Obě pocházíte z Mariupolu, podařilo se vám odtud utéct před válkou. Současná situace ve městě je katastrofální, západní média informovala, že opustit Mariupol v humanitárních koridorech směrem na západ není prakticky možné. Jak se vám podařilo město opustit, jaké byly podmínky a okolnosti vaší cesty?

O.S.: Nejprve bych ráda zdůraznila, že Mariupol se nacházel na území frontové linie již 8 let, demarkační čára ležela 13 km od města. Mariupol po okupaci části Doněcké a Luhanské oblasti v roce 2014 sloužil jako předsunutá základna Ukrajiny na východě a zároveň jako „výkladní skříň“ obnoveného Donbasu. Proto se očekávalo, že město bude z východu i jihovýchodu útočníky zablokováno. Po vypuknutí války byly cesty na západ a severozápad poměrně rychle odříznuty. Okupanti navíc přijímali opatření, která v prvních dnech války znemožňovala zorganizovat hromadnou evakuaci. Většina parkovišť a městské dopravy v Mariupolu byla zničena raketovými útoky, silnice byly neustále ostřelovány. Z některých částí Mariupolu byl přesun na západ, tedy směrem k Záporoží – na území kontrolované ukrajinskou vládou – nemožný. Pro mou rodinu a pro mne samotnou tedy existovala jediná možnost – cesta směrem na Novoazovsk. Novoazovsk leží od roku 2014 na dočasně okupovaném ukrajinském území. Před Novoazovskem je ve vesnici Bezimenne umístěn filtrační tábor, kterému se říká „registrace“. Bez této „registrace“ nebylo možno jít dále. V Bezimennem však bylo připojení k internetu, takže jsme se konečně spojili s rodinou a přáteli, aby věděli, že jsme naživu a v pořádku. V Mariupolu už od začátku března není elektřina, voda, plyn ani internet. Byli jsme úplně odříznuti. Lidé z mé čtvrti v Mariupolu, která je hustě obydlená, byli účelově mylně informováni, že nás naše vláda opustila, a byli pod záminkou evakuace odvezeni na dočasně okupovaná území, nebo do Ruska. Jakmile se nám podařilo všechny kontaktovat, rozhodli jsme se vyrazit do Evropy, jelikož jsme sami neviděli jinou možnost. K tomu však bylo nutné projet téměř 2 000 km územím okupantů a Ruské federace. Nicméně žádný z plánů nebyl možný bez absolvování oné „registrace“. A tak jsme stáli s autem pět dní ve frontě. Když jsme 22. března přijeli, stálo ve frontě asi 600 aut. O pár dní později jejich počet přesáhl 1 000. Musím také vzdát hold našim krajanům – po letmém seznámení se lidé změnili a pomáhali si: někdo zůstal vzhůru přes noc a popojížděl ve frontě svým i sousedovým autem, aby jiný mohl spát. Ráno se vystřídali. Měli jsme štěstí, že jsme na „registraci“ čekali jen 5 dní, byli tam lidé, kteří čekali i týden. Spali jsme ve stanovém městečku, kde bylo teplo, měli jsme přístup k teplému jídlu a pitné vodě. Potíže byly se sprchováním, nebylo dost míst pro všechny, protože úřady s tak velkým počtem uprchlíků nepočítaly. Nechyběli ani dobrovolníci, kteří projížděli frontou aut čekajících na „registraci“ a rozdávali teplé jídlo, vodu, sladkosti a ovoce. Samotná „registrace“ byla tak ponižující, že je těžké o ní mluvit. Nejprve vám sejmou otisky nejen prstů, ale i dlaní obou rukou. Muži jsou nuceni se svlékat, protože jim kontrolují tetování. Poté jste vyfotografováni zepředu a z levého i pravého profilu a následně vás vyslýchají zástupci ministerstva státní bezpečnosti neuznané Doněcké lidové republiky. Zajímá je váš postoj k ukrajinským a místním úřadům, ptají se, kde se nacházely pozice ukrajinských sil a pluku Azov, nebo jestli byli mezi vašimi příbuznými nebo přáteli lidé, kteří pracovali u policie či sloužili v armádě. Po „registraci“ se můžete pohybovat na dočasně okupovaných územích nebo odcestovat do zahraničí.

