Když spěcháte „ulicí” na ranní či večerní přednášku s kalíškem kávy v ruce, pravděpodobně ji alespoň jednou přejdete. Zebru však nenajdete ve městě jen jako místo pro přecházení ulice, ale taky na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity, a to v podobě studentského kolektivu. Ten pomáhá tam, kde je potřeba, a reaguje na to, co se ve společnosti i na univerzitě děje.

Snaží se být pro společnost, fakultu i spolužáky oporou a přínosem. Ale co doopravdy znamená být součástí společenství s tak ušlechtilým cílem? Nejen na tuto otázku odpovídal vedoucí studentské organizace Daniel Chmiel.

Autorkou článku je studentka bakalářského programu Sociologie na Filozofické fakultě OU Terezie Šebestová, členka studentského klubu Pisálci z Ostravské.

Jak byste lidem, kteří vaši organizaci neznají, Zebru popsal?

Jsme jediný spolek na Fakultě sociálních studií – jeho hlavní smysl se točí kolem pomoci lidem a práce s lidmi. Naším cílem je především vstupovat do veřejného prostoru a informovat o aktuálních problémech ve společnosti prostřednictvím přednášek a besed s odborníky, lidmi z různých oborů či s různými druhy handicapu.

Kromě nich pořádáme benefiční akce, sbírky, soutěže, věnujeme se dobrovolnictví… Podporujeme a reflektujeme činnosti fakulty, pomáháme vymýšlet a realizovat inovativní projekty, prezentovat FSS navenek, posilovat identitu sociální práce a podobně. Hlavním posláním spolku je také si navzájem pomáhat při studiu. Být zde coby studenti pro studenty.

Kolik let už Zebra funguje?

Zebra byla založena v roce 2016 a v roce 2017 získala dokonce Cenu rektora. Před mým nástupem, když jsem byl v prváku v roce 2021, už byla Zebra dost rozjetá. Pak přišlo období útlumu, kdy se aktivita postupně vytrácela, odcházeli lidi, kteří dokončili studium. A poté jsem vlastně zůstal jenom já a kolegyně Jana Kadlecová. Tehdy jsem přebral roli vedoucího a nabral nové členy.

Proč se jmenujete zrovna Zebra?

Protože sociální svět není černobílý, i když se tak může na první pohled zdát, tak i jméno „Zebra“ zosobňuje tuto myšlenku.

Co byl hlavní důvod či popud ke vzniku Zebry?

Získat způsob, jak představit sociální práci mladým lidem i společnosti obecně. Vytvořit spolek, který bude vidět a dělat něco dobrého, prospěšného pro společnost, pro fakultu, pro univerzitu…

Snažíme se mezi většinovou společnost dostat pochopení vůči cizím, ale i vlastním problémům a rozšířit povědomí o faktu, že nemusíte být odborník či vystudovaný sociální pracovník, abyste dokázali alespoň trochu pomoci.

Na co všechno se Zebra zaměřuje?

Pracujeme a spolupracujeme s různými cílovými skupinami, snažíme se například rozšiřovat povědomí o akcích pro osoby v tíživých životních situacích či o neziskových organizacích, jako je třeba Vzájemné soužití s Kumarem Vishwanathanem (Vesnička soužití se věnuje členům romské komunity, kteří po povodních v roce 1997 přišli o domov, a snaží se o tvoření přátelských vztahů mezi romskou a neromskou komunitou, pozn. red.).

Usilujeme o rozvoj debat nebo přímo přednášek, workshopů na témata, jež ve společnosti rezonují a jsou aktuální – nejen v rámci sociální práce.

Čemu všemu se studenti ve spolku mohou věnovat, co jim může Zebra nabídnout?

Novým členům můžeme nabídnout jakousi „viditelnost“. Na fakultě budou zkrátka vidět, v rámci akcí se budou účastnit aktivit, k nimž by se bez nějakého spolku nedostali nebo se jich účastnit nemohli. Můžou se i vzdělávat, komunikovat s lidmi, kteří jsou třeba ze stejné profese a získávat strašně moc nových dovedností, zkušeností.

Třeba na Noci vědců jsme měli téma návykových látek a spadaly pod něj okruhy jako například proměna chování závislého jedince na ulici. Členové chodili a bavili se o tom s návštěvníky, což je taky taková možnost vzájemného vzdělávání.

Navíc jsme velice kamarádský spolek, utváříme zde nová přátelství. Máme hodně neformální, přátelský kolektiv, navštěvujeme spoustu akcí. Nabízíme tedy i přátelství a pohodu.

Chápu, že ochota přidat se v rámci studia ke spolku nemusí být vysoká, ale myslím si, že trávit čas jen učením doma je prostě škoda. Ve spolku studující můžou dělat něco navíc nejen pro sebe, ale i pro společnost.

V biu na Instagramu máte napsáno: „Kolektiv studujících pro studující.“ Co všechno to pro studenty znamená?

Snažíme se nabízet i možnost „studentských konzultací“. Pokud se lidé chtějí zapojit nebo se zeptat na něco, co neví, tak jsme tady. Můžou přispět i nějakým názorem, nápadem – třeba ve studentské místnosti – co by bylo třeba udělat, doplnit, vyřešit. Když je něco špatně, tak jsme schopni se ozvat třeba senátorům.

Fungujeme trochu jako spojka mezi studujícími a fakultou. Lze nás kontaktovat na Instagramu, e-mailem, a dokonce i face to face. Můžete nám říct: Jo, mám potíž třeba s tímhle předmětem, s Portálem, mám problém s nějakým vyučujícím. A my jsme schopni takovou „komplikaci“ řešit či předat dál.

