Tma nám umožňuje si v sobě „uklidit“

Autor: , 29. 3. 2018

Výzkum tzv. terapie tmou a související odbornou terminologii jsem v českém prostředí posunul o třicet let dopředu, říká s úsměvem psycholog Mgr. Marek Malůš, Ph.D. z katedry psychologie FF OU.


Právě on navazuje a posunuje experimentální výzkumnou oblast, které byla od padesátých do osmdesátých let zejména ve Spojených státech věnována velká pozornost. V souvislosti se studenou válkou a etickými důvody však nakonec tyto výzkumy utichly a až po letech se znovu „terapie tmou“ stává tématem, které stále nabízí řadu badatelských a aplikačních možností.

Mnoho psychologů obecně označuje techniky omezené zevní stimulace, kam spadá i terapie tmou, za vyčerpané téma, které má navíc negativní konotaci…

Obecné povědomí je takové, že techniky omezené zevní stimulace (v originále restricted environmental stimulation) mají převážně negativní dopad.  To bylo způsobeno především extrémnější podobou a značnou metodickou anarchií v první fázi výzkumů, kde se všelijak variovalo s typy redukcí zevních podnětů (výzkumné období senzorické deprivace). A některé metody byly opravdu drastické, kromě výrazné redukce pohybu (včetně obandážování kloubů a končetin) byli lidé zapojení do výzkumu vystavováni monotónním stimulacím typu stále difúzní bílé světlo či bílý šum. Některé z výzkumů byly spojovány se zájmy armády nebo byly realizovány pro potřeby vesmírného programu (ostatně nestor této oblasti – emeritní profesor Peter Suedfeld z University of British Columbia – dosud realizuje výzkumy právě pro NASA). O nich však nevíme mnoho, neboť spadaly do režimu utajení. Akademici byli dokonce napadáni, že jejich výzkumy jsou zneužívány pro bezdotykové mučení a jsou financovány armádou nebo CIA. Právě tyto souvislosti a tragická smrt vůdčího výzkumníka té doby (slovenského rodáka Johna Petera Zubka) předznamenala definitivní konec výzkumného období známého jako senzorická deprivace (sensory deprivation). Po něm přišel s navazujícím a modernějším pojetím již zmiňovaný Peter Suedfeld, který etabloval metodu omezené zevní stimulace, na kterou se snažíme navázat. Od osmdesátých let zde nedochází k žádnému výraznějšímu rozvoji a já mohu spokojeně a trochu nepokorně říct, že společným výzkumným úsilím s kolegy a našimi studenty posouváme tuto oblast o značný kus vpřed.

Nenahlíží řada akademiků na téma terapie tmou lidově řečeno „skrz prsty“ už i kvůli řadě komerčních poskytovatelů nejrůznější kvality?

Terapii tmou považuji za laické označení služby různé a dosud nekontrolované kvality, která zaznamenala za posledních deset let obrovský zájem ze strany veřejnosti. A ačkoliv právě tento fakt je pro mnohé akademiky přitěžující okolností, z mého pohledu je zcela legitimní odborně prozkoumat něco, o čem jedni tvrdí, že to pomáhá/léčí, a druzí za to ochotně platí nemalé částky. Z vědecké perspektivy se zabývám tím, zda je skutečně tato metoda přínosná, pro koho a za jakých podmínek, a zda a za jakých podmínek může být také nebezpečná. A dobré je si uvědomit, že se nejedná o pouhý módní trend. Deprivační techniky byly a jsou snad v každé kultuře od nepaměti. Mniši v Tibetu absolvují až sedmi týdenní pobyt ve tmě, šamani, léčitelé, vizionáři či poustevníci často vyhledávali různé formy ústranní po různě dlouhou dobu. Mnohé náboženské a spirituální systémy praktikují různé formy izolace či půsty, které mají mít na praktikující příznivé dopady. Izolace se smyslovou deprivací provází všechny civilizace. Je přirozené, že něco podobného vyhledáváme i my – obzvláště v době, kdy jsme stále více a více přesyceni.

V čem je tedy terapie tmou prokazatelně přínosná a kde vidíte další možnosti pro svůj výzkum?

Naše civilizace se tmě vzdaluje. Jsme příliš vystavováni umělému světlu nerespektujícímu přirozené cirkadiánní rytmy, jsme zahlceni informacemi, povinnostmi i možnostmi, neustále jsme v kontaktu, neustále jsme „online“. Proto se domnívám, že stoupá poptávka jak po informačním půstu, tak po skutečné tmě. Přirozeně toužíme po opaku – po luxusu být občas a plně „offline“. Tma a redukce zevních stimulů (včetně těch sociálních) nám umožňuje si v sobě „uklidit“, dostat se k tématům, která nás běžně ani nenapadnou nebo pro ně nenajdeme ten správný čas a prostor. Výsledky našich studií ukázaly, že po týdenním pobytu ve tmě stoupá prožívaná vnímaná životní smysluplnost, míra sebeúcty, sebehodnocení, a úroveň všímavosti. Naopak klesají různé neurotické projevy, depresivní symptomy a další psychopatologická produkce. Ale je třeba zdůraznit, že se bavíme o běžné populaci, která je stále ještě více zdravá než nemocná. Čím je však odchylka od normality větší, a zároveň ještě není patologická, tím je u člověka zpravidla větší efekt. Velký léčebný potenciál vidím u léčby závislostí. Mimoděk ze statistik již zmiňovaného profesora Suedfelda vyplynulo, že po jednodenním pobytu v prostředí s omezenou zevní stimulací (tj. „terapii tmou“) spontánně klesá potřeba zapálit si cigaretu.

Co všechno hodnotíte a sledujete?