Lidé v mé čtvrti v Mariupolu byli účelově mylně informováni, že nás naše vláda opustila

Abychom se dostaly do Evropy, musely jsme cestovat přes území Ruské federace. Byla to jediná cesta. Na ukrajinsko‑ruské hranici jsme stáli 37 hodin. Nocovali jsme v autě a jen čtyři hodiny jsme projížděli ruskou celnicí. Členové FSB (ruské tajné Federální služby bezpečnosti) nás opět vyslýchali, znovu kontrolovali telefony. Je to asi jejich národní zábava: jak při vstupu do Ruska, tak při výjezdu z tohoto „Mordoru“ FSB Ukrajince vyslýchá, fotí je a bere jim otisky prstů. Asi se to napoprvé nepodařilo… Po překročení hranic, hned na prvním stanovišti dopravní policie, bylo naše auto s ukrajinskou SPZ opět zastaveno. Kontroly jsme absolvovali během celé cesty územím Ruska: kontrolovali nám kufr, jestli nepřevážíme něco nelegálního, vzali nám doklady a opakovaně kontrolovali. Teď, po více než 3 000 km a po pěti dnech cesty, jsme tady v Ostravě, za což jsme Ostravské univerzitě a díky jí poskytnuté příležitosti velmi vděčné.

K.H.: V mém případě lze mluvit o příznivých okolnostech, či přímo o zázraku, který mne a mou rodinu zachránil před blokádou v Mariupolu. V posledním poklidném týdnu jsme se rozhodli evakuovat maminku, která žila téměř na hranici s dočasně okupovaným územím Doněcké oblasti. Mysleli jsme si, že právě tam se budou odehrávat nejtvrdší boje. Ale po 24. únoru se ukázalo, že zpět do Mariupolu se už nedá dostat. Týden po začátku války jsme zjistili, že můj byt v centru města byl vypálen do základů poté, co dům zasáhl granát.

Všichni Ukrajinci se těší na konec války a vítězství, nicméně jsou tací, kteří čekají na návrat domů, a někteří se už nemají kam vrátit. Chtěla bych proto poděkovat Ostravské univerzitě za spolupráci a za její neocenitelnou podporu v tak těžké době. Za možnost pokračovat v naší odborné činnosti. A za to, že nyní spolu mluvíme v bezpečném prostředí naplněném zvuky poklidného života.

Národnostní situace na východě Ukrajiny je pro nás pro Čechy poněkud obtížně uchopitelná. Mohly byste prosím vysvětlit, jak spolu žili obyčejní lidé – občané – Rusové i Ukrajinci? Jaké mezi nimi byly před válkou vztahy?

O.S.: Na Ukrajině žijí rusky mluvící Ukrajinci a ano, s Rusy nás spojuje mnoho příbuzenských vazeb, nicméně je to spíše genetika než mentalita. Rusky mluvící regiony jsou především na jihu a východu země, tedy v oblastech, které jsou blíže k ruským hranicím. Je to dáno historicky. Ukrajinci jsou myšlením Evropané, Rusové Asiaté. Ukrajinci si cení především svobody, Rusové potřebují pro obvyklý způsob života pevnou ruku. Mimochodem, obyvatelé Mariupolu také patří k rusky mluvícím Ukrajincům, nicméně Mariupol je ukrajinským městem. V kontextu naprostého ekonomického úpadku a návratu okupovaných území Doněcké oblasti na úroveň Sovětského svazu je Mariupol naopak symbolem rozvoje a prosperity. Město se za osm let proměnilo v rychle se rozvíjející, perspektivní a pro investory atraktivní místo, které bylo příjemné pro život i práci. Bylo to ale ukrajinské město obývané rusky mluvícími, svobodnými Ukrajinci, kteří si vážili a měli rádi své ukrajinsky mluvící spoluobčany. A opláceli jim stejným přístupem. Snažili jsme se udělat naše město lepším, čerpali jsme ze zkušeností ukrajinsky mluvících měst a nikdy jsme se kvůli jazyku nesetkali s nedorozuměním. Chápu, proč byl Mariupol srovnán se zemí. Byl vším tím, k čemu ruská města musí urazit ještě dlouhou cestu. Mariupol přitom nebyl administrativním centrem, jen velkým průmyslovým městem. Když se vašemu západnímu sousedovi podaří být nezávislý a ukáže se, že je v ledasčem lepší, je snazší to zničit než se pokoušet to napodobit.

Podněcování k nenávisti na základě jazyka je nástrojem ruské propagandy

K.H.: Pro mě osobně bylo Rusko vždy samostatným sousedním státem, s nímž sice máme společná období historického vývoje, ale samostatnou současnost. Do první třídy jsem nastoupila 1. září 1991, měsíc po vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Vzdělání a občanské uvědomění jsem tak získala ve svobodné, suverénní zemi respektující vůli lidu a práva občanů všech národností žijících na území Ukrajiny, s vlastní jedinečnou cestou rozvoje, státu, který se stará o plnohodnotný politický, ekonomický, společenský i duchovní rozvoj ukrajinských občanů. Jak již poznamenala Olena, pro Donbas je obecně typická situace, kdy mnoho rodin má rodinné vazby s Rusy. Je to dáno historickým a geografickým vývojem. Moje maminka pochází z východní Ukrajiny, můj táta je ze střední Ukrajiny. Potkali se na univerzitě v Rivne v západní části naší země. Jako mladí odborníci byli vysláni do Doněcku, kde se usadili. V mé rodině se vždy mluvilo ukrajinsky i rusky. Podněcování k nenávisti na základě jazyka je nástrojem ruské propagandy, který nemá nic společného s reálnou situací v zemi.

Obě jste rusky hovořícími Ukrajinkami. Zažily jste nějakou formu útlaku nebo ostrakizace ze strany ukrajinsky mluvících spoluobčanů? Představoval váš jazyk například nějakou nevýhodu ve vaší profesní kariéře?

O.S.: Žádný útlak nebyl a nemohl být. Vladimir Zelenskyj – prezident Ukrajiny – mluví rusky! Naučil se ukrajinsky a začal v ní volně komunikovat, až když se stal prezidentem. O jakém útlaku tu mluvíme?!

K.H.: Ano, máme zákon, který nařizuje zaměstnancům státních orgánů a služeb na pracovištích a při výkonu pracovní činnosti (zdůrazňuji, že mluvíme pouze o práci) komunikovat v ukrajinštině. Když se ale člověk na úřadě zeptá, zda může komunikovat v ruštině, obě strany po dohodě mohou tímto jazykem hovořit. V sektoru služeb to je ještě jednodušší. První otázka, kterou dostanete, zní: „V jakém jazyce se vám lépe komunikuje?“ Je to pohodlnější. Útlak rusky mluvících občanů je chorobnou fantazií ruské vlády. Po prvním pokusu o obsazení Donbasu v roce 2014 jsme byli s kolegy nuceni opustit rodné město Doněck a restartovat vzdělávací proces na svobodném ukrajinském území v Mariupolu. Například rodina mého vedoucího výzkumu, prof. Andriye Stoyka, se přestěhovala do Lvova, podle kremelské propagandy do „doupěte nacionalistů“ a za sedm let se nesetkal s jediným případem jazykové diskriminace.

O.S.: Vzdělávací proces také probíhá v ukrajinštině. Ale to je normální – ukrajinština je úředním jazykem. Ukrajinský jazyk se stal určujícím faktorem a hlavním znakem identity moderního ukrajinského národa a je také základní systémotvornou složkou ukrajinské občanské společnosti, na jejíž odolnost a odvahu je dnes hrdý celý svět. V České republice se vyučuje v češtině, ne pro každého je to ale rodný jazyk, nicméně připisuje se vám snad útlak jiných jazyků a národů?

Rozhovor je redakčně krácen, celý text včetně obrazového materiálu je publikován v posledním vydání časopisu Filozofické fakulty OU – OFFline.