silné vazby. Moderní věda totiž nezná hranice a i tisíce mil lze snadno překonat pomocí několika kliknutí myší. Právě absolvent Katedry fyziky je dalším hrdinou našeho cyklu Příběhy.

Romane, jaké jsou pro tebe návraty na fakultu?

Moc příjemné. Snažím se sem zastavit pokaždé, když jsem v Česku a navštívit členy skupiny fyziky nanostruktur i další kolegy z  Katedry fyziky. Ty vazby nejdou jen tak přetrhat. A i když jsem 9000 kilometrů daleko a dělí nás časový posun devíti hodin, se svým bývalým školitelem Matúšem Dubeckým stále vědecky spolupracujeme.

V současnosti působíš na americké Stanfordské univerzitě. Čemu se tam věnuješ?

Jsem součástí centra, které se zabývá heterogenní katalýzou. S kolegy propojujeme teoretické a experimentální přístupy při studiu katalýzy na površích různých materiálů a jejich vlastností. Laicky řečeno, provádíme počítačové simulace, abychom předpověděli, jak se chovají jednotlivé částice v materiálech a na jejich površích.

Jak se vůbec začínající vědec dostane na Stanfordskou univerzitu?

Asi si stačí vybrat správný obor a číhat na příležitost (smích). Mám tu výhodu, že se věnuji velmi specifické metodě, konkrétně kvantovému Monte Carlu, kterou jsem se naučil od svého školitele na Ostravské univerzitě Matúše Dubeckého. Na internetu jsem tehdy natrefil na nabídku postdoktorské pozice na Stanfordu a bylo jasné, že je to jedinečná příležitost. V Ostravě mě na katedře všichni podpořili, ať do toho jdu, tak jsem se přihlásil a vybrali mě. Ale jak jsem říkal, ta metoda je velmi specifická a moc lidí na světě ji neumí. A Stanford je pro mě ideální, protože umožňuje přístup k obrovským superpočítačům, které jsou potřeba pro naše simulace.

Jak moc je poznat, že jsi na jedné z nejprestižnějších univerzit?

Když jsem potkal některé kolegy, tak mi spadla brada. Přestože jsou mladší než já, mají někteří víc citací a publikací než někteří profesoři v Česku. Tlak a konkurence jsou neskutečné, člověk musí pracovat někdy i přes víkendy a opravdu nejde dát si nohy na stůl a nic nedělat. Ta možnost spolupracovat s předními experty, mít možnost zajít si na přednášky laureátů Nobelovy ceny, je k nezaplacení. Systém je navíc nastavený tak, aby se člověk posouval. Každý týden máme týmové meetingy, kde sdílíme data, výzkumy a novinky z oboru, což mi dost pomáhá propojit teoretické a experimentální poznatky.

Tlak a konkurence jsou neskutečné, člověk musí pracovat někdy i přes víkendy a opravdu nejde dát si nohy na stůl a nic nedělat.

Takže na nějaké poznávání Ameriky moc prostor nemáš…

Moc ne. Hlavně na začátku to bylo hodně intenzivní, ale pár možností podívat se i mimo krásný kampus Stanfordu jsem už měl. Prošel jsem oblast Sanfranciského zálivu, trochu Kalifornii, byl jsem na konferencích v San Diegu, Chicagu, Argonne National Laboratory a Minneapolis. Díky spolupráci s dalšími institucemi se člověk dostane i na místa, kam by se jinak nepodíval. Ale i když toho času není moc, snažím se navštívit muzea, procházet se v kampusu i po okolí, abych nechal mozek vypnout a načerpal inspiraci.

Jak složitá pro tebe byla aklimatizace v USA?

Dva roky před nástupem na Stanford jsem byl na stáži v americkém Pittsburghu, takže jsem zhruba věděl, do čeho jdu. Už v Ostravě jsem byl zvyklý fungovat v mezinárodním týmu, ale to, jak se mi v Americe zlepšila angličtina a povedlo se mi odbourat strach z mluvení, to jsem asi ani sám nečekal. Přesun za moře je samozřejmě velká změna, ale myslím si, že to žádný extrém nebyl a zvládl jsem ho dobře. Snad jen pracovně je to náročnější, protože katalýza je pro mě nový obor.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Paradoxně se moc oproti Ostravě nezměnil, jen se všechno musí dít mnohem rychleji. Samostudium je mnohem výraznější než v Česku a člověk se neustále učí nové metody a propojuje je s experimenty. Každý den přináší nové výzvy a člověk se musím pořád plně soustředit. Hodně mi ale pomáhají kolegové i vedoucí.

Kam by ses chtěl v budoucnu posunout?

Ta metoda mi otevírá hodně dveří. Sice je výpočetně drahá, ale její aplikovatelnost je vysoká, protože jiné metody nedokážou tak kvalitně předpovídat vlastnosti materiálů. Obrovské společnosti jako Google, Apple a Meta investují ve velkém do výzkumu různých materiálů a hodně mých kolegů z akademického prostředí se k nim přesunulo. Budoucnost je tedy otevřená.

Přesto mi to nedá, máš nějakou konkrétnější představu?

