V současné době se některá opatření pomalu uvolňují a náš život se alespoň v omezené míře a v určitých oblastech dostává do běžného tempa. To se však netýká výchovných a vzdělávacích aktivit na základních a středních školách, ty stále probíhají v domácím prostředí nebo jiných improvizovaných podmínkách. V mnoha rodinách domácí vyučování realizují rodiče dle svých individuálních možností se svými dětmi sami. Nicméně pravděpodobně se shodneme na tom, že jde o úkol přinejmenším nesnadný, který si zaslouží pozornost a podporu profesionálů, respektive budoucích profesionálů na poli edukačních činností, kterými studenti Pedagogické fakulty Ostravské univerzity bezesporu jsou.
Studenti PdF OU se podobně jako studenti ostatních fakult a v podstatě jako většina českého národa v období pandemie zapojili do různých podpůrných aktivit. Jelikož nás zajímalo, jaké konkrétní služby budoucí pedagogové poskytují, oslovili jsme je, aby s námi sdíleli své osobní zkušenosti a zážitky. Cenné informace o činnostech studentů v době koronaviru nám rovněž poskytla Bc. Jitka Sršňová, která koordinuje reciproční aktivity na PdF OU.
“Na základě vlastní iniciativy nebo prostřednictvím portálu OU pro dobrovolníky či pod záštitou jiných organizací studenti nejen šijí a distribuují roušky, pomáhají seniorům a osobám se specifickými potřebami v jejich domácím prostředí i v institucích, poskytují intervenci po telefonu, ale dělají tuto situaci snesitelnější i různými drobnými službami. Zkrátka, mnozí z nich skutečně pomáhají, kde mohou. Především však dělají to, co umí nejlépe, pomáhají dětem s výukou a starají se o náplň jejich volného času v této době omezeného pohybu a snížené možnosti sociálních kontaktů. Výchovné a vzdělávací činnosti studenti realizují jednak na základě recipročních aktivit organizovaných PdF OU, případně pracovní povinnosti, jednak prostřednictvím aktivního vyhledávání rodin ve svém okolí, které potřebují s edukací svého dítěte pomoci.”
Pedagogické činnosti našich studentů započaly iniciativou Pedagogické fakulty OU ve spolupráci s Lékařskou fakultou, ve které byli budoucí pedagogové vyzváni, aby dětem zdravotníků v době jejich plného nasazení zajistili individuální péči. Postupně studenti začali poskytovat podobné služby i dětem hasičů a policistů. Hlídání a doučování dětí v rámci této iniciativy probíhá nejčastěji v místě bydliště rodin. V jedné z nich se od začátku karantény na výuce aktivně podílí i studentka sociální pedagogiky Terezie Červená. Výuka však probíhá také v institucích a organizacích, jejichž režim a hygienické podmínky jsou tomu uzpůsobené. Velmi pestrým a inspirujícím prostředím, kde rovněž výchovné a vzdělávací činnosti probíhají, je Velký svět techniky v DOV, kde jako jediný dobrovolník působí Eva Jorníčková, studentka učitelství pro 1. stupeň ZŠ.
Nejen rodiče, kteří jsou tzv. v první linii potřebují pomoc s výukou svých dětí, velmi potřebnou skupinou v této oblasti, a zvláště v současném období, jsou děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí. Studentka sociální pedagogiky Kateřina Klímová, která v rámci neziskové organizace S.T.O.P. doučuje děti z domova k tomu sděluje následující: „Mám pocit, že je to opravdu potřeba, zvláště u dětí, které mají se zvládáním školních povinností potíže i za normálních okolností. Občas je to dost náročné, ale jsem za to ráda, dává mi to smysl.“ Rovněž Daniela Juřičková, studentka speciální pedagogiky, se velmi aktivně a intenzivně zapojila do vzdělávání dětí se sociálním znevýhodněním. Ve srovnání s Kateřinou má o něco příznivější podmínky k výuce, neboť děti jsou umístěny v ústavním zařízení a Daniela je s nimi v osobním kontaktu. Daniela sama neshledává výuku dětí v dětském domově nijak specifickou, má pocit, že děti jsou dobře adaptované, a především mají osvojené návyky, v tomto případě i ve vztahu k plnění školních povinností: „…děti, které doučuji, jsou v dětském domově už tak čtyři roky, takže jsou zvyklé a fungují, a fakt ‘šlapou, jak hodinky’. Nevidím tam žádný problém. Je pravda, že některé děti se učí podle minimálních výstupů, ale obecně jsou opravdu zvyklé se učit. Ví, že škola je důležitá a proč.“
Náročnost výchovně-vzdělávacího procesu je neoddiskutovatelná i za běžných podmínek, natož v období plném nejistot a rizik, kdy je výuka přenesena do domácího prostředí a veškerá zodpovědnost za její průběh i výsledek dopadá nepřirozeně na samotné děti a jejich rodiče. Vzhledem k tomu, že role pedagoga rodičům primárně nepřísluší, považujeme za zcela přirozené, že jim a jejich dětem byla a je v tomto ohledu poskytována podpora ze strany studentů (nejen) PdF OU.
A nyní se tedy pojďme podívat na specifické nároky výukového procesu právě z pohledu studentů PdF OU, kteří zmíněnou podporu rodinám v oblasti výchovy a vzdělávání poskytují. Oni sami vnímají jako jeden z nejzásadnějších úkolů děti motivovat k výukovým činnostem a překonat každodenní stereotyp.
Eva: „Alespoň hodinku se věnujeme úkolům, to jsme se museli domluvit, protože děti moc nechtějí. Snažím se tedy učit zábavnou formou, aby děti byly v kontaktu s učivem a opakovaly si základní věci. Zpočátku jsme pilovali i matiku, ale ta pro ně není tak hravá, takže jsme se přiklonili k češtině. Takže opravdu učíme spíš hravou formou. No, není to jak ve škole. To jsme zkoušeli, ale nejde to. Hodně také chodíme ven, ale vždycky se snažíme zapojit i tu školu, ať nezakrní.“
Daniela: „S učením je to jak kdy, většinou je to motivováno tím, že strejda (vychovatel) jim něco slíbí. Například, že když budou fungovat, tak půjdou ven, nebo někam pojedou.“
Terezie: „Jde o ten pedagogický přístup je trochu namotivovat, aby ještě něco dělaly. Oni toho mají už teďka ‘plné kecky’ a nechce se jim učit. Já jim vždycky vysvětlím, že je to potřeba, že se teď musí věnovat škole. Maminka jednoho motivovala nanukem, to bylo vtipné. Někdy je nalákám na to, že pak budeme dělat angličtinu a matiku, které mají rády.“
Současná situace přinesla nepřeberné množství příležitostí zapojit se a být prospěšný. Samozřejmě také nás zajímalo, co studenty primárně motivuje k pomoci druhým a co jim to přináší. A jak už to s pomáháním obecně bývá, je přínosné nejen pro druhé, ale i pro samotného pomáhajícího.
Daniela: „Na doučování do dětského domova jsem se přihlásila nejdříve ze zvědavosti. V současné době mě to hlavně naplňuje, protože jinak by mi ten čas přišel takový protékající.“
Eva: „Já to tady beru jako velkou zkušenost, bylo mi tady hodně ukázáno. Kontakt s dětmi vnímám hodně pozitivně a cítím to také jako dobrý skutek. A hlavně nesedím pořád doma. Ale opravdu v tom vidím to dobro, dobro pro společnost a taky, že děcka jsou fakt nadšené. Jsem užitečná a beru to jako posun v pedagogické sféře, získala jsem hodně zkušeností. Je to pro mě plus, duševně i psychicky. A také to vidím na těch dětech, že je to tady baví, že jsou rády, že tady jsou a nemusí sedět doma.“
Terezie: „Je to skvělá zkušenost a baví mě to, moc. Motivuje mě, že vím, že někde je pedagog potřeba a já na to mám čas. Když je někde potřeba a já můžu, tak proč nepomoct. A ještě mi to i sedlo, tak je to super pocit. Kluci mají i lepší výsledky ve škole. Moc ráda chodím do té rodiny. A taky smysluplně trávím čas.“
A závěrem ještě pozitivní sdělení od Evy pro potěchu duše nás vysokoškolských pedagogů:
Eva: „Teď bych dala všechno za to, kdyby mi zazvonil budík a já si řekla, že musím na přednášku nebo na cvičení nebo na seminář. Takže opravdu ta prezenční výuka hodně chybí.“
Děkujeme vám všem za veškeré aktivity, kterými jste přispěli a stále přispíváte.
Za kolegy PdF OU
Hana Kubíčková