Oba výzkumníci sami zažili války spojené s rozpadem Jugoslávie. Dnes se věnují výzkumu smíření v postkonfliktních společnostech. Působí v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR a spolupracují s Pedagogickou fakultou Ostravské univerzity v rámci projektu DigiWELL. Rupar, která vyrůstala v Mostaru, se zaměřuje na Bosnu a Hercegovinu, zatímco Voca především na Kosovo. „Moje zkušenosti z války rozhodně formovaly můj výzkumný zájem,“ říká Voca.

Psychologie smíření

Rupar nabízí definici, která hned mění perspektivu celé debaty. „Smíření přesahuje pouhou nepřítomnost násilí,“ uvádí. Jinými slovy, mír není jen konec bojů. Z psychologického hlediska je smíření dlouhodobý proces, v němž se postupně proměňují představy, emoce i chování.

Smíření přesahuje pouhou nepřítomnost násilí

Výzkumníci pracují s modelem smíření založeným na potřebách, podle něhož vycházejí oběti i pachatelé z konfliktu s odlišnými psychologickými potřebami. Oběti potřebují znovu získat pocit síly, zatímco pro pachatele je klíčové najít cestu zpět k tomu, aby byli vnímáni jako morální aktéři.

V tomto smyslu smíření neznamená zapomenout, ale znovu budovat podmínky, v nichž mohou lidé opět žít společně.

Dvě školy, dvě nemocnice, jedno město

Dětství Mirjany Rupar v Mostaru ukazuje, jak zásadně může konflikt zasáhnout obyčejný život. Popisuje město rozdělené na dvě části – se dvěma školami, dvěma nemocnicemi a dvěma hasičskými sbory. Identita je zde přítomná ve všem — od jmen přes jazyk až po každodenní návyky. „Od velmi útlého věku jste tomuto rozdělení přirozeně vystaveni,“ vzpomíná Rupar.

Podobnou logiku vidí Voca v Kosovu: segregované oblasti, odlišné mediální světy, symboly a přetrvávající pocit, že některá místa nejsou pro všechny úplně bezpečná. I proto je smíření tak obtížné. Konflikt totiž nepoškozuje jen vztahy. „Ničí také ekonomiky, politické systémy i zdravotnictví,“ říká Voca.

Na utrpení záleží

Jedno z klíčových zjištění jejich výzkumu se týká toho, jak lidé interpretují své utrpení. V postkonfliktních společnostech mnoho lidí podléhá tomu, co psychologové označují jako „competitive victimhood“. Tedy přesvědčení, že jejich skupina trpěla více než ta druhá.

Jejich výzkum ukazuje, že tento způsob uvažování smíření brzdí. Naproti tomu koncept „inclusive victimhood“ uznává, že utrpení zasáhlo všechny skupiny. „Pokud dokážeme utrpení rámovat inkluzivně, může to přispět k smíření,“ shrnuje Voca.

Studie z Kosova a Bosny a Hercegoviny naznačují, že tento inkluzivnější pohled může posilovat empatii a důvěru a zvyšovat ochotu navazovat kontakt s bývalými protivníky.

Když je přímý kontakt vzácný

Důležitá je také ochota setkávat se, protože kontakt patří k základním podmínkám smíření. V segregovaném prostředí je ale přímý kontakt často omezený nebo zcela chybí. Rupar se proto nezaměřuje jen na setkání tváří v tvář, ale i na nepřímé formy kontaktu.

Mohou to být například příběhy vyprávěné v rodinách, vzpomínky předávané mezi generacemi nebo zjištění, že rodiče kdysi měli pozitivní vztahy s členy jiné skupiny. Takový přenos zkušeností může otevírat prostor pro vstřícnější postoje.

Věděli jste, že?
Bosenská dokumentární série Ordinary Heroes z roku 2014, uvedená organizací Post-Conflict Research Center a vysílaná na Al Jazeera Balkans, vypráví skutečné příběhy lidí, kteří během války pomohli někomu z „druhé strany“. Právě takové příběhy ukazují, že média nemusí jen prohlubovat rozdělení, ale mohou také podporovat porozumění a smíření.

Mohou média usnadnit mír?

Právě tady vstupují do hry média. Ta v mnoha postkonfliktních společnostech dlouhodobě zesilují jednostranné narativy a negativní obrazy druhé strany. Výzkum Rupar ale ukazuje i jinou možnost. „Média mohou na jedné straně rozdělení posilovat, zároveň ale mohou sloužit jako most mezi komunitami,“ říká výzkumnice.

Její tým zjistil něco překvapivého. V Bosně i v Kosovu mohou mít pozitivní informace o druhé skupině mimořádně silný účinek — právě proto, že lidé jsou těmi negativními již přesyceni. „Pozitivní informace mají velký význam,“ dodává Rupar.

K nejsilnějším příkladům patří příběhy morálních hrdinů — lidí, kteří během války překročili etnické hranice, aby zachránili někoho z druhé strany. Podle Rupar mohou tyto příběhy vyvolat pocit morálního povznesení, inspirovat a pomoci lidem vnímat druhou skupinu pozitivněji.

Klíčem je bezpečné místo k setkání

Ani jeden z výzkumníků nenabízí snadný optimismus. Úplné emocionální uzavření války nemusí být reálné ani desítky let po jejím konci. Existují však způsoby, jak ke smíření přispět.

Voca zdůrazňuje, že vlády a instituce mohou pomoci vytvářením bezpečných prostor pro setkávání — například kaváren, komunitních center, sportovních aktivit nebo kulturních akcí. Pomoci mohou také místní projekty zaměřené na začleňování.

Usmíření tedy není jedno velké gesto. Je to trpělivá snaha znovu vybudovat důvěru, kontakt a mezilidské vztahy, které válka zpřetrhala.

Rozhovory s oběma výzkumníky si můžete poslechnout v nové dvojepizodě podcastu Věda zblízka