Z našich pilotních experimentálních studií máme dosud k dispozici nevelký výzkumný soubor, zejména z řad studentů Ostravské univerzity, u nichž jsou sledované efekty méně výrazné. Tito mladí lidé na vrcholu životních sil mají totiž z celospolečenského hlediska nadprůměrně dobrý zdravotní stav. Zjednodušeně řečeno nebyli ještě tolik zatěžkáni životem jako častější, o generaci starší, klientela pobytů ve tmě. Metoda má za úkol harmonizovat a 20 letý člověk je v zásadě harmonizován. Dr. Urbiš z Beskydského rehabilitačního centra (nejznámější a nejvíce profesionální poskytovatel terapie tmou u nás, pozn. red.) už v roce 2011 umožnil mně a dr. Kupkovi dotazovat se jeho klientů, takže na základě mnoha rozsáhlých dotazníků jsme došli k výsledkům prezentovaným v předchozím odstavci. Dále se mi podařila navázat spolupráce s dr. Švorcem z Lékařské fakulty OU, kterého jsem pro tuto výzkumnou oblast také získal. Díky němu a studentům všeobecného lékařství máme možnost sledovat fyziologické procesy v těle, kdy před započetím pobytu a opakovaně po jeho ukončení měříme zrak, monitorujeme krevní tlak a srdeční činnost pomocí EKG a HRV (heart rate variability), a v průběhu pobytu stanovujeme míru sekrece hormonů (aktuálně melatonin a kortizol) ze slin. Z obdobných výzkumů v USA, kde používají například i funkční magnetickou rezonanci (fMRI), víme, že tato metoda má potenciál žádoucím způsobem měnit mozkovou aktivitu (např. v oblasti insuly, která je spojena s emocemi), díky čemuž máme další „hmatatelný“ důkaz o pozitivních efektech metod pracujících s omezenou zevní stimulací.

To zní všechno jako poměrně nákladné metody… můžete konkurovat americkému výzkumu?

Ano, náš výzkum je založený na experimentálním designu, který je ve své realizaci velmi časově i finančně nákladný a s nímž financování české vědy v této oblasti příliš nepočítá. To, co s kolegy zkoumáme sedm let, by bylo při adekvátním financování možné zvládnout za jediný rok. Bez těch předchozích sedmi let trpělivého výzkumu bych však nemohl podat žádost u Grantové agentury ČR, což by konečně mohlo zajistit tolik žádoucí financování výzkumu, který by obstál i na celosvětové úrovni. Nyní např. komplikovaně vozíme svými auty jednotlivé participanty k poskytovatelům pobytů ve tmě do Beskyd, zatímco by z dlouhodobého hlediska bylo mnohem efektivnější mít vlastní výzkumnou laboratoř přímo na půdě Ostravské univerzity. Dále bychom potřebovali jinou populaci, než jsou zdraví vysokoškoláci. Nicméně získat pro experimentální výzkum pracující dospělou populaci třicátníků, čtyřicátníků a padesátníků (tj. nejčastější klientelu) je spojeno s finančními náklady, pro které nemáme zdroje. Jak už ovšem bylo naznačeno výše, pracující čtyřicátník již zakusil život z mnohem více perspektiv. Obecně je jeho tělo je více unavené a vychýlené od optimálního fungování, a z hlediska duševního takový jedinec toho více prožil, už vícekrát osobně, vztahově či pracovně narazil a patrně i v současnosti je celkově pod vyšší (kumulativní) psychickou zátěží. To vše představuje větší potenciál pro úpravu, změnu, harmonizaci. Také je třeba zakoupit techniku potřebnou na měření, kterou si nyní z velké části půjčujeme nebo ji nemáme k dispozici vůbec. Rád bych také do budoucna navázal na dřívější výzkumy z USA a rozšířil náš výzkum i o klinickou populaci (např. z oblasti adiktologie či léčby fóbií), což je finančně také velmi nákladné.

Mám však obrovské štěstí, že se mi podařilo kontaktovat Petera Suedfelda, který je stále vědecky aktivní, ačkoli „terapií tmou“ se již vyloženě nezabývá. V roce 2014 navštívil Ostravskou univerzitu, kde realizoval několik přednášek a pozval mě na jeho univerzitu do Vancouveru a na konferenci do Portlandu, kterou jsem v rámci SGS projektu aktivně navštívil. On osobně má zájem se podílet na mém budoucím projektu a společně bychom chtěli zkoumat oblast, ve které vidíme (na podkladě dosud realizovaných studií) největší potenciál, a to je odvykání kouření pomocí pobytu ve tmě.

Cesta Marka Malůše začala na Univerzitě Palackého, kde získal doktorát z klinické psychologie, právě z výzkumu omezené zevní stimulace. V roce 2007 poprvé vstoupil do tmy na týden a v roce 2011 na 14 denní pobyt. Tou dobou už v rámci doktorského studia jeho výzkumný zájem o metody omezené zevní stimulace (zejména variantu chamber REST) běžel na plné obrátky.  V současné době patří mezi nemalý (avšak rostoucí) počet vědců z celého světa, kteří pokračují ve výzkumech původně z oblasti senzorické deprivace. Jeho rozbíhající se mezinárodní spolupráce a dlouhodobé poctivé vědecké úsilí zařazují ostravskou Katedru psychologie do kontextu nejúspěšnějších psychologických pracovišť v Česku.

Výsledky českého výzkumu terapie tmou se díky prezentaci na konferenci v oregonském Portlandu dostávají do mezinárodního akademického povědomí. Portland Float Conference zaměřená na metodu omezené zevní stimulace typu flotation REST přivítala příspěvek Marka Malůše o výsledcích výzkumu chamber REST v letech 2015 a 2017. V rámci prezentace po boku odborníků na REST metody z celého světa se objevuje další potenciál pro navazování mezinárodních spolupráce.