Rád bych měl vlastní tým na univerzitě a propojil teoretické znalosti s experimentálními. Ale vzhledem k obrovské konkurenci nedokážu říct, jestli to bude právě na Stanfordu. Nicméně nebráním se ani pozici v průmyslu, pokud by byla zajímavá a umožnila dělat výzkum aplikovatelný na reálné materiály a technologie. Ty možnosti jsou neskutečné – přes zátoku je Berkeley s Lawrence Livermore National Laboratory a Stanford je v srdci Silicon Valley. Ale jsem realista, hlavní je teď pro mě získávání zkušeností a budování základny pro náš tým.

Věděl jsi vždycky, že chceš dělat fyziku nanostruktur?

To ani náhodou. Až do svých 18 let jsem nevěděl, co budu dělat. Na střední jsem zamířil na obchodní akademii, protože jsem nechtěl na gympl. Dlouho to vypadalo, že skončím spíš jako ekonom. Vzpomínám si, že jsem seděl na první nebo druhé hodině ekonomických teorií a došlo mi, že to není to, co chci dělat. Úplně se to pak zlomilo v posledním ročníku, kdy mě fyzika a věda zaujaly více než ekonomické teorie a účetnictví.

Čím si tě po maturitě získala Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity?

To rozhodnutí bylo ryze praktické. Byla blízko mého domova a na Dni otevřených dveří mě zaujalo rodinné a komorní prostředí fakulty. Hodně velkou roli hrála i nabídka oborů. Po maturitě jsem si na Ostravské vybral kombinaci fyziky a matematiky se zaměřením na učitelství, ale postupně mě víc a víc lákala čistě věda.

Jak těžký byl pro tebe přechod z obchodní akademie, kde člověk tolik fyziky nemá?

Ze začátku to bylo hodně těžké. Musel jsem dohánět učivo z fyziky a matematiky, které moji spolužáci z gymnázií nebo specializovaných lyceí už měli za sebou. Dál mě hnalo hlavně samostudium, kdy jsem musel vše zvládnout, abych udržel krok se spolužáky i s vysokoškolským studiem. Kromě toho mi pomohli i vyučující, kteří byli vždy otevření a ochotní pomoct, takže se mi podařilo vše dohnat už během prvního ročníku. Co si pamatuju, tak nejvíc zabrat mi dala ve fyzice elektřina a magnetismus, protože toho učiva je tam opravdu hodně. V matematice jsem měl dobré základy z obchodní akademie, ale potrápily mě ty abstraktnější předměty, jako algebraické struktury nebo teorie množin. Ta počáteční motivace a disciplína mi pak daly pevný základ pro další studium.

Proč tě zaujala právě fyzika nanostruktur?

Hlavně tím, že dokáže propojit teoretické poznatky s experimenty. Už během magisterského studia mě fascinovalo, jak lze pomocí počítačových simulací zkoumat vlastnosti materiálů na nejmenší úrovni a předpovídat jejich chování. To bylo úplně jiné než čistě teoretické předměty nebo ekonomické teorie na obchodní akademii. Bylo tam poznání, výzva a možnost něco objevovat a měnit. Právě ta kombinace teorie, experimentu a simulací mě nadchla natolik, že jsem se na doktorátu rozhodl věnovat fyzice nanostruktur naplno. Tím klíčem k vědě ale byli lidé na fakultě,hlavně na Katedře fyziky. Ten tým je mezinárodní a zázemí fakulty může člověka posunout natolik, že jednou zamíří na mnohem prestižnější adresy.

Bylo tam poznání, výzva a možnost něco objevovat a měnit. Právě ta kombinace teorie, experimentu a simulací mě nadchla natolik, že jsem se na doktorátu rozhodl věnovat fyzice nanostruktur naplno.

Máš nějaký citát, kterým se řídíš, a který tě žene dál?

Mám jeden od Carla Sagana, který říká, že člověk by měl mít hlavu otevřenou, avšak ne tak, aby z ní mozek vypadl. Je to pro mě taková připomínka, že je důležité být otevřený novým myšlenkám, ale zároveň kriticky přemýšlet a zachovat si zdravý rozum.

Doporučil bys středoškolákům Ostravskou univerzitu?

Určitě ano, protože fakulta nabízí kombinaci rodinného, komorního prostředí a kvalitního vědeckého zázemí. Učitelé jsou vstřícní a otevření, a i když to zní jako klišé, student na Ostravské opravdu není jen číslo. Nabídka předmětů je navíc široká a umožňuje zapojení do výzkumu už během bakalářského a magisterského studia. A právě tato kombinace příležitostí a podpory vás může připravit na studium i kariéru na prestižních pracovištích napříč světem.

Co bys vzkázal všem, kteří se chtějí věnovat vědě?

Určitě ať se ji nebojí a zkusí se jí věnovat. Právě zkušenosti a experimentování nás posouvá nejvíc. Nemusí mít všechno perfektně naučené od začátku. Důležitá je zvědavost a ochota učit se. Hlavně ať se nenechají odradit složitostí nebo tím, že někteří spolužáci mají lepší základ. Důležité je samostudium, motivace a aktivní zapojení do výzkumu. A když se naskytne možnost, nebojte se ji využít, i když na první pohled to vypadá jako „mission impossible“. Vím, o čem mluvím, mě to nakonec dostalo až na Stanford. (smích)

Krátkou upoutávku na rozhovor s Romanem Fantou najdete na Instagramu zde.
Delší rozhovor už brzy najdete na našem Youtube kanálu.