Doslechla jsem se, že nepomáháte jen studentům. S jakými cílovými skupinami jste už pracovali nebo byste chtěli pracovat?

Ze začátku jsme začínali s problematikou osob se zrakovým postižením, občas spolupořádáme přednášky například o tělesných handicapech. Na jedné Noci vědců jsme měli Adama Kratochvíla, který trpí svalovou muskulární atrofií. Tak jsme s ním vedli besedu, kde jsme si povídali o jeho onemocnění a ukazovali lidem, jak se člověku s takovým handicapem dá pomáhat, jak s tímto onemocněním pracovat.

Teď jsme ve fázi, kdy máme velkou baterii materiálu, témat a věcí ke zrealizování. Například drogovou problematiku – v rámci prevence v oblasti sociální práce. To je momentálně naše hlavní téma. A uvažujeme o tématu obtěžování žen a znásilnění. Mně přijde, že je to v poslední době jedno z nejaktuálnějších témat ve společnosti.

A určitě bychom se chtěli podívat i na otázku a problematiku bezdomovectví. Do budoucna máme celkem dost plánů. Chodí nám podněty z jiných míst, tak uvidíme, co bude nejaktuálnější.

Už jste spolupracovali s nějakou neziskovou organizací? Nebo se dostali k jiné větší spolupráci?

Dá se říci, že ano. Zebra byla pomáhat v evakuačním centru obětem letošních povodní v City Campusu na Černé louce. Do pomoci se od nás zapojili dva členové. V centru byli převážně obyvatelé Přívozu a Nové Vsi. Celková situace opravdu nebyla jednoduchá a my byli hrozně rádi, že tu pomocnou ruku aspoň nějakým způsobem nabídnout můžeme.

Bylo to hodně problematické, pro některé i velmi psychicky náročné. Ale myslím, že jsme situaci zvládli velmi dobře. Pracovali jsme se specifickou romskou skupinou. Romové mají svou komunitu mnohdy postavenou hierarchicky a na respektu ke svým autoritám v každé skupině. A než jsme odhalili jednotlivé vztahové systémy v různých menších shlucích a našli ty leadery, hlavní představitele jednotlivých skupin, a navázali s nimi kontakt, tak byla komunikace dost obtížná.

Měli jsme ze začátků problém, že nás vůbec nerespektovali. Ať už jsme udělali cokoli, tak to brali na lehkou váhu. Bylo velmi obtížné zkoordinovat kolektiv 180 lidí. Ale jakmile jsme si vůdčí osoby získali na svou stranu, tak byla celková spolupráce, stravování, rozdávání věcí, poskytování humanitární pomoci hned jednodušší.

Co byste řekl, že jsou klady a zápory na pomoci jiným lidem? Ať už fyzicky či jinou cestou?

Klady? Může to znít trošku naivně, ale to, že měníte životy lidí, kterým pomáháte. Je to taky o tom strašně dobrém pocitu, ten je nutné zkrátka zažít. Člověk získá hromady zkušeností do života, už i tím, že prostě poznává to, jaké to je pomáhat ostatním a společnosti. Je to ale mravenčí práce – nemůžete nikdy změnit celou společnost k obrazu svému.

A negativa sociální práce? To bych řekl, že je hlavně sama otázka náročnosti některých klientů. Je třeba se umět vypořádávat s dojmy z rozhovorů s nimi, s příběhy z jejich životů. Když si člověk vše moc bere k srdci, tak mu hrozí i riziko syndromu vyhoření. Pak i otázka špatného financování. A samotné riziko práce s některými cílovými skupinami, rizikové situace, s nimiž může člověk v terénu přijít do kontaktu.

Jaká je jedinečnost pomoci sociálního pracovníka a pomoci lidem v každodenním životě?

Je to těžká, ale znamenitá a přínosná práce, kdy pomůžete jednomu člověku a následně vidíte proces, jak to ovlivní životy strašně moc lidí. Ovlivní to příbuzné, kamarády. A pak žijete s dobrým vnitřním pocitem, že jste někomu pomohli.

Není to jenom o tom dát někomu na ulici 50 korun, že někomu pomůžete s taškou do autobusu… Je to úplně jiný význam slova „pomoc“. Vidět dříve drogově závislou osobu, které člověk třeba několik měsíců pomáhal sehnat ubytování, možnosti zaměstnání nebo síťoval vztahy v jeho okolí, že se z toho dostala, jde po ulici naproti vám s rodinou, zdraví a děkuje.

Někdy by vám nejradši radostí skočili kolem krku. Tak je to strašně krásný pocit. Vědomí, že jste někomu dokázali „zachránit život“ svou prací. I když funguje sociální pracovník jako takzvaný stín a jen klientovi poskytuje cesty a prostředky k nápravě, tak i tak mu to dá hromadu zkušeností, možností seberozvoje.

Při této činnosti se člověk neustále vzdělává. Najednou víte o věcech, o kterých většinová společnost neví, zvláště máte hlubší povědomí o různých problémech. Je to úplná zásoba vědomostí, znalostí, zkušeností – na jejich základě někomu můžete dál poradit, pomoci.

Pokud vás spolek zaujal a chtěli byste o něm zjistit více, podívejte se na jejich Instagram, Facebook, na webové stránky Fakulty sociálních studií či pokud vás cokoli zajímá, napište zprávu na oficiální instagramový profil Zebry. Členové vám ochotně odpoví a zodpoví vaše další dotazy.