Yelyzaveta Mys je klavíristkou a studentkou Ostravské univerzity pocházející z Ukrajiny. Přišla k nám z Doněcku, který je již osm let v okupaci. Odejít ze své země se rozhodla právě na začátku tohoto konfliktu a od té doby žije v Česku. Jak říká: „Měla jsem štěstí, že jsem začala sbírat doklady a připravovat všechny papíry s předstihem. Takže nejsem uprchlík, ale od začátku jsem student. Válku jsem však zažila a je to část mého příběhu.“ Nyní prožívá válečný konflikt odehrávající se na Ukrajině podruhé, a my jí tímto upřímně děkujeme za rozhovor a její otevřené sdílení.

Úplně na začátek bych se tě ráda zeptala, co tě přivedlo ke hře na klavír?

Myslím si, že mě tímto směrem nikdo vyloženě nevedl, ale stalo se to nějak přirozeně, protože jsem vždy měla štěstí na výborné pedagogy. Doma jsme měli klavír a jakmile jsem se začala trošičku více hýbat, tak jsem se „hýbala okolo klavíru“. Ve čtyřech letech mě maminka naučila hrát stupnice v rychlém tempu, obouručně a odvedla mě do základní umělecké školy. Moje paní učitelka vyzkoušela mé sluchové schopnosti, rytmické cítění a další základní věci, které by mělo dítě být schopné vnímat. Ale byla jsem ještě příliš maličká na to, abych mohla navštěvovat základní uměleckou školu, tak jsme dostali doporučení na skvělou paní učitelku. Jak jsme později zjistili, tato paní učitelka bydlela hned vedle nás, a tak vždycky když skončila v práci, chodila učit ještě mě.

Nejdříve jsi studovala na Ukrajině a následně si ve svých studiích musela pokračovat u nás v Česku. Mohla by si popsat, jak to probíhalo?

Na Ukrajině jsem odmaturovala pod vedením úžasné paní profesorky, se kterou jsem měla čest setkat se a rozvíjet se i profesně. Následně jsem ve své zemi ještě rok studovala hudební akademii. Nicméně u nás se maturita skládá dříve, a tak jsem v Česku musela udělat ještě tři zkoušky navíc, aby mi seděly hodiny podle českého vzdělávacího systému a mohli mi tak uznat maturitu. Navíc jsem se ještě rok učila česky a v té době jsem zároveň byla přijata na Pražskou konzervatoř do třetího ročníku. Tam jsem studovala od třetího po šestý ročník a tady v Ostravě dokončuji třetí ročník bakalářského studia. Podávala jsem si přihlášky na pět vysokých škol a všude mě vzali, ale chtěla jsem vyloženě do Ostravy. Pokaždé, když jsem přijela na konzultaci, tak jsem měla pocit, že jsou tady pedagogové opravdu vstřícní a věnují se svým studentům. To mě tady přitáhlo. Chtěla jsem se učit stále něco nového, abych mohla být lepší verzí pedagoga pro mé žáky.

Takže chceš především vyučovat hru na klavír?

V současné době už učím, nicméně před tím, než jsem s tím začala, tak by mě nikdy nenapadlo, že něco takového budu dělat. Dostala jsem se k tomu náhodou, začalo mě to bavit a doteď mě to naplňuje. Když pracujete s dětmi, a když druhé učíte, tak se toho zároveň nejvíce naučíte o sobě. Chtěla bych v tom i nadále pokračovat, ale protože je nyní válka, tak cítím, že bych mohla dělat i něco jiného. Jsem typ člověka, který vstoupí s chutí do čehokoliv. Baví mě spousta věcí a myslím si, že každá změna může být dobrá.

Podávala jsem si přihlášky na pět vysokých škol a všude mě vzali, ale chtěla jsem vyloženě do Ostravy. Pokaždé, když jsem přijela na konzultaci, tak jsem měla pocit, že jsou tady pedagogové opravdu vstřícní a věnují svým studentům.

Máš nějakou vizi do budoucna?

Nyní uvažuji spíš o tom, jak více pomáhat lidem. Hledám nějaký smysl – v čemkoliv. Učit děti, mít vliv na jejich budoucnost, naplnit je hudbou, radostí, skvělými zážitky a vzpomínkami ze zábavných hodin mi vždycky připadalo to nejlepší, co můžu dělat. Teď si ale nejsem jistá, zda by nebylo lepší organizovat například koncerty pro umělce, kteří prchají z války. V tuto chvíli přemýšlím jen nad situací na Ukrajině a uvažuji jen v tomto rámci. Chtěla bych například koordinovat lidi, protože jsem tady v Čechách nějakou chvíli a mám určité kontakty, za které bych byla nesmírně ráda v době, kdy jsem já sama prchala z války. V té době nám skoro nikdo nepomáhal, jelikož to ve společnosti ještě tolik nerezonovalo. Jednoduše bych chtěla být co nejvíc užitečná pro ty, kteří přišli o všechno.

V tuto chvíli přemýšlím jen nad situací na Ukrajině a uvažuji jen v tomto rámci. Chtěla bych například koordinovat lidi, protože jsem tady v Čechách nějakou chvíli a mám určité kontakty, za které bych byla nesmírně ráda v době, kdy jsem já sama prchala z války.

V současné době to pro tebe musí být náročné. Mohla bys mi popsat, jak situaci prožíváš?

To je nepopsatelné. Lidstvo by mělo vymyslet nějaká nová slova, protože to, co se teď děje, na to prostě slova nemáme. Na to nám nikdo nedal k dispozici pojmy… Je to neuvěřitelně těžké. Jak řekla jedna ukrajinská moderátorka, která se musela skrývat s dětmi ve sklepě, zatímco její manžel dobrovolně bránil hlavní město – pokaždé, když nastane další tragédie, v každém člověku z Ukrajiny něco uvnitř zemře. To je přesně to, co cítím. Nebrečím, už mi došly emoce, ale něco uvnitř mě prostě padá dolů.

Proč považuješ za důležité, aby se lidé zapojovali a pomáhali druhým?

Protože pokud každý udělá alespoň něco, tak to co nejdříve skončí. Mám pocit, že si lidé současné situace dostatečně nevšímají, dostatečně se nezapojují, řeší jiné věci anebo nedělají vůbec nic. Přitom pokud každý udělá alespoň něco, tak je to zaprvé o sto procent více, než když se rozhodneme neudělat vůbec nic a zadruhé efekt motýlích křídel prostě funguje. Dnes jsem viděla krátké animované video, ve kterém nad Ukrajinou letělo ruské letadlo, které zneškodnil ukrajinský voják. Tomuto vojákovi před událostí dobrovolnice dovezla speciální neprůstřelnou vestu. Předtím muž, který pracoval v potravinách, a i přes válečný stav podporoval ekonomiku, vydělal peníze a dal je dobrovolnické organizaci. No a ještě předtím do těchto potravin přišla matka, která šla po práci koupit svým dětem něco dobrého. Každý z nich tím pádem pomohl.

Mám pocit, že si lidé současné situace dostatečně nevšímají, dostatečně se nezapojují, řeší jiné věci anebo nedělají vůbec nic. Přitom pokud každý udělá alespoň něco, tak je to za prvé o sto procent více, než když se rozhodneme neudělat vůbec nic a za druhé efekt motýlích křídel prostě funguje.

Víš o nějakých konkrétních projektech tady v Ostravě, do kterých by se mohli lidé zapojit?

V současné době je velké množství organizaci, sbírek a projektů. Tady v Ostravě uprchlíkům pomáhá například Rescue team Ostravak. Právě pod touto organizací jsme nabízeli pomoc na nádraží těm, co zde přijížděli. Ostravská univerzita pořádá jazykové kurzy, poskytuje psychologickou pomoc a finanční podporu studentům, organizuje různé akce na podporu a spolupracuje s partnerskými institucemi z Ukrajiny. Dále je na Černé louce centrum pro registraci uprchlíků, tam také potřebují pomoct. Nicméně při přímé práci s uprchlíky je velice důležité umět jazyk, pokud člověk neumí ukrajinsky, tak samozřejmě existují humanitární sbírky – každý může pomoct finančně, hmotně či odvozem materiálů autem. A také upřímný úsměv je pro některé o sto procent více než nic.

Jakým způsobem pomáháš ty sama?

Kdykoliv, když potkám nějaké lidi z Ukrajiny, kteří očividně neví, co dělat, jdu jim naproti. Řeknu, že jsem dobrovolnice a předám jim svůj kontakt, kdyby cokoliv. Jsou velice vděční, že mají číslo na někoho, komu se dívali do očí a mají tak lepší pocit. I když třeba nezavolají, tak jim alespoň pošlu nějaké odkazy, kde můžou vyhledat například práci nebo školy a školky. Dále tlumočím, vyjednávám a také koordinuji ty, kteří jsou ochotní nějak pomáhat – někdo nabídne ubytování, někdo práci, lékařskou pomoc, účast v projektu na podporu UA, nebo vezmou nějakou rodinu na výlet. Rovněž spolupracuji s Českou televizí, kde vysíláme zpravodajství v ukrajinštině – poskytujeme stručné informace a užitečné kontakty. To má obrovský smysl a obrovskou odezvu.

Rovněž spolupracuji s Českou televizí, kde vysíláme zpravodajství v ukrajinštině – poskytujeme stručné informace a užitečné kontakty. To má obrovský smysl a obrovskou odezvu.

Co ti v této situaci pomáhá si odpočinout a naladit se zpátky na sebe?

Moji rodiče jsou stále v okupované oblasti. Ti jsou důvodem, proč se držet. Chodím do práce, chodím na univerzitu, pomáhám a snažím se u toho opravdu vypadat alespoň nějak „zdravě“. I když občas to nejde. Uvedla bych to na příkladu Beethovena, který začal ztrácet sluch v době Velké francouzské revoluce, zatímco všude okolo padaly dělové střely. Skrýval se ve sklepech a psal dopisy přátelům o tom, jak je to neuvěřitelně těžké. O tom, jak to fyzicky bolí, a že by nejraději spáchal sebevraždu, ale nemůže si to dovolit, protože si uvědomuje, že jeho život ještě může někomu posloužit. Neexistuje na to recept, protože to každý prožívá po svém a nálada je v tuto chvíli jako na houpačce. Nejlepší však asi je obklopovat se lidmi a také se řídit pravidlem: „Čím větší zlo pozoruješ, tím větší dobro konej.“

Jsem ráda za tvoji upřímnost, díky které můžeme vidět, nakolik je tato situace psychicky náročná pro lidi z Ukrajiny. Chtěla bys na závěr sdělit něco, co doposud nezaznělo?

Ráda bych se zmínila o benefičním koncertu, který jsme pořádali. Byl to druhý den invaze a bylo to hodně narychlo. Večer před tím jsem psala svým kamarádům, kteří na koncertě nakonec účinkovali, jestli by byli ochotni zahrát. Probudila jsem se pak ve tři ráno a mluvila jsem telefonicky s mámou… Rodiče jsou neskutečně stateční. Říkám si, že jsem oproti nim ostuda, když vidím, jaké emocionální houpačky mám… Nicméně jakmile jsme hovor ukončily, přemýšlela jsem nad tím, co mám dělat, kam a za kým mám jít. Nakonec jsem se rozhodla navštívit Poradenské centrum Ostravské univerzity.

Mezitím spojení s mými rodiči přestalo fungovat a ve mně stoupalo napětí. Když jsem do Poradenského centra přišla, dveře byly zamčené, a tak jsem vstoupila do nějakých vedlejších. Řekla jsem, že jsem studentka z Ukrajiny, a že bych chtěla uspořádat benefiční koncert, na kterém uděláme sbírku. Okamžitě mi nabídli místo k sezení, kávu a seběhlo se celé patro, které po zbytek dne společně pracovalo na tom, abychom tento nápad mohli uskutečnit. To, co pro mě udělali, byla obrovská podpora a neuvěřitelný zážitek, že se vůbec něco takového může povést.

Chtěla bych tím pádem mockrát poděkovat Centru marketingu a komunikace OU, Poradenskému centru OU a panu děkanovi Fakulty umění doktoru Michalu Kalhousovi a také kamarádům, kteří ten večer hráli – Oleksij Bujmistr, Sergey Shekhovtsov a Iva Žurková – podali neskutečný výkon. Sál byl plný lidí, kteří byli ochotní podpořit moji rodnou zem, i když se o koncertě dozvěděli teprve několik chvil před jeho začátkem. Byli vděční za krásnou hudbu, zážitek a pocit, že jsou součástí něčeho dobrého. Ta hudba byla někde zevnitř, protékala skrz všemi. Bylo to natolik upřímné. Ještě ten večer jsem se konečně dovolala rodičům, kteří brečeli štěstím, když se dozvěděli, jak to celé dopadlo.

Ta hudba byla někde zevnitř, protékala skrz všemi. Bylo to natolik upřímné. Ještě ten večer jsem se konečně dovolala rodičům, kteří brečeli štěstím, když se dozvěděli, jak to celé dopadlo.