Vydejte se s Přírodovědeckou fakultou po stopách obyvatel údolí Pankisi

Autor: , 16. 1. 2019

Atrium budovy L na Hladnovském kopci patří novým tvářím. Tentokrát ale nejde o zahraniční studenty nebo nováčky z prvního ročníku. Zdi reprezentativního prostoru zdobí biografické portréty Kistů z údolí Pankisi.


Průsmyk Abano. Foto: Vincenc Kopeček

Snímky gruzínské etnické menšiny vznikly v rámci projektu, do kterého se spolu s pražskými kolegy zapojili studenti katedry sociální geografie a regionálního rozvoje. Ti během zahraniční exkurze do Gruzie navštívili i údolí Pankisi obývané etnickou menšinou Kistů neboli „gruzínských Čečenců“. Studenti s vybranými představiteli kistské komunity provedli narativní rozhovory, na jejichž základě vznikly biografické medailonky. Ty následně tvářemi doplnil Gurjeet Singh, v Londýně žijící fotograf, který dlouhodobě podporuje rozvoj kistské komunity.

Důvod, proč se předmětem zájmu stali zrovna Kistové, je prostý. Obyvatelé zdánlivě nenápadného údolí na úpatí kavkazských hor se potýkají s několika závažnými problémy, jejichž kořeny sahají do přelomu 20. a 21. století. Do údolí tehdy přišlo několik tisíc uprchlíků z válkou zmítaného Čečenska, které sice Kistové vlídně přijali, avšak zdvojnásobení počtu obyvatel v již tak chudém údolí vedlo k nárůstu kriminality, obchodu s drogami, zbraněmi apod. Až do roku 2003 bylo Pankisi prakticky mimo kontrolu gruzínské vlády, a i když se bezpečnostní situaci v údolí podařilo stabilizovat a většina uprchlíků se po skončení druhé čečenské války vrátila do svých domovů, Pankisi nadále trápí chudoba a vysoká nezaměstnanost. Několik desítek mladých mužů, kteří pro sebe v Pankisi neviděli žádnou budoucnost, odjelo bojovat do Sýrie a Iráku, kde většina z nich skončila v řadách Islámského státu. Domů se nikdo z nich nevrátil, padli do jednoho.

Místní obyvatelé se i proto snaží změnit svou negativní image, a také přinést do údolí tolik potřebná pracovní místa – šanci přitom spatřují především v udržitelném cestovním ruchu. Projekt, kterého se naši studenti účastnili, tak nemá jen etnografický a dokumentační rozměr, ale prostřednictvím Pankiské agentury pro rozvoj a cestovní ruch, v jejímž čele stojí hlavní iniciátorka projektu Nazo Dakišvili, bude využit pro propagaci údolí coby turistické destinace. Výstava je totiž plánována jako putovní. Její další „štací“ by měla být již letos na jaře Praha, a dále pak Londýn a Tbilisi.

Snímky obyvatel Pankisi bylo možné poprvé shlédnout v listopadu loňského roku při příležitosti koncertu folklórního souboru Pankisi Ensemble, který se představil v aule Ostravské univerzity a přinesl s sebou stylové završení ostravských Dnů geografie.„Biografické medailonky některých členů Pankisi Ensemble můžete najít i na výstavě v atriu budovy L,“ doplňuje vedoucí exkurze RNDr. Vincenc Kopeček, Ph.D.

Nechybí mezi nimi například silný příběh zpěvačky Pankisi Ensemble Leily Ačišvili. „V Sýrii přišla o dva syny. Do Pankisi uprchla, aby je před jednou válkou uchránila – oni sami však nakonec proti matčině vůli odešli bojovat do jiné a zcela zbytečné války, v níž padli. Leila se ze žalu nad ztrátou synů snaží vyzpívat a při a capella, zpívané modlitbě za jejich duše, která se rozléhala aulou Ostravské univerzity, leckomu běhal mráz po zádech. Na výstavě se však můžete seznámit i s méně smutnými životními příběhy, např. místní lékařky, imáma, či předsedy rady starších, a také se dozvíte, jak s rozvojem turistiky v Pankisi souvisí obyčejná česká becherovka.“

Do životních příběhů několika Kistů z údolí Pankisi se můžete v atriu budovy L v Chittussiho ulici začíst nejméně do poloviny února. Pak poputují na svou cestu po evropských metropolích a vrátí se do Gruzie.