Bahenní sopky jsou místa v krajině, odkud na povrch občas vystupuje směs vody, plynu a bahna z podzemí. Navenek se chovají trochu jako „běžné sopky“, jen z nich namísto lávy vyvěrá bahno. Laik si je může představit jako jednorázové výbuchy, po kterých zůstane v krajině chaotická stopa rozteklého bahna. Nový výzkum z Ázerbájdžánu ale ukazuje, že některé dlouhé bahenní proudy nevznikají při jedné velké erupci – postupně rostou a mohou se po krajině pohybovat i desítky let, podobně jako ledovec.

Plazící se bahenní sopka

Mezinárodní tým vědců se zaměřil na jednu z nejaktivnějších bahenních sopek na světě – Lokbatan. Z jejích kráterů se vine víc než kilometr dlouhý proud bahna, který byl dlouho považován za výsledek jediné mohutné erupce. Jenže pozorování vědcům ukázala něco jiného.

„Po menší erupci jsme si všimli čerstvých trhlin podél okrajů starého bahenního proudu. Začalo nám docházet, že se nepohybuje jen nové bahno, ale celý starý útvar,“ popisuje za výzkumný tým geofyzik Petr Brož z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR.

foto: Petr Brož, Geofyzikální ústav Akademie věd ČR

Nové bahno rozpohybuje staré

Podle výzkumu funguje mechanismus překvapivě jednoduše. Při každé erupci se v okolí kráteru ukládá nová vrstva bahna. Ta sama o sobě nemusí být velká, ale postupně přitěžuje starší vrstvy pod sebou. Právě tím se celý proud začne pomalu posouvat po svahu.

Vědci to přirovnávají k ledovci, kde nový sníh na povrchu zvyšuje hmotnost a pomáhá ledovci „téct“. Podobně i nové bahno pomalu rozhýbává celý systém.

Satelitní snímky a měření ukázaly skutečnost

Pomocí satelitních měření a terénních dat vědci zjistili, že se celý bahenní proud může pohybovat kontinuálně – velmi pomalu, často jen o několik centimetrů až metrů za rok.

„Využili jsme radarových satelitních snímků z evropských družic Sentinel-1 za období 2014 až 2024. Ty jsme zpracovali pomocí metody tzv. radarové interferometrie, která je schopná zachytit i velmi malé deformace povrchu v řádu milimetrů za rok. Díky tomu jsme mohli sledovat pohyb proudu za celé období,“ říká doktor Michal Břežný z Katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.

Satelitní radar navíc ukázal, že pohyb není omezen jen na čerstvé výlevy, ale týká se i starších částí proudu. Geofyzikální měření zároveň odhalila vrstvu nasycenou vodou několik desítek metrů pod povrchem. Ta funguje jako jakási „kluzná zóna“, po které se celý bahenní masiv snáze posouvá.

foto: Petr Brož, Geofyzikální ústav Akademie věd ČR

Nejde jen o Lokbatan

Podle vědců rozhodně nejde o jev spjatý s jedinou sopkou.

„Když jsme analyzovali desítky dalších bahenních sopek v Ázerbájdžánu, našli jsme podobné známky pomalého pohybu na mnoha z nich. Na některých lokalitách se proudy posouvají o desítky metrů během několika desetiletí,“ říká Caroline Fenske z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR.

To naznačuje, že jde o obecnější mechanismus, který byl dosud přehlížen. Na první pohled jde o pomalý a nenápadný proces. Jenže bahenní sopky se často nacházejí v blízkosti ropných a plynových polí, potrubí nebo silnic. Pokud se celé bahenní těleso dokáže dlouhodobě pohybovat, může to znamenat riziko pro infrastrukturu, která byla původně považována za stabilní.

foto: Petr Brož, Geofyzikální ústav Akademie věd ČR

Krajina, která není nehybná

Závěry vědců mění nejen pohled na samotné sopky, ale i na to, jak se v jejich okolí plánují a monitorují stavby. Ukazuje se, že i zdánlivě „mrtvé“ geologické útvary mohou být ve skutečnosti dlouhodobě aktivní a pomalu se proměňují.

Bahenní proudy v Ázerbájdžánu tak nejsou jen stopou po dávné erupci, ale spíš pomalu se pohybujícím geologickým tělesem, které se neustále přetváří.

A právě to je možná největší překvapení celého výzkumu: krajina, která vypadá neměnně, se může ve skutečnosti pomalu plazit vpřed.

foto: Petr Brož, Geofyzikální ústav Akademie věd